Že jste ani nezaregistrovali, že Train loni vydali novou, už jedenáctou desku? Buďte v klidu, ani my to donedávna netušili. Naštěstí ale existuje naše výroční anketa, která nutí ke zpětné rekapitulaci všeho, co vyšlo, a tahle práce občas vyjeví nečekané poklady. A dejte na nás, o tenhle kousek přijít nechcete.
Nezdá se to, ale pop rock je složitá disciplína. Natáčíte sice písničky, které nejsou nijak muzikálně náročné, natož aby v nich bylo něco objevného, texty jsou povětšinou jakžtakž, respektu od kolegů jazzmanů se sotva dočkáte a ještě s tou hudbou musíte občas jít do pochybných televizních show. Jenže málokdo si uvědomuje, že je to zároveň neuvěřitelně konkurenční prostředí. Klub piraň.
A i když ze sebe smyjete nálepku one-hit wonderu a máte třeba i jedno dvě úspěšná alba, neznamená to v dlouhodobém efektu vůbec nic. Pořád vám na záda dýchají mladší, krásnější a progresivnější. Udržet se na vrcholu zvládnou jen ti nejodolnější, kteří zároveň mají čuch na to, jak se trendy mění, a umějí se jimi vždycky více či méně nechat ovlivnit pro to, aby zůstali relevantní -
Maroon 5,
OneRepublic či
Coldplay budiž zářnými příklady, dnes už bychom mohli přidat snad i
Imagine Dragons nebo
Bastille. Ti všichni jsou ale v porovnání s
Train ještě cucáci.
Americká formace vedená Patem Monahanem totiž táhne tu svou káru už od roku 1993. A to byl rok, ve kterém třeba takový
Adam Levine ve svých čtrnácti letech teprve přemýšlel nad založením své první kapely Kara’s Flowers, kterou o rok později takto pojmenoval po holce, za kterou tehdy pálil on i jeho spoluhráči. Jak Train, tak Maroon 5 se shodou okolností v roce 2004
potkali na dost možná nejlepším písničkovém soundtracku tohoto tisíciletí, a sice na tom k Raimiho snímku "Spider-Man 2".
Jednoznačný hit "Ordinary" sice byl až druhým vydaným za titulní skladbou "We Are" od Any Johnsson, takže se v rádiích netočil dlouho, bylo to ale dost na to, aby se po pár měsíců staré, ale stále ještě aktuální desce "Calling All Angels" začal shánět i pisatel tohoto textu. I tak to ale nestačilo a ještě dlouho platilo, že Train frčí především díky průlomové pecce "Drops Of Jupiter" hlavně doma v Americe. Nicméně i tam to s nimi postupně šlo od desíti k pěti. Průlom v Evropě přišel na řadu až později.
Psal se rok 2009, když jeden z manažerů
Fall Out Boy pomohl nastartovat kariéru
šotoušů na plné obrátky. Hit "Hey, Soul Sister" určitě není třeba představovat, v rádiích se hraje dodnes a i díky němu mohl tehdy leckterý český a slovenský fanoušek zamířit na Donauinselfest do Vídně, což byla jedna z mála příležitostí vidět kapelu naživo, když do Prahy dosud nikdy nepřijela.
O poznání sladší, líbivější a komerčněji zaměřené album
"Save Me San Francisco" se tak díky zmíněné písni stalo nejúspěšnějším v historii formace, jenže pak přišla ta těžká část. Zopakovat to. A v té byli Train čím dál tím horší.
Leckdo si možná ještě vzpomene na singly "50 Ways To Say Goodbye", "Drive By", "Shake Up Christmas" a další, nicméně
"California 37",
"Bulletproof Picasso", vánoční deska, sbírka coverů Led Zepellin a naposledy ještě
"A Girl, A Bottle, A Boat" se tak moc snažily vykřesat další megahit, až si tou křečovitou snahou spoustu svých dlouholetých příznivců odehnali. Včetně toho, který vám tady teď o nich vypráví. Vlak tak dokodrcal do cílové stanice, bez většího zájmu veřejnosti vydal v roce 2018 "Greatest Hits" a nastalo ticho.
To ticho od poslední řadovky trvalo dlouhých pět let. A to je v muzice skoro věčnost. Nejste-li nesmrtelná legenda typu
U2, je jakákoliv snaha o nový materiál předem odsouzena ke komerčnímu neúspěchu. A to se také stalo. "AM Gold" vyšlo už v květnu 2022, ale nemusíte se cítit provinile, když o něm poprvé slyšíte až nyní. Je to totiž takový komerční propadák, že je to vůbec poprvé, co se skupina nedostala ani do žebříčku Billboard 200.
Proto si to řekněme naplno - z jedenácté studiovky, která navíc vznikala v dosti obměněné sestavě muzikantů, žádný hit nevylezl a už ani nevyleze. A to i přesto, že ji vydává věhlasné vydavatelství Columbia a na produkci se podílela světoznámá producentská superstar
Butch Walker. Jenže víte co? Vůbec to nevadí. A mimochodem - i tentokrát platí, že to nejhorší tady jsou singly.
Už v nadpisu jste si přečetli, že "AM Gold" je comeback roku, a to platí. Je to totiž - a teď se něčeho chyťte - návrat starých dobrých
Train. Fakt že jo! Nemožné se stalo skutečností. Je to nádherná deska.
To album se nikam nežene, nechce sledovat trendy, nemíří do hitparád ani televizí, nebude trendovat na TikToku. Je to jen a pouze soubor krásných pop-rockových písniček, které sice stále míří na první dobrou, ale netlačí na to. Krásně klenutá melodie a stále lehce soulově zbarvený hlas Pata Monahana jsou páteřemi písní, kolem kterých zbytek muzikantů staví své party. Těch písniček je tady jedenáct a žádná tu není navíc. A k tomu ještě ty balady... Ach, ty balady!
V ploužácích byli Train vždycky mistři řemesla, a i když vydávali slabší studiovky, byly to často právě pomalé kusy, které na nich fungovaly jako záchytné body. Jako vzpomínky na všechny ty starší pomaláče typu "When I Look To The Sky", které mířily přímo do srdce. A takových balad je na "AM Gold" naštěstí hodně. Každá je úplně jiná, ale všechny stojí za opakovaný poslech. Je to vůbec poprvé přinejmenším od roku 2004, kdy skupina upřednostnila hodnotu a obsah před formou a pozlátkem. A to je něco, v co už doufal málokdo.
Nemyslete si však, že se tady jen krasosmutní. Mezi hosty se tentokrát dostala taktéž už skoro zapomenutá zpěvačka
Jewel a také někdejší spolupracovnice
Jasona Derula nebo
Rity Ory Sofía Reyes. Jejich hlasy dodávají skladbám nové odstíny, posluchači umožní nadále držet pozornost a přitom ani ony se nikam netlačí. Byť těch perkusí a španělek v druhé zmíněné nemuselo být tolik.
Úplně všechno samozřejmě růžové není - jak jsme si řekli na začátku, pořád je to
jen pop rock, který nepřináší žánru nic nového, spíše se odkazuje na jeho minulost. A i v těch textech o lásce a sociálních sítích se tu a tam nějaké to klišé objeví častěji, než by to bylo vhodné. Když je vám ale třiapadesát a těch songů o lásce jste za třicet let napsali desítky, dá se nad tím přimhouřit oko. Tím spíš, když pořád dokážete s novou skladbou chytit za srdce.
Hlavní ale je, že je to deska ze staré školy, která vás pohladí po duši. Občas je fajn dávat druhé šance. "AM Gold" je důkazem, že i když si někdy myslíte, že už máte jasno a novou řadovku slyšet ani nemusíte, není to tak. A tak je potřeba posbírat třísky z té zlomené hole. Pořád se učit. A dávat kredit těm, kteří si ho zaslouží. Tohle je totiž nejlepší album, které Train nahráli minimálně od dob "Save Me San Francisco". Svět si toho sice nevšiml a nejspíš už ani nevšimne, ale vy máte nás. A my vám o tom řekneme. Sice se zpožděním, ale pořád lepší pozdě než nikdy.