Na plakátech lákajících na počin režisérky Kasi Lemmons se skví jméno scenáristy Anthonyho McCartena, podepsaného pod úspěchem pohádky o Freddiem Mercurym "Bohemian Rhapsody". Vyprávění o životě Whitney Houston jde ale jinou cestou než čtyři roky starý, cenami ověnčený kinotrhák.

Zatímco queenovský hit se netajil ambicí být bombastickým filmovým opusem a se skutečností nakládal velmi volně, přičemž kontroverzní etapy pro jistotu úplně vypustil, současná novinka se daleko věrněji drží reálného životopisu dcery soulové zpěvačky Cissy Houston. Nesnaží se oslnit pozlátkovou naleštěností, cestu zbožňované divy zpracovává poměrně komorní formou. I díky tomu je výsledek uvěřitelný.

Naomi Ackie v roli Whitney zde vystupuje jako rozpustilá a ambiciózní dívka, která se postupně mění ve stále sebevědomější a v některých momentech až lehce nafoukanou popovou ikonu. Frackovitá suverenita se stává její ochrannou maskou v momentech, kdy je tlačena do kouta nepříjemnými otázkami novinářů nebo když si potřebuje prosadit svou v problematickém rodinně-pracovním vztahu s otcem. S tím otcem, který po ní ještě na smrtelné posteli žádá 100 milionů dolarů.

Bez přehnané okázalosti se snímek obejde i ve chvílích, kdy otěže třímá její despotická matka, nebo v období, kdy si interpretka vyjasňuje svou sexuální orientaci. Nafessa Williams v roli její nejlepší přítelkyně Robyn svým charismatem leckdy hlavní hvězdu zastíní, coby moudrý mentor a zpěvaččin objevitel Clive Davis boduje Stanley Tucci. Samotná Nippy vedle nich působí jako obzvlášť křehká duše, nejistá si sama sebou, která hledá útěchu v drogách a ve vztahu s notorickým lhářem Bobbym Brownem, z něhož vzešla i její jediná (dnes již rovněž zesnulá) dcera Bobbi Kristina.

Když ale stojí na pódiu, je to samozřejmě vždy opojné a strhující, o což se starají originální vokály Houston. Právě její jiskřivý a slovutný hlas, právem označovaný za největší své generace, dílu kraluje. Jeho majitelka klade od začátku důraz na výběr písniček, což ilustruje rozhovor s Davisem po podepsání nahrávací smlouvy, v němž odmítá žánrové škatulkování a říká, že "skvělý song je zkrátka skvělý song".

Chce zpívat skladby velké a ohromující, zatímco ty banální nebo takové, s jejichž obsahem se neztotožní, okamžitě odmítá. Rozhoduje se spontánně, na základě emocí. Úsměv vzbuzuje scéna, v níž demo hitu "I Wanna Dance With Somebody", který dal filmu název, nadšeně komentuje slovy: "To se mi líbí. Je to o tom, že chceš strašně moc s někým tančit, ale prostě to nejde." Jak prosté a výstižné.

Pro ni bohužel osudné téma návykových látek má zejména ve druhé polovině svůj prostor, avšak nečekaně nekřiklavě, odehrává se spíše na pozadí. Víc se o něm mluví, než aby bylo přímočaře zachyceno. Clive Davis v jednom z nejpůsobivějších dialogů svou svěřenkyni posílá na léčení, Whitney však svou závislost bagatelizuje a sama sobě i všem okolo nalhává, že má situaci pod kontrolou.

Také s nechvalně proslulým koncem fenomenální umělkyně naložili tvůrci vkusně, bez snahy šokovat nebo jej dramatizovat. Namísto smutné tryzny dovedli děj do finále se vzpomínkou na její ikonické vystoupení z American Music Awards v roce 1994. Odvážně rekonstruovali medley tří hitů a o momenty navozující husí kůži v něm není nouze.

Snímek "Whitney Houston: I Wanna Dance With Somebody" někteří kritizují pro jeho střídmost, právě v ní však tkví jeho síla. Není to velkofilm, ani jím nepotřebuje být. Jako veličina z něho totiž vystupuje zpěvačka, jejíž osud autenticky líčí. Dnes už víme, že byla největším hlasem zdaleka nejen své generace.