Zažít Damiena Rice v roce 2013 na festivalu, kde si zazpíval s Markétou Irglovou, a vidět ho v divadle, to jsou dva velmi odlišné druhy zážitku. Oba stojí za to, proto je velmi sympatické, že nám organizátoři Colours Of Ostrava nabídli obě zkušenosti.

Beznadějně vyprodané Divadlo Hybernia se po předchozím Divadle Archa z roku 2016 (a nezapomeňme také na českou premiéru), ukázalo jako velmi vhodný prostor pro podobná vystoupení. Na přání hlavní hvězdy se se začátkem koncertu dveře do sálu zavřely a nikdo už nemohl trajdat do předsálí a zase zpátky. Mobily měly zůstat v kapsách, v sále bylo neuvěřitelné ticho a celý koncert zkrátka všichni seděli na svém místě a kochali se jak hudebním zážitkem, tak světelnými a pódiovými efekty, které umožňuje právě pouze takovýto prostor. Klišé o špendlíku se nabízelo.

"Bylo mi trochu trapné vyjet na turné bez nové desky, ale díky moc, že jste i přesto přišli", zahlásil písničkář ke konci svého bezmála dvouhodinového setu. Ano, nový materiál citelně scházel, přesto bylo příjemné irského rodáka znovu vidět živě.

Ještě před ním ale pódium patřilo Sílvii Pérez Cruz. Umělkyně z Barcelony naplnila známé klišé o tom, že Španělé se s výukou angličtiny zřídkakdy dostanou nad úroveň B1. Pochlubila se obdivem k filmu "Snídaně u Tiffanyho" a také se podělila o informaci, že její chystané album vyjde 21. května. Její nejsilnější moment přišel ve chvíli, kdy se diváky snažila rozezpívat. Její pokorné a skromné vystoupení bylo moc milé. Škoda, že nezůstalo jen u něj, ale o tom za chvíli.

Damien Rice svůj set orámoval dvojicí skladeb v úvodu a závěru, které zahrál unplugged. Podařilo se mu tak okamžitě nastolit požadované ticho pro to, aby jeho hlas i tóny zahrané na kytaru patřičně vyzněly. Je to totiž jiný typ písničkáře než třeba Ed Sheeran, George Ezra nebo Passenger. Jeho kořeny jsou a už vždycky budou převážně v samotném folku a to, že se jeho skladby stanou občas populárními, je spíše vedlejší efekt, nikoliv primární záměr.

Když zpívá, zřetelně slyšíte, jak moc si dává záležet na každém slově. Nechce jimi plýtvat, jeho texty jsou obsahově skromné. Především je na něm ale vidět, jak moc u každého z nich dopředu přemýšlí, jak ho nechá rozezvučet sálem. Zpívání tak u něj přechází z plného hlasu a někdy expresivních poloh do šepotu, místy dokonce danou frázi jen jaksi plačtivě polkne. Ta intimita a jasná představa o tom, jak přesně má performance vypadat a znít, je pro něj důležitá.

"Díky moc za to, že jste byli potichu a byli jste přítomní tomuto okamžiku. Na předchozích štacích jsem takové štěstí neměl," svěřil se v úvodu a byla to jedna z mála vět, kdy jste jasně věděli, co se vám snaží říct. Občas totiž slova při představování následujících skladeb delší dobu hledal, cestou na scénu poztrácel i pointy. Možná za to mohla nervozita, možná je skutečně tak křehkým mužem, že mimo jasně dané mantinely songu si není tolik jistý.

Pár skladeb ale přece jen představil smysluplně. Například o "Coconut Skins", jejíž začátek na moment popletl, prohlásil, že častokrát ublížíme a pomyslně uvězníme lidi, které nejvíce milujeme. Dodal, že tato píseň je o tom, jaké to je, když se na druhé začneme dívat bez jakýchkoliv očekávání. A oni na nás.

Ve čtvrté skladbě na tomto turné běžně usedá k černým a bílým klávesám, jelikož se ale setlist pro každý večer mírně obměňuje, dostalo se tentokrát na song o lásce, kterou "tak moc chceš a tak moc za ni bojuješ, až ji nakonec ztratíš". "Accidental Babies" je jedna z nejlepších a přitom nejnenápadnějších věcí, jaké kdy vydal. A bylo velkým potěšením slyšet ji po tolika letech živě.

"Všimli jste si někdy, že ačkoliv máme stále lepší a lepší nástroje a technologie, neznamená to automaticky, že vytváříme i hodnotnější věci? Když se projdete po Praze, zjistíte, že ty nejlepší budovy jsou ty staré. A v Irsku je to podobné," prohlásil, zatímco rozjížděl velmi pomalou "Older Chests".

Pak se ale na pódium vrátila předskokanka a do té doby vynikající dojmy zkazila v tu nejméně vhodnou chvíli. Nabízelo se, že ženský vokál v duetu "9 Crimes" zazpívá právě ona. Sílvia se ale bohužel rozhodla svou pasáž zazpívat jinak, než jak ji známe od Lisy Hannigan. A nebylo to dobré rozhodnutí. Její přízvuk, intonace, důraz na jiné slabiky a celková snaha o éteričnost, s níž byla tak zajímavá v úvodu večera, skladbu zničily. A ačkoliv Damien zpíval jako vždycky, nezachránil to. Přitom se stačilo jen pokusit se napojit na originál. Ten je sám o sobě absolutně dokonalý. Není třeba se snažit vylepšit ho vlastní invencí.

A bohužel o mnoho lépe nedopadl ani největší hit "The Blower’s Daughter", kde jsme zpěvaččin hlas slyšeli v pasážích, které měly patřit teskným smyčcům. Nebylo to ono a zabolelo to o to víc, že právě tyto dva kusy jsou těmi vůbec nejlepšími, jakými Damien Rice hudební scénu obohatil. Proboha, proč? Vždyť to mohly být tak nádherné chvíle!

Naštěstí se ale podařilo všechno ostatní. Doslova úchvatné bylo předvedení skladby "Astronaut". Elektronický podklad nastolil o fous odlišnější tvář písničkáře a na pódiu došlo k těžko popsatelnému vizuálnímu vjemu, kdy si Jana Jacuka, druhá Riceova spolupracovnice, nejprve nechala zasvítit reflektorem na malé zrcátko a postupně s ním objela celý sál. Následně se množství zrcadel zvětšovalo, až nakonec herečka z Litvy odhodila hábit a odhalila desítky malých zrcadel přišitých k jejímu černému overalu, s nimiž gradující song dovedli k finále. To tak bylo zajímavé nejen hudebně, ale také svou vizuálně podmanivou hrou světel.

Kouzla se světly přišla i v písni "Cheers Darlin'", z níž pochází titulní fotka článku. Zpěvák si v ní tentokrát nepozval dobrovolnici z publika, jako to dělával prakticky celou kariéru. A asi je to i dobře, civilnost a rozvernost zvolené fanynky by vzhledem k náladě večera nebyla úplně vhodná. Místo toho své kolegyně pozval na přistavené židličky přesně tak, jak to vidíte na fotce, a nějaké to červené u toho padlo.

Monolog Jany Jacuky v přídavku na téma Me Too působil v kontextu večera krapet nevhodně, hlavní hvězda se to ale pokusila vysvětlit potřebou upozornit na tento problém a přitom poukázala na stánek Amnesty International v předsálí.

Čtvrtému českému vystoupení devětačtyřicetiletého muzikanta by šlo vyčítat především to, že z hudebního hlediska nepřivezl žádný nový materiál, a také ty dva rozpačitě podané největší hity, byť je zřejmé, že šlo ze strany tvůrců o záměr. Přesto všechno to ale byl večer, kde i zničující bolest na jedné či druhé straně pódia dokázala být svým způsobem i krásná. A kde bylo zřejmé, že si navzájem přejeme, abychom tu bolest dokázali tomu druhému pomoci zahnat. Bohužel je to ale něco, co se bude Damien muset naučit udělat sám. Stejně jako my všichni.