Odhlučněný a zatemněný sál Gongu s kapacitou asi tisíce míst se vloni osvědčil třeba Lence Dusilové, proto jeho zvolení pro koncert Irglové vlastně nepřekvapilo. Nepříjemně však překvapila nutnost brzké rezervace vystoupení a padesátikorunového poplatku v případě, že jste chtěli být přímo u toho. Je to zvláštní platit za jeden koncert dvakrát, že ano?

Jméno Markéty Irglové má i dnes, šest let od uvedení oscarového hitu "Once" obrovský věhlas, a byť se od ní po rozchodu s Glenem Hansardem mnozí posluchači odvrátili, ona stále pokračuje ve svých křehkých kompozicích a po odstěhování se z New Yorku připravuje na Islandu nové album. Z něj v bývalém plynojemu zaznělo několik ukázek a kupříkladu "The Leading Bird" znělo velice slibně. Ale zpátky k jejím posluchačům - mnozí z nich totiž dali během koncertu rodačce z Valašského Meziříčí na srozuměnou, že "bez Glena už to nemá šťávu," a postupně houfně odcházeli. Jejich škoda.

Zpěvačka, která se kromě svých tradičně popletených promluv svěřila s tím, že si momentálně užívá léto a koupání v Česku, si totiž přivedla s sebou hned několik trumfů. Jedním z nich byla výborná doprovodná kapela, kterou tentokrát tvořila i její talentovaná sestra Zuzana anebo Petra Hermanová z momentálně v Berlíně fungujících Fiordmoss. S takovým týmem se skladby z "Anaru" i odjinud uváděly zpoza klavíru i kytary jedna radost. A to i přesto, že byly svou náladou spíše tklivé, křehké, snad až trošku uplakané. Hvězda z donucení si je však dokázala pohlídat a pomyslnou hranu kýče během koncertu nepřekročila. V jeho závěru pak pronesla památnou větu: "Na poslední písničku si pozvu mého kamaráda z Irska, který tu shodou okolností také hraje - přivítejte, prosím, Damiena Rice!" Komu se podařilo posbírat vypadlé čelisti, hned je použil pro bouřlivý jásot. Asi nemusíme zmiňovat, kterou píseň si spolu duo Irglová-Rice odzpívalo. A jaké že toto logické, ale přesto šokující spojení bylo? Přesně takové, jaké si myslíte. Aplaudovalo se vestoje.

A co samotný Damien Rice? Zpočátku svého vlastního koncertu na velké stagi byl trošku odměřený, na folkaře poněkud málomluvný a navíc servíroval jen polovičatý zážitek, to když svou překrásnou baladu "9 Crimes" stavící na prolínání mužského a ženského vokálu odzpíval zpoza klavíru zcela sám. Tím ale zápory svého vystoupení vyčerpal a pak už se jen a jen zlepšoval. S kytarou na krku odehrál a hlavně skvěle odzpíval jeden z nejemotivnějších koncertů letošního ročníku Colours Of Ostrava. Festivalová kamera snímala jeho tvář pěkně zblízka, a tak pokud jste při jeho poctivém kázání o životě a jeho těžkostech dávali dobrý pozor, neuniklo vám drobné zalknutí a slza dojetí, která po Riceově tváři stékala při naléhavé "Elephant".

V půli vystoupení si na pódium povolal kamarádku Markétu Irglovou a společně odehráli "Cold Water" a nadšeně přijatou "Hallelujah" z repertoáru Leonarda Cohena. Silnou trojici pak bývalý člen kapely Juniper doplnil svým pravděpodobně největším hitem "The Blower’s Daughter". Vrchol večera? Hudebně zcela určitě.

Pak se ale nálada uvolnila a na řadu přišla dnes už klasická herecká etuda mnohým známá už od poslední návštěvy, kdy si devětatřicetiletý charitativní aktivista pozval na pódium dívku z publika a během pár minut s ní vypil lahev vína. Při tom pobavenému publiku během písně "Cheers Darlin'" předvedl související historku o tom, kterak se jeden pozdní propršený večer v Irsku seznámil v hospodě se slečnou, která mu až v závěru nadějně se rozvíjející noci prozradila, že svého milého už dávno našla. "And I was like… cool!" komentoval nemilé zjištění Rice a publikum se kácelo smíchy. V závěru pak ještě došlo na vygradovanou "Volcanoes" a kudrnatý zpěvák se odporoučel z pódia.

Vždycky je příjemné vidět na festivalech interprety, kteří jej neberou jen jako další nudnou štaci, ale snaží se pro své příznivce připravit něco speciálního. Česko-irské spojení písničkářů se na Colours podařilo na výbornou.