Výtečný, neskutečný, elektrizující, božský. Tady by mohla recenze koncertu tohoto virtuózního kytaristy skončit, ale tyto superlativy by mohly svádět k nekritickému vzhlížení se k ikoně elektrické kytary. Pokusím se tedy popsat, co se během dvou hodin a patnácti minut na pódiu pražského Lucerna Music Baru dělo.

Přesně s úderem v klubu netradiční devatenácté hodiny se rozsvítilo zadní projekční plátno, na kterém se objevilo logo slavného kytaristy a nastoupila tříčlenná kapela, která spustila základy pro první skladbu, a připravila tak entrée pro samotného Mistra. Ten ještě ze zákulisí rozezněl svou kytaru prvními táhlými tony a až po krátkém intru nakráčel samotný, velmi dobře naložený Steve Vai. Po krátkém pokynutí publiku se dal hned do sólování.

Pojem sólování mi ale v jeho případě připadá trochu jako sprosté slovo. U něj to bylo spíš nepokryté mazlení se s jeho strunným nástrojem. Něžné laskání, hlazení, dráždění, rozprávění s kytarou. Nebojím se říci, že to byl vlastně sex na pódiu a to v přímém přenosu, obklopen zrakem dychtivých návštěvníků této show. V tento okamžik jsem se nemusel stydět, že jsem veřejným voyerem, který si užívá oné rozkoše, kterou Steve kolem sebe rozhazoval plnými hrstmi. Že jsem svědkem nekonečných zvukových a melodických orgií, kompozic, které nabízely hned několik vyvrcholení - orgasmů, aby končily ve splynutí duší a nadšení všech přítomných.

Ostatně, pokud budeme mluvit o kytarových sólech, nejednalo se o žádnou samoúčelnou exhibici. Vai střídal kytarové styly tak, aby se z večera nestala dvouhodinová nuda. Předvedl dvouruký hammering, hru s trsátkem i bez, tahání tónů jen pomocí vibráta a další technické kousky. Stylově osciloval mezi rockováním, fusion, bluesovým feelingem, ale dokázal i metalově zahřmět.

Nebyl to však jen samotný Vai, který táhl celou show. Nesmíme zapomenout na trojici skvělých muzikantů, kteří mu dělali dokonalý support. Dostávali možnost vyniknout jak ve svých sólových medailoncích, tak i v samostatné části, kdy si Mistr vzal plánovaný oddechový čas a tito mladí talentovaní hráči vyplnili část vystoupení bez jeho účasti. Poté se k nim opět připojil a střihl si kytarový duel s druhým kytaristou v režimu učitel a žák.

Steve Vai na kytaru hraje od svých třinácti let. Jako talentovaného mladíka si ho k sobě vzal Frank Zappa. S ním Vai nahrál šest alb a myslím, že to byla jedna z nejlepších průprav, kterou mohl tento mladý instrumentalista dostat. Proč to píšu? Jistě, aktuální turné je především zaměřeno na propagaci posledního alba "Inviolate", ze kterého živě předvedl šest kompozic. Nicméně, i když nezaznělo nic ze Stevovy právě Zappou ovlivněné prvotiny "Flex-Able", což jsem si osobně moc přál, v podvědomí byl ten zappovský duch v určitých typech jamů stále cítit. Například když si kapela zdánlivě hrála zdánlivě prostou svoji, pod povrchem ne zrovna lehkou instrumentální linku a tím dovolila hlavní hvězdě se strunně proplétat mezi danými tóny, a Vai se tak mohl znovu a znovu pouštět do svých instrumentálních orgií.

Velkou show dělají detaily a těch jsme se dočkali nepočítaně. Zábavné bylo zakomponování techniků jako součást celého vystoupení. V jednom okamžiku se objevili coby hudebníci, a na kulatém pódiu tak stála rovnou pětice kytaristů, nikoli jako němí statici doplňující vizuál, ale jako hrající muzikanti. Úsměvný byl okamžik, kdy se sólující Vai opíral o doprovodného kytaristu, a protože měli oba v daný okamžik používat wah-wah pedál, nastoupili technici, aby je stlačovali ke spokojenosti obou sólistů. Skvělé bylo i využití jejich služeb coby doprovodného klávesisty či zpěváka v závěrečné a jediné zpívané kompozici "For the Love of God".

Jestliže jsem mluvil o zapojení techniků do show, musím zmínit i energii směřující ven z pódia, kdy se samotní účastníci koncertu stali součástí vystoupení. Tu a tam šéf vyzval vybrané diváky, aby mu rozvibrovali struny pomocí páky na kobylce. Jednu dívku nechal, aby mu struny políbila a vše tak nějak plynulo s jistou samozřejmostí a přirozeností.

Steve po celou dobu dokazoval, proč je miláčkem publika. Jeho přístup byl totiž lidský. Komunikoval, komentoval, usmíval se, držel s publikem oční kontakt a do toho všeho předváděl ty neskutečné kytarové kousky. Divák měl pocit, že sleduje vystoupení iluzionisty, který každou chvíli vytáhne nějaké kouzlo a vám jen překvapením spadne brada z toho, že nechápete, jak to udělal. V tomto případě zahrál. Naše oči se mnohokrát setkaly a já se ho bezeslovným přenosem zeptal: "Jak to, chlape, děláš?" On, když viděl můj údiv, se lišácky zasmál a odpověděl: "Já vlastně nevím, jde to samo, koukej." A vytáhl další pro mě nepochopitelná kytarová kouzla.

Mnoho diváků se upínalo na předvedení kytarového monstra s názvem Hydra, což je tříkrká kytara EVO Ibanez, která má spoustu vychytávek. Bohužel vlastní nástup zhatily technické komplikace, takže vlastní efekt tak trošku vyšel naprázdno. Samotná hra a zvukový výsledek byl však famózní. Nicméně předešlé problémy se trochu podepsaly na samotném závěru jinak fenomenálního vystoupení. Steve se mi zdál najednou trochu stažený a ožil až u předposlední "Liberty".

Ale to byl jen drobný nedostatek, který jistě nemohl pošramotit výsledný dojem z celé show. Musím vyzdvihnout špičkový zvuk a zdařilé filmové projekce, které šly vždy ruku v roce s hudbou. Jedna z nich ukazovala početí člověka a vývoj lidského plodu, na jehož konci vyšlo z lůna malé dítko. To mělo tvář Steva Vaie. "That's me", komentoval vtipně samotný kytarista.

Já si tak uvědomil, že ano, to je Steve. Stále mladý, hravý, bluesující, rockující, improvizující, čarující. Takový totiž byl i celý koncert. Výtečný, neskutečný, elektrizující, božský.