Pak vás asi překvapí informace, že dnes už jsou Train čtyřicátníci, na scéně se pohybují téměř dvacet let a tohle je jejich šesté album. Jen je prostě u nás tak nějak nikdo neznal... A pokud vás právě výše zmíněné dva singly dováděly k šílenství, vězte, že se řadí k tomu slabšímu, co trojice muzikantů za bezmála dvě dekády vytvořila. Zdá se vám to přehnané? Čtěte dále a pochopíte.

Ale pojďme pěkně popořádku. Nové album "California 37" se natáčelo po dobu tří let v L.A., New Yorku, San Franciscu, Seattlu a dokonce i anglickém Newcastlu, zpěvák Patrick Monahan ale dodává, že jeho převážná část, tedy především texty, vznikala už během turné k předchozí řadovce. Na jeho výsledném zvuku se pak podíleli zejména producenti Butch Walker (Avril Lavigne, Panic! At The Disco, All Time Low) a tým Espionage (Beyoncé, Chris Brown). Kolekce vyšla 13. dubna letošního roku a po světě sbírá průměrné až lehce nadprůměrné recenze.

Vraťme se ale ještě hlouběji do historie. V roce 2001 Train poprvé výrazněji zabodovali s písní a stejnojmenným albem "Drops Of Jupiter", a to především v domovských Spojených státech. Rychle se ale dostavil efekt one-hit wonder kapel a možná není přehnané tvrdit, že se pak na nadějnou skupinu rychle zapomnělo. A to i přesto, že dál vydávala desky. Například před devíti lety vynikající a dodnes nedoceněnou třetí řadovku "My Private Nation" s hity jako "Calling All Angels", "When I Look To The Sky" či nesinglovou, ale výbornou "I'm About To Come Alive". V Billboardu to sice po vydání dotáhli v albovém žebříčku na šestou pozici, ale pak už to šlo jen dolů. Blýskli se ještě rockovou odpalovačkou "Ordinary" pro brilantní písničkový soundtrack ke "Spider-Manovi 2" a pak už následoval kvalitativní sešup s nevýraznou čtyřkou "For Me, It's You", ze které bohužel ani není co doporučit, a tříletý hiatus protnutý zpěvákovou sólovkou, která propadla tak rychle, že o ní skoro nikdo neví.

Když tu náhle napsal Monahan vlezlou rádiovku "Hey, Soul Sister" a kluci byli po letech znovu ve středu zájmu. Právě díky téhle písni se Train znovu dostali do záře světel, což velmi pěkně reflektovali ve videoklipu k následujícímu singlu "If It's Love". Celá pátá deska se pak nesla v duchu komerčních, do rádií až křečovitě cpoucích se písniček, kterými se pánové vzdalovali od svých kořenů i od původních fanoušků. Svou snahu úspěšně dovršili vánočním songem pro reklamu na Coca-Colu "Shake Up Christmas". "Save Me San Francisco" je však navzdory tomu velmi povedená, barevná deska, která zejména díky zmíněnému "If It's Love", "Marry Me" či nesinglovým baladám "Parachute" a "This Ain't Goodbye" neztrácí šťávu od začátku do konce a svůj cíl, tedy vrátit kapelu na přední místa žebříčků, plní beze zbytku.

Ve velmi podobném duchu, jen s ještě větším tlakem na pilu, se nese i novinka "California 37", která už svým obalem evokuje roadtrip a jeho uvolněnou náladu a svobodu plnou nových zážitků, a přesně taková i je. Tedy skoro. Úvodní vypalovačka "This'll Be My Year" vám vypálí díru do hlavy svou sílou, bombastickým refrénem a odkazem na původní tvorbu kalifornské trojice, o to větší zklamání pak přijde se zjištěním, že je na albu v podstatě osamocena. Na sedmatřicítce najdete poprockový mix klasických rádiovek, jako je právě "Drive By", následující druhý singl "Feels Good At First" či "Mermaid", ale i countryovek, jako je překvapivý duet "Bruises" s pětadvacetiletou Ashley Monroe, které přímo cílí na zámořské publikum.

Dočkáte se i asi nejméně vlakové písně "50 Ways To Say Goodbye", kde nechybí dokonce španělské rytmy. Jen těch balad ubylo a bohužel se přidalo i na sladkém patosu, diabetikům tak víc jak jeden poslech "You Can Finally Meet My Mom" skutečně doporučit nelze. Naproti tomu taková "We Were Made For This" se docela povedla. A to i přesto, že s v jejím závěru dočkáme i atypické hry na dudy. Ještě dodejme, že rozhodně stojí za to pídit se po deluxe edici, bonusová "To Be Loved" totiž přesně splňuje autorovy požadavky na aktuální desku. Spolu s již zmíněnou "This'll Be My Year" se jedná o jednoznačný highlight nové kolekce. Přesně takhle mělo znít i zbývajících deset songů.

Shrneme-li to, každá píseň je svou náladou a aranžemi úplně jiná než předchozí, a tak nahrávka až do konce bez problému udrží vaši pozornost. Výsledek je tak zřejmý. Pokud se vám předchozí řadovka líbila, s velkou pravděpodobností se budete tetelit blahem i nad novinkou. V kontextu tvorby skupiny se v uších dlouholetého posluchače ale dá hovořit spíše o lehkém zklamání. Bohužel. Noví Train jsou tak ve svém poprockovém žánru mnohem blíže čistokrevnému a nenáročnému popu. Evoluce to tentokrát trošku přepískla a spíš než kupředu vykročila lehce nazpátek. Je bezesporu mrzuté, že se kapela odvrací od příjemných poprockových písní, které ani po letech nestárnou, k instantní líbivosti a podbízivosti, na druhou stranu se vzhledem k jejich historii asi ani nic jiného čekat nedalo. Je to pochopitelné, souhlasit s tím a kupovat však nemusíme. Alespoň že naživo jim to jde pořád ještě dobře a do svých nástrojů se umí řádně opřít, ostatně Vídeň toho v červnu 2011 byla svědkem.

S "Kalifornií" tak jedno léto přečkáte bez úhony a jako soundtrack pro jízdu autem nebo na kole v přírodě se jistě osvědčí, ale v zimě se k ní už asi nevrátíte. Proto rozhodně sáhněte po jejich dřívější tvorbě, nebudete litovat. Začít můžete třeba právě s "My Private Nation" a postupně se přesouvejte do roku 2012 k novince a třeba pak budete s jejím hodnocením souhlasit. Tohle je sezónní zboží a tak je k němu třeba i přistupovat. Nebo si snad prohlížíte fotky z dovolených víckrát než jednou?