Lockdowny v roce 2022 skončily, byť často doznívaly v mnoha nahrávkách. Vyšla ale i jiná než takzvaná covidová alba. A my jsme vybrali ta nejlepší. Šestadvacet redaktorů a redaktorek musicserveru by ocenilo celkem 285 zahraničních desek. Tohle je finální čtyřicítka a nejvyšších deset příček.
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
10. Florence + The Machine - Dance Fever |
Éterická diva
Florence Welch přišla po čtyřech letech se svojí pátou studiovou deskou "Dance Fever" a nutno říct, že onu zmíněnou horečnatost v nás probudila na sto procent. Ne, opravdu se nepustila do ryze taneční nahrávky. Spíše si představte dokonalý soundtrack pro tanec výrazový. Jsou v něm emoce, jsou v něm silná gesta a je tu zastoupena i jistá dávka temnoty, z jejíchž okovů je nutné se vysvobodit. Zpěvačka tu představila kolekci, která jakoby navazuje na její první dvě řadovky. Singly "My Love" nebo "King" jsou krásnými příklady všech zmíněných prvků. Rudovlasá Britka se tu staví na královský piedestal a své žezlo ve svých rukách drží pevně a sebejistě. (Tomáš Navrátil)
Tip Davida Věžníka: Sudan Archives - Natural Brown Prom Queen
Žít, spát, vařit, tancovat, zpívat, plakat a souložit, jak je libo. Druhá deska od
Sudan Archives je oslavou ženskosti ve všech myslitelných podobách. Brittney Denise Parks, která za tímto projektem stojí, studovala etnomuzikologii a hru na housle a je to slyšet z každé sekundy její tvorby, album "Natural Brown Prom Queen" nevyjímaje. Na posluchače čeká solidní dávka (18 skladeb!) jednoduše vkusné hudby. Parks navíc ovládá svůj hlas i své housle, umí napsat chytrý text a celé to zabalit do kultivovaného a sofistikovaného r'n'b, které je štědře okořeněno vlivy tradiční muziky Súdánu nebo Ghany. Tuhle desku zařadilo mezi ty nejlepší počiny loňského roku hned několik médií. V naší redakci na těžký kalibr typu Ozzy neměla, a tak nezbývá než jí věnovat prostor alespoň tady. Poslouchejte!
9. Taylor Swift - Midnights |
Zlí jazykové tvrdily, že nebýt nekonečných avantýrek, neměla by
Taylor Swift o čem psát. Americká zpěvačka je přitom už více než šest let šťastně zadaná a dokazuje, že nepotřebuje muže, aby neustále stvrzovala pověst jedné z nejlepších skladatelek současné popové scény. Po
umělecké odbočce na covidových deskách
"folklore" a
"evermore", díky kterým si rozšířila základnu fanoušků o alternativnější posluchače, se velkolepě, (a
ověnčená šperky), vrací do světa mainstreamového popu albem
"Midnights". Posluchače v něm provází svými půlnocemi plnými rozlitého vína, levandulových oparů, temných vášní i pochybností o své vlastní osobě.
"To já, já jsem ten problém," zpívá v hitovce "Anti-Hero", která se vám jednou zapíše do mysli a už se z ní nevymaže. Na vypiplaném vypravěčství plném velikonočních vajíček se nic nezměnilo, oproti minulým počinům přibylo elektroniky. A možná přijde i
Lana Del Rey! Dobře, ta asi spíš nepřijde, ehm… (Simona Knotková)
Když
Beyoncé vydá desku, je to událost. A právem. Vždy se dokáže inovovat a naservírovat skvělou hudbu. "Renaissance", coby první akt ze tří chystaných, funguje jako kontinuální party mix, v němž na sebe často jednotlivé skladby navazují tak, že to i podvacáté překvapí svou propracovaností. Album po letech covidu záměrně vyzývá na taneční parket a oslavuje přitom svobodu, radost, ale také sedmdesátkovou black dance music. Důkazem budiž dunivá pecka "Alien Superstar", u které se i díky samplu "I'm Too Sexy" nejde nevrtět do rytmu.
Renesance je úžasná ještě z jednoho důvodu: Queen B totiž nádherně zpívá. Což samozřejmě všichni víme, ona nám to ale ráda připomene v minibloku "Plastic Off The Sofa" a "Virgo's Groove". A to jsme zpátky u toho prolínání skladeb, díky kterému se z této dvojice milostných vyznání stává slast pro uši. Ve finále je potom vlastně úplně jedno, že se na výsledku podílely desítky lidí. On prostě stojí za to. A troufám si říct, že u zbývajících dvou aktů tomu nebude jinak. (David Böhm)
Tip Honzy Trávníčka: Parkway Drive - Darker Still
Že se do našeho žebříčku nepropracuje metalový objev loňského roku v podobě
Lorna Shore, to mi bylo vzhledem k žánrovému rozkročení naší redakce jasné hned. Ale že tam nebude ani nová deska
Parkway Drive? S tím už jsem se smířit nechtěl, a proto ji tady musím propašovat alespoň v podobě svého tipu. Je to totiž už čtvrtá nahrávka v řadě, kterou velikáni ze země klokanů vypustili do světa a o níž se opět mluví jako o té, která pro ně bude (znovu) přelomová. Dnes už málokdo pochybuje, že právě Parkway Drive postupně převezmou titul velikánů a že až jednou skončí
Metallica nebo jejich milovaní
Rammstein, budou to právě oni, kdo bude na plakátech Rock am Ringu, Wackenu nebo Hellfestu napsán tím největším fontem. Ono se to vlastně místy už děje. A není divu. "Darker Still" je totiž žánrově široce rozkročené album, o kterém sice pořád ještě můžete říct, že je to metalcoreová nahrávka, na druhou stranu je ale tak odlišná a o tolik žánrů i hudebních nástrojů bohatší než cokoliv od konkurence, že i tentokrát ční nad vším, co jste v tvrdé muzice mohli v loňském roce slyšet. A oslovit proto dokáže i publikum, které podobnou muziku nevyhledává. Jen tomu dát šanci. A to ještě nedošlo na to, jaký se za ní skrývá příběh. Na ten už tady ale prostor není. Uzavřu to raději tím, že v hudebním světě mě loni nejvíce zamrzelo, že jsem nemohl být přítomen jejich jistě opět fenomenálnímu vystoupení ve Foru Karlín. Úkol na rok 2023 je tedy jasný. Dohnat to.
7. Arctic Monkeys - The Car |
Pokud někdo od
Arctic Monkeys čekal další
"AM", musel být po poslechu jejich sedmé řadovky
"The Car" nejspíš zklamán. Přestože snaha vrátit se někam ke zvuku "R U Mine" tady rozhodně byla, jednoduše to ve studiu nefungovalo.
Alex Turner se tak opět propadl zpátky v čase a jeho hudba se čím dál tím víc přibližuje k soundtrackům francouzské nové vlny ze 70. let. Navíc stejně jako v případě předchozí desky
"Tranquility Base Hotel + Casino" připravil nápady pro "The Car" z velké části sám mimo kapelu a až k finálnímu natáčení přizval i ostatní členy. Takže se nelze divit, že obě nahrávky spíš působí jako jeho sólovky. Ale to nic nemění na tom, že jde o senzační dílo. Alexovy mistrovské texty opět nabraly surrealistický směr a hudebně se
opičkám daří vytvářet ucelenější zvuk - táhlé smyčce a rozsáhlé kytarové riffy evokují to, co bych si představoval, že James Bond poslouchal na dovolené v autě, když se proháněl po Francouzské riviéře. (Jakub Malar)
Období na přelomu dvacítky a třicítky může být divné. Zatímco vaši kamarádi a spolužáci mají už rodiny a
skutečné životy, vy se dostáváte z xtého nevydařeného vztahu, u cigaretové přestávky mezi roznášením piv v práci se snažíte rozpomenout, jaké jste kdysi měli sny, a večer jdete na další nekonečnou nejlepší párty, která je stejně o ničem jako všechny předchozí. Zas to s tou depresí ale tolik nepřehánějme, vždyť být pozdním dvacátníkem je i legrace. Pořád ještě máte celý život před sebou. A třeba na vás stále čeká i ta láska. Přesně tak nějak zní eponymní debut britské dvojky
Wet Leg. Je melancholický i zábavný, je břitký, místy vulgární a libuje si ve dvojsmyslech. Zabalte to do přímočarého rocku, který svého času uměli dělat třeba
The Vaccines. Není náhoda, že kapela zažila raketový vzestup slávy hned po prvním singlu "Chaise Longue". Album si poté málem sáhlo na prestižní Mercury Prize a stále může ukořistit Grammy nebo Brit Award. A to všechno dohromady na pár pokročilých dvacítek vlastně vůbec není malý úspěch.(Simona Knotková)
Tip Ondřeje Kocába: The Battery Farm - F L I E S
The Battery Farm jsou na svém debutu "F L I E S" pořádně hluční. Kluci z Manchesteru zvou do temného světa plného podivností, pokud vás však baví kytary, hluk všeho druhu a trocha řevu, jste na správném místě. Celá tato nahrávka je jakýmsi pokrouceným koncepčním dílem točícím se kolem much a je to zlověstný, přesto relativně snadný poslech. Důležitou položkou celého jednatřicetiminutového počinu jsou texty, které mnohdy působí spíše jako zhudebněná poezie. Téma, které drží toto album pohromadě, je úpadek společnosti, přičemž mouchy představují ty, které to celé způsobují, které se z toho živí. Tahle partička si doposud prošla mnohými změnami, kdysi začínala jako The Madding Crowd, ale od té doby prošla výraznou proměnou. Na "F L I E S" se sice neobjevuje nic z vydaných EP, přesto jsou tu přepracované některé z dřívějších věcí, jako je "Crude Oil Water", což je výborná pecka se silnou basovou linkou a šílenými industriálními aranžemi. Z podobné doby pochází také grungeová "Poet Boy", jež dostala nový kabátek, přesto její refrén stále drží neuvěřitelný tah na branku. Otvírák alba z trilogie "FLIES" je plný intenzivního vzteku a postupně graduje k obrovskému křiklavému finiši. "Wooden Spoon Number" baví svým basovým groovem a nezvyklými kytarovými party, nejvíce přesto vybočuje "Everything Will Be Okay", výrazně pomalejší píseň o dělání správných věcí, ačkoliv víte, že jsou špatné. Tady frontman Ben Corry odkládá svou ukřičenou, naštvanou tvář a proměňuje se v barového vypravěče. Přestože si během poslechu hned několikrát řeknete
"Co to je sakra za zvuky?", je tahle deska svým podivným způsobem geniální.
O muzikantském mistrovství Abela Tesfayeho není třeba vést dlouhé polemiky. Již mnohokrát dokázal, že umí napsat a zazpívat globální hit, zároveň však jeho fanoušci vědí, že jádro jeho umění vždy leželo jinde: v plochách celých nahrávek. Ukázaly to jeho první mixtapey a ukazuje i to výborná kolekce "Dawn FM". Koncepční deska, která posluchače provází na cestě k posmrtnému životu, zní jako skutečné lobby, v němž je třeba očistit se od všech hříchů.
The Weeknd zde prezentuje sebevědomou futu-retro produkci, příjemně ujeté texty a neodolatelné synťáky (jako například ve fantastickém kombu "How Do I Make You Love Me?" a "Take My Breath"), aniž by jedinkrát zaváhal. Tahle fiktivní rádiová stanice má totiž tak dokonalé
flow, že vás bude srážet do kolen až do vašeho posledního vydechnutí. A to doslova. (Lukáš Boček)
3. Muse - Will Of The People |
Škarohlídi se na "Will Of The People" od
Muse dívali jako na naprostou vykrádačku, která jen recykluje postupy a vůbec vše, co kapela za svou kariéru už použila. A vlastně mají pravdu, Jak je ale vidět z umístění desky v našem žebříčku, my jsme si z toho opravdu nic nedělali. Trojice už dopředu hlásila, že chce nahrát kolekci dosud nevydaných největších hitů, a proto se k písničkám tak postavila. Každá z položek tak sice může připomínat (a většinou také připomíná) nějaký její starší kousek, to však vůbec neznamená, že by se jí nepodařilo natočit neskutečně zábavnou, energickou a šlapající nahrávku, na níž jeden hit střídá druhý. Nechybějí bouřící metalové pasáže,
queenovské opojení, ale ani nádhera v podobě čistě klavírní "Ghosts (How Can I Move On)". A naživo na Rock For People to bude určitě opět nářez! (Honza Balušek)
2. Yeah Yeah Yeahs - Cool It Down |
Deska "Cool It Down" tohohle amerického indie tria je rozhodně klidnější než kterékoli jeho předchozí album. Otvírák "Spitting Off the Edge of the World" zní, jako by
Yeah Yeah Yeahs vytáhli "Gold Lion" z desky "Show Your Bones" a rozhodli se ji zrecyklovat a posluchače připravit na "Lovebomb". Prostřednímu úseku nahrávky dominují songy
"Wolf" (v jehož videoklipu si zahrály i dvě hollywoodské hvězdy), "Fleez" a
"Burning". Poslední zmiňovaná je navíc snad nejosobnější písní ze všech. Frontmanka
Karen O zde totiž vzpomíná na požár, který zachvátil její byt. Tehdy většina jejích věcí skončila na uhel. Následující "Blacktop" se nese v duchu uklidňujícího beatu s nádechem návratu domů po proflámované noci. Vše uzavírá mluvený krátký příběh "Mars". Jako celek je "Cool It Down" lepší, než by se dalo čekat. Skupina se zdá být se svým novým zvukem spokojená a působí sebejistě. Aniž by zapomínala na své kořeny. (Kateřina Spacek)
1. Ozzy Osbourne - Patient Number 9 |
Už mnoho let odepisovaný
Ozzy Osbourne zase jednou vstal z mrtvých, aby fanouškům přichystal vydatnou porci pekelně dobré muziky. Vsadil na spojení s o čtyři dekády mladším producentem Andrewem Wattem a kytarovými velikány, které si do jednotlivých skladeb přizval: patří k nim nejen očekávatelní
Tony Iommi nebo
Zakk Wylde, ale třeba i
Eric Clapton nebo
Jeff Beck, který pár měsíců po nahrávání zemřel. Výsledkem jsou songy, které zdaleka nespoléhají jen na sentiment a nostalgii po starých dobrých (a náležitě temných) časech. Naopak svou energií a zaníceností zvedají ze židle, a to nejen příznivce žánru. Za letitou historii výročního best of musicserveru lemovanou z většiny vítězi z řad zrovna žhavých popových hvězd se "Patient Number 9" stává dost možná tím nejpřekvapivějším albem roku. (Josef Martínek)
Tip Dana Hájka: Rival Consoles - Now Is
Minialbum
"Articulation" a výrazně potemnělý opus
"Overflow" byla hodně konceptuálně orientovaná díla. Ryan Lee West aka Rival Consoles však i nadále umí fascinovat tím, jak důkladně pracuje se svými tvůrčími přístupy. "Now Is" je reflexí osamělosti (vzniklo během covidových proluk), v mnohém je přímočařejší a nechává se strhnout tím, co mu umožnuje tvoření s elektronikou a modulárními elementy. Důraz je zde nastaven na melodické paralely, barevnost atmosfér, v nichž neschází jeho citlivě promyšlená a emocemi ovlivněná rešerše nálad, včetně Westovy inspirující kreativity. Ryan je umělec, který dokáže na základě manévrů se syntezátory, fragmenty akustiky a s texturovanými reverby vytvořit nečekaně tajemný komplet, jenž je složený z atypicky krásného zvukového designu. Jemnější ruchové obrysy ambientu prostupují sekvencemi na bázi rytmicky výraznějšího techna a trancu. "Now Is" je nádherným kaleidoskopem vnitřních pocitů hlavního aktéra.
