Milan Áda je tvůj pseudonym. Proč vlastně nepoužíváš civilní příjmení?

Příjmení jsem měl dlouhá léta navlečeno jako neosobní označení statutárního zástupce organizace, které jsem doma, mezi přáteli, na vandru, zkrátka po práci v soukromém životě odkládal jako montérky. Pod nimi zůstávalo mé civilní já - Milan - a pro většinu přátel, včetně mé ženy, Áda.

Soukromým povoláním jsi učitel. Jak se to prolíná s tvou láskou k hudbě či literatuře?

Vzhledem k tomu, že po celý profesní život učím češtinu a dějepis, je literatura nejen mou zálibou, nýbrž i mým denním chlebem. Kytara, usazená ve stojánku, aby byla kdykoliv k dispozici, je přirozenou učební pomůckou, s níž jdou kromě písniček podnikat i různé vylomeniny typu zhudebněných vyjmenovaných slov, nácviku pádových otázek a podobně. Léta jsem navíc vedl zájmový útvar hry na kytaru, než mě v jeho vedení nahradili právě moji žáci - absolventi naší školy a mého kytarového kroužku.

Nové studiové album "Po pěšinách snů" je teprve druhé. Proč jsi začal s vydáváním písniček tak pozdě?

Myslím, že to souvisí hlavně s mým pozvolným dozráváním a s mojí sebedůvěrou, respektive s jejím nedostatkem v období mladšího věku. Potřeboval jsem zkrátka dozrát. Ale hlavní roli sehrály pracovní povinnosti a především priorita číslo 1 - naše děti. Písničky musely počkat. Možná jim ta časová prodleva a můj nabytý odstup od nich prospěly.

Debut "Dopisy" vyšel před šesti lety ve spolupráci s vydavatelstvím Folk žije!. Nyní už tomu tak není. Jedná se o přirozený vývoj?

Na nahrávání prvního alba pod křídly vydavatelství Folk žije! nikdy nezapomenu, Ivanovi Kurtevovi a oběma Petrům (Petr Michal, majitel studia MK Production, Petr Novotný, hudební režisér) jsem za jejich skvělou práci moc vděčný, ale druhé album jsem toužil natočit s Druhou trávou, AG Fleky, s Honzou Hrubým, Pepou Malinou a Ivem Viktorinem, což byl dosti rozmáchlý projekt rozprostřený na několik let. První demosnímky "Pěšin snů" jsem natáčel 29. června 2018 právě v Petrově českobudějovickém studiu.

Kam ses se svojí tvorbou za těch šest let posunul?

Ono jde spíše o posun za bezmála dvacet let, protože "Dopisy" obsahovaly především mé starší písně. Možná lze určitý posun vidět či lépe řečeno slyšet v bohatší harmonii nových skladeb. S přibývajícím věkem se přirozeně změnila témata textů, která reflektují i aktuální dění a změny ve společnosti.

Texty ke tvým songům by se daly pojmout i jako takový osobní životopis plný vzpomínek a konkrétních vjemů. Když se za svým životem ohlédneš, co vidíš?

To je otázka na dlouhé povídání. Když to vyjádřím hyperzkratkovitě: vidím opravdové dary, jichž se mi v životě dostalo a za něž jsem neskonale vděčný. I o tom je ostatně album "Po pěšinách snů" - koncipoval jsem jej, mimo jiné, i jako poděkování nejen mým hudebním idolům.

Novou desku jsi natáčel s muzikanty z Druhé trávy, s Janem Hrubým, písně nazpívalo pěvecké trio AG Fleku doplněné Robertem Křesťanem, což jsou právě ti tví idolové. Dá se vůbec popsat, jaký je to pocit, když právě tihle borci hrají a zpívají tvé písničky?

Jeden pocit dokážu popsat poměrně výstižně - pocit amatéra, který se svojí tvorbou obtěžuje zmíněné velikány a legendy české hudební kultury. Naštěstí se velikost opravdu Velikých snoubí se skromností a porozuměním pro sny druhých. Nevím, jak bych ten pocit popsal, slovní spojení obrovská radost to nevystihuje. Blíže k realitě je pocit vnitřního naplnění a obdrženého štěstí.

Na jaké momenty z nahrávání budeš po létech nejraději vzpomínat?

Těch situací je mnoho. Například možnost vidět tyto legendy při práci. To bylo samozřejmě fascinující. Velmi lidsky vydařené a harmonické bylo natáčení videoklipu, malá Heidi byla úžasná. Hodně mě zasáhl i Ivo svým režisérským přístupem ve zlínském studiu, v mém Abbey Road, to byl pedagogický koncert. A pak to bylo především souznění s lidmi, které čtyři desítky let poslouchám a skrze jejich tvorbu mám rád. Naplnilo mě, že jsou takoví jako jejich nádherné písně.

Z textů písní jasně prosvítají i tví literární hrdinové. Po jaké knížce rád sáhneš opakovaně?

To by byl dlouhý seznam - z české provenience se periodicky vracím k Čapkovi, Kunderovi, Havlovi, Hrabalovi, Pavlovi, Fischlovi, Urbanovi, … ale i k Mílovi Nevrlému. Ze zahraniční literatury si vzpomenu na Waltariho a jeho "Egypťana Sinuheta", "Malého Velkého Muže", na Tolkiena, Bradburyho, Steinbecka, Robertse, Hemingwaye, Coelha a také třeba na Agathu Christie. Jakožto učitel pak opakovaně sahám po perlách dětské literatury od Andersena přes Exupéryho až k dnešní Rowlingové.

I po několikátém poslechu bych řekl, že žánrově se pohybuješ ve škatulce folkového šansonu. Jak sám vidíš svoji stylovou vyhraněnost?

Nikdy mě nenapadlo tohle téma řešit, takže opravdu nevím. Písně píšu v konkrétní náladě, z přetlaku pocitů a emocí. Z tohoto rozpoložení a z těchto ingrediencí se zrodí skladba, aniž bych jakkoli uvažoval o žánru. Folkový šanson - to zní hezky…

Albu nechybí ani krásný booklet s výraznými ilustracemi Anny Tiché. Jak se díváš na dnešní dobu plnou streamů a digitalizace čehokoli?

Odpovědí by mohlo být právě pojetí mého dvaatřicetistránkového bookletu s Aniččinými ilustracemi. Necítím se dobře ve virtuální nerealitě, v neuchopitelnosti a nestálosti digitální doby, ve světě virtuálních pseudovztahů. Jan Žamboch, další písničkář, jehož mám nesmírně rád, napsal, že písně jsou mosty mezi lidmi. Mám rád fyzická CD či LP s textovými přílohami, tištěné knihy, pevné mosty a opravdové lidské vztahy.

Deska "Dopisy" byla studiovým projektem, budou mít zájemci možnost si alespoň některé songy z jejího následovníka poslechnout naživo?

Já nemám vlastní kapelu a ani zpěvačku. Polovina mých písní obsahuje ženské pěvecké party, a tak vystupuji pouze příležitostně s dcerou - jednou až dvakrát do roka na akcích určených pro širší okruh kamarádů a známých. Zda si nějakou skladbu do svého repertoáru zařadí Svatka Štěpánková či zda si Blanka Táborská vezme kupříkladu "Medvídky", ukáže čas.