"Příběhy" je tvým čtvrtým sólovým albem, ale prvním, které si vydáváš sám. Tušil jsi na začátku, co bude proces vlastní vydavatelské činnosti obnášet?

Musím přiznat, že mě to překvapilo. Když jsme se s Ondrou (ODD, producent a spoluzakladatel Autentik Music - pozn. red) rozhodli, že si budeme hudbu vydávat pod svým labelem, bylo to i na základě skutečnosti, že už předtím jsme si hodně věcí dělali sami. Skládali jsme, já psal texty a točil videoklipy, Ondra produkoval a dělal mix a master. Přesto bych nečekal, kolik práce obnáší se o písničky starat. Uvědomil jsem si, že mladým interpretům může vydavatelství stále hodně pomoci. I my se snažíme s novými talenty pracovat a usnadnit jim cestu k posluchačům.

Co pozitivního ti osamostatnění přineslo?

Ještě více se prohloubil náš vztah s Ondrou - na přátelské úrovni i na té pracovní. Přineslo nám to i určitou hrdost. Vážíme si toho, že i s tím málem, co máme, bez velkého vydavatelského domu za zády, jsme schopni dělat hudbu na profesionální úrovni.

Deska má jasně daný koncept, který prozrazuje už její název. Inspiroval ses příběhy reálných lidí, nebo sis náměty jednotlivých písní vymýšlel?

Od obojího trochu. Někdy jsem měl základní myšlenku či představu, kolem které jsem pak příběh vystavěl. Lepší než mluvit o nějakém jevu obecně mi přijde poukázat na něj prostřednictvím vyprávění konkrétní osoby. Například ve skladbě "Bůh na nás zapomenul" otevírám problematiku sociálního vyloučení a věřím, že příběh jednotlivce je v tomto případě pro posluchače osobnější a sdělnější. Do textů se ale promítla i témata, která jsem buď pocítil na vlastní kůži, nebo jsem si všiml, že je řeší lidé kolem mě. Písničky jsem sbíral v průběhu let a některé jsem nakonec na album ani nedal, protože do konceptu nezapadaly.

Říkáš, že role pozorovatele ti dala nový tvůrčí impuls, protože ses tentokrát nemusel až tolik zabývat sám sebou. Je vyčerpávající zpracovávat osobní, někdy až intimní témata, jako jsi to dělal na předešlých dvou řadovkách "O duši" a "Lyrika"?

Je to vyčerpávající. Některé texty na zmíněných deskách fungovaly jako taková moje autoterapie. Občas jsem se až děsil, jak často se v mých písních objevil projev jakéhosi podvědomí. Psal jsem o věcech, které se mi v osobních vztazích pak třeba za rok či dva opravdu staly. Došlo mi, že je to stravující princip, protože moje inspirace plodila moje démony a neštěstí. Musel jsem se zamyslet nad tím, jestli to je cesta, kterou chci jít dál. Nakonec jsem si řekl, že mám právo být šťastný a že jsou i jiné způsoby, jak sebe samotného vztahovat k okolnímu světu sebe a přitom nebýt povrchní.

Mluvíš o démonech a neštěstí, ale přitom žiješ v dlouholetém - a podle všeho spokojeném - vztahu. Jak jsi to tedy myslel?

Tato deska do velké míry kopíruje právě můj současný vztah. Díky tomu, že žiji láskou naplněný život, nemám už potřebu tolik rozpitvávat vztahy z pohledu mě samotného. Lidé ale pořád mají problémy v lásce a ani mě se tím pádem nepřestaly týkat, jen o nich mluvím v jiném kontextu a v jiných souvislostech. Říká se tomu storytelling, tedy vyprávění příběhů, a do rapu přirozeně patří, jen se mu u nás rappeři nikdy příliš nevěnovali. Ve folku či country je ale tento princip naprosto běžný.

Zdá se však, že píseň "Jednou jsem slíbil" se skupinou Kryštof, v jejímž klipu žádáš svou přítelkyni o ruku, poodhaluje tvůj vlastní příběh. Je to tak?

Ano, je. Nejdříve jsem trochu váhal, zda se na desku hodí, ale nakonec jsem usoudil, že ano. Je to pro mě důležitá a zlomová věc. Písničku jsem psal během covidu, kdy jsme s přítelkyní jeden čas byli od sebe i tak trochu odloučení. Při tvorbě jsem si myslel, že od ní mám odstup, a až zpětně jsem si uvědomil, jak moc je vlastně o mně. Připomnělo mi to starší skladbu "David" z repertoáru BPM, která se mě také týkala mnohem víc, než jsem si byl na začátku schopen připustit. Tato má ale samozřejmě úplně jiné vyznění. Nejdříve jsem si nebyl jist, zda v ní chci být takto otevřený, ale nakonec jsem to cítil přesně tak, jak jsem to napsal.

Některé songy na desce fungují jako určitá sociální sonda. Zabýváš se v nich jevy, před kterými společnost možná trochu zavírá oči. Jde například o starosti lidí žijících v opuštěných lokalitách, prostituci, ale třeba také iluzi vánoční idylky pro všechny. Cítíš potřebu nastolovat tato témata k diskuzi právě proto, že se o nich moc nemluví?

Cítím, a to jak v rovině intelektuální, tak v té emocionální. Myslím, že moje vnímání světa hodně ovlivnilo dětství a dospívání v Liberci, ve městě v oblasti bývalých Sudet, ze kterého byla celá jedna německá generace vyhnána. V dnešní době by na mě tato minulost už nemusela mít žádný vliv, mohl bych si zkrátka žít svůj život, přesto si nemohu pomoci a tyto trhliny, nebo lépe řečeno jizvy, ve svém rodném městě vnímám. Odjakživa se mě dotýká téma opuštěnosti - ať už je to opuštěnost lidská nebo krajiny či místa. Na jednu stranu mám na desce píseň "Vidím, jak se stmívá" týkající se války na Ukrajině, v níž vyjadřuji svůj hodnotový postoj, a na stranu druhou je tam i skladba "Bůh na nás zapomenul". Ta podává obraz o lidech, kteří dnes na ulicích drží české vlajky a protestují proti podpoře Ukrajiny, protože jsou vystrašení či zmanipulovaní. Hledám pochopení pro obě strany, i když jsou samozřejmě jevy, které už nejsem ochoten akceptovat - například projevy otevřeného rasismu.

Ještě v relativně nedávné době se mezi lidmi hojně vyskytoval názor, že je nežádoucí, aby se umělci vyjadřovali ke společenským tématům. Jak tuto problematiku vnímáš ty?

V Česku se na hudbu vždy nahlíželo hlavně jako na formu zábavy. Jakmile muzikant toto teritorium opustí a začne nadzvedávat pomyslné kameny, uvidí tam věci, které snad ani vidět nechtěl. Umělci jakákoliv angažovanost většinou jen komplikuje život a jeho fanoušky názorově štěpí. Před tím, co se mě osobně dotýká, ale nemohu zavírat oči. Přemýšlel jsem však o tom, jaká míra agitace je pro lidi ještě únosná. Opačným extrémem jsou totiž umělci, kteří se vyjadřují naprosto ke všemu, a to poměrně radikální formou.

Máš na mysli Tomáše Kluse?

Tomáš je v tomto směru asi nejviditelnější, ale tím na něj vůbec nechci poukazovat v negativním světle. Naopak, dokážu ocenit jeho názorovou integritu. Někdy si ale říkám, jestli by se neměl angažovat spíše jako politik než jako písničkář. Takto podle mě naráží na hranice, nad jejichž vytyčením jsem se zamýšlel i já sám.

Doba se ale oproti nedávné minulosti přece jen změnila a dnes je i díky sociálním sítím zcela běžné, že se veřejně známé osobnosti vyjadřují k tomu, co se kolem nás děje. Přesto o některých tématech, která jsme zmínili, na Instagramu či Facebooku prakticky nikdo nepíše. Čím to podle tebe je? Stala se i volba společenských témat záležitostí jakéhosi trendu?

Je pravda, že téma opuštěných Sudet není tím, které by na sociálních sítích rezonovalo. Našli bychom jiná, která prošla celosvětovou mediální vlnou, na níž se pak někteří umělci svezli. Můžeme si pokládat otázku, jak je to s upřímností i prospěšností té dané věci. Do hlav jednotlivců nevidím a nemohu posoudit skutečný motiv jejich jednání. Ale ano, nejspíš někteří skutečně ke společenským tématům přistupují jako k trendu doby.

Na albech "O duši" a "Lyrika" se společenská, potažmo sociální rovina ve tvých textech moc neobjevovala, šlo opravdu hlavně o ryze osobní výpovědi. Vnímáš v tomto ohledu novou studiovku jako určitý návrat ke kořenům, třeba až do časů BPM?

Myslím si, že tato rovina u mě v nějaké podobě byla alespoň trochu přítomna vždy, na desce "O duši" třeba v singlu "Město, co spí". Je ale pravda, že na posledních dvou řadovkách skutečně převažovala autoterapie. Na volbě témat se asi projevuje i můj věk, dávno už nejsem studentem, který nemusel řešit, jak se uživí. Nežiji ve vzduchoprázdnu, i já sám musím řešit problémy běžného života. Jako návrat ke kořenům desku nevnímám, beru ji spíše jako jejich rozvíjení. Projekt BPM mám i zpětným pohledem velice rád, ale dnes si uvědomuji, že nám tehdy chyběla reálná zkušenost. Bylo to takové opájení se slovy - mimochodem, naše první album se jmenovalo právě "Slova". Nebyla to náhoda. Poezie pro mě však i dnes zůstává cenným inspiračním zdrojem.

Písně na "Příběhy" jste s Ondřejem tvořili od základu s pomocí kytary či klavíru, oprostili jste se od samplů. Cítíš se být ještě vůbec rapperem?

Od žánru jsem se distancoval záměrně. Ne že bych jím pohrdal, naopak světový rap je pro mě pořád zajímavý. Nedávno jsem byl například na koncertě Kendricka Lamara, který je velmi inspirativním umělcem. K současnému rapu se ale vážou určitá témata a stylizace, které mi nejsou vlastní, spíše mi lezou na nervy. S Ondrou jsme proto logicky udělali další krok směrem k písničkám.

Jde o vaši čtvrtou společnou nahrávku. Dokážete se po těch letech ještě něčím překvapit, nebo už se opravdu znáte jako vlastní boty?

V určitých detailech se pořád ještě překvapit dokážeme. Nejhezčí na naší spolupráci je ale to, jak se vzájemně ctíme. Ondra mě uznává jako textaře, jako člověka s nějakým životním názorem, rozhledem a cítěním, a já jeho jako mnohem lepšího muzikanta. Hudbu má skutečně v krvi a žije jí. Také proto mu teď už dávám mnohem větší kreativní svobodu než dříve. Druhá věc je, že Ondra pracuje i na dalších projektech a já také dělám mimo vlastní tvorbu spoustu jiných věcí. Když už si najdeme čas na to společně něco tvořit, je to vlastně docela vzácná fáze, kterou si užívám.

Na albu je jedenáct songů, přičemž osm z nich zahrnuje hosty. Proč se v tracklistu neobjevilo více sólových kousků?

Chtěli jsme se víc přiblížit písním. Také jsem se nad skladbami snažil přemýšlet koncepčně. Ve slokách jsem vyprávěl jednotlivé příběhy a refrény tvořil kontrast k těmto slokám. Chtěl jsem, aby v nich emoce byla díky zpěvu intenzivnější, proto jsem je zcela automaticky psal ve zpěvných linkách. Pak přišla otázka, zda jsem schopen je nazpívat sám. Když jsem se o to pokoušel, ukázalo se, že bude mnohem lepší přenechat zpěv hostům. Vybíral jsem je tak, aby se hodili k hudební náladě nebo tématu songu. Přizvaná osobnost nakonec výsledek vždy obohatila, vnesla do toho svůj pohled na věc.

Přemýšlel jsi o tom, zda by podstatě tvojí současné tvorby více nevyhovoval koncept ustáleného dua, v němž bys měl po boku zpívajícího kolegu? Mohl by jím být třeba právě ODD, který se zhostil refrénu ve "Vidím, jak se stmívá"...

S touto myšlenkou jsem si chvilku pohrával a nepřijde mi vůbec špatná. Nepodařilo se mi ale k sobě nikoho vhodného najít. Ondra má další aktivity, především hraje v kapele se Sebastianem, a časově by to pravděpodobně nešlo skloubit. Na žádného jiného potenciálního parťáka jsem nenarazil. Rád spolupracuji například s Janem Braunem, který na albu zpívá v písničkách "Salome" a "Vrány", ale je mezi námi už přece jen velký rozdíl věkový rozdíl a oba máme na hudbu trochu jiný pohled.

Chystáš křest "Příběhů", potažmo celé turné?

Už 15. prosince uděláme v Praze v Pracovně Žižkov release party, kde zahrajeme pár písniček akusticky a album zároveň pokřtíme. Fanoušci jsou srdečně zváni, rád si s nimi o desce popovídám, mohou si ji samozřejmě na místě také pořídit. Na jaře pak chci vyjet na menší klubové turné se svou kapelou.