O amerických Manowar si můžeme myslet cokoliv - jejich dávný vysvalený a opalovákem naleštěný look se stal terčem vtipů sám o sobě -, těžko jim ale upřít zásluhy o metal jako takový. Staví na nich power metal, symfonická i folkové odnože tvrdého stylu, své si z jejich tvorby vzali průkopníci viking metalu i deathmetalisté.

Fanaticky odsuzovaná i milovaná americká kapela je sama o sobě ikonou, ale i živoucím klišé, které se stále harcuje po pódiích a jehož koncerty provází přinejmenším poněkud nevyrovnaná pověst. I proto jsem do pardubické Enteria Areny kráčel raději s menšími očekáváními. Kdo nic nečeká, může být jedině pozitivně překvapen.

Manowar v Pardubicích zahajovali své turné, sebevědomě nazvané "Crushing The Enemies of Metal", a město perníku tak bylo svědkem v zásadě vydařené premiéry. Nejsem si tím úplně jistý, ale troufnu si říct, že světelnou show takového rozsahu Enteria Arena možná ještě neviděla. A přestože došlo i na rachejtle, sloupy páry a nezbytné plameny, v hlavní roli tady skutečně byla velkolepá baterie světel. Té se podřizovala i jednoduchá stage.

Pokud byste si chtěli doplnit diskografii kapely, celou řadu cédéček a elpíček najdete v našem shopu.

Metaloví barbaři (i když i tuto stylizaci už odvál čas a připomínala ji pouze postava z přebalu alba "The Triumph of Steel" na plátně za nimi) nechali doma kamenné hradby i bojovníky na nich. Za muzikanty zůstal jen vyvýšený mezistupeň, který ale spíše než dramaturgii sloužil coby technická plocha pro reflektory a pyrotechniku. Škoda jen, že jím prosvítaly siluety techniků a zvukařů za ním.

Samotná čtveřice si dala půlhodinu na čas a koncert odpálila klasickým otvírákem "Manowar" následovaným neméně klasickými zářezy "Kings of Metal" a "Fighting The World". A ze zásobárny zásadních kusů se bralo po celou zhruba stominutovou stopáž vystoupení, které se - možná poněkud překvapivě - obešlo bez předkapely.

Nejnovější písní byla podařená "Immortal", kterou skupina zveřejnila vloni a která je přesně ten typ monumentálně vystavěné skladby ve středním tempu, která je pro Manowar tak typická. Nicméně, poněkud překvapivě, mi kapela přišla nejsilnější v oněch powermetalových věcech jako "Black Wind, Fire & Steel" či "Hail & Kill". Pomalejší balady - jako vinou technických potíží natřikrát (!) začínaná "Sons of Odin" - přece jen více odhalují hlasové limity sedmdesátníka Erica Adamse. Zaječet umí velmi dobře, rychlopalný štěkot mu jde taky skvěle, ale tam, kde to chce větší procítěnost a nemůže se tolik opřít o zvukovou stěnu za sebou, to úplně dobré není.

Formace vzala pardubické publikum ztečí pouze ve čtyřech, a hojně si tak pomáhala symfonickými backing tracky a sbory odnikud. Škoda, alespoň ty klávesy mohli přiznat. Na turné vyrazili s kytaristou Michaelem Angelem Batiem, což je sice zkušený kytarový virtuos, ale jeho rychlá sóla poněkud postrádají hlavu a patu. A ta byla v prakticky každém songu a v zásadě velmi podobná, což celku moc neprospívalo. Ale coby drtič riffů ("The Power" z desky "Louder Than Hell" má prostě pořád grády) obstál skvěle.

Koncert Manowar, to je tak trochu cesta časem do doby, kdy metal vládl světu. Kožené oblečky, silácká gesta, synchronizované kývání kytaristů do rytmu, průpovídky o pivu a o tom, že jsou Češi to nejlepší publikum a vlastně rodina… Známe to. Přesto, žerty stranou, tihle chlapíci to pořád dávají překvapivě dobře a s obdivuhodnou energií. Mohou se totiž opřít o silný materiál a značku, která v žánrové komunitě prostě platí (jakkoliv není přijímána bez výhrad). Ono když zazní "Warriors of the World United" a zpívá celá hala, je to zážitek vyvolávající mrazení. A tenhle večer byl velmi dobrý.