© facebook interpreta
Tomáš Parkan - Velmi niterná deska (8/10)
Vztah k interpretovi: Fanoušek od "Tim McGraw" s mírným útlumem v době "1989". Asi všichni čekali, s čím Taylor Swift po výborném dvojalbu "folklore/evermore" přijde. Někteří si možná přáli pokračování ve stejném stylu, někteří návrat k ultrapopu a jiní třeba ke country. Americká megastar překvapila zřejmě všechny, když vydala nahrávku založenou na elektronice s drobnými příměsemi synth-popu, dream popu, bedroom popu a chill-outu. Výsledkem je její zřejmě nejméně komerční a posluchačsky nejnáročnější deska, kterou kdy vydala. Jistě, dokážete ji poslouchat v tramvaji, vlaku, práci, ale vlastně nic extra z ní nemáte. Nedostanete z ní to podstatné, díky čemuž je skvělá. To přijde teprve tehdy, když se totálně odstřihnete od okolního světa a poměrně soustředěně se zaposloucháte do všech těch zvukových variací a smyček, které vám do té doby přišly lehce přeprodukované. Nejsou, pouze je potřeba si k nim najít cestu, stejně jako k písničkám a jejím tématům. Ta jsou opět osobní, ale tentokrát by se dalo říct, že spíše až niterná. Osobně mi tato deska velmi připomíná "Both Sides" Phila Collinse, k níž si posluchač musel také hledat cestu, nehledě na to, že má i velmi podobný, místy poměrně strohý zvuk, leckdy oholený na dřeň rytmiky. A protože toto Collinsovo album je jednou z mých nejoblíbenějších nahrávek, s "Midnights" to mám v podstatě stejně.
Dan Hájek - Bezesné noci v romantické optice Taylor Swift (8/10)
Vztah k interpretovi: Nebýt desek "folklore" a "evermore", asi bych její tvorbě tolik na kloub nepřišel. Jsou určitými vodítky k jejím začátkům i budoucnosti. Nahrávka "Midnights" je však k této dvojici desek relativně vzdálená, ačkoliv se drží onoho minimalističtějšího pojetí. Naopak má blíže k sekvencím z "Lover" nebo popovým strukturám z "1989". Má však i cosi navíc. Jedná se soubor záznamů z probděných nocí, které Taylor sepsala do osamocených příběhů, které nečekaně dotvářejí silný, až konceptuální mikrosvět. Nechybějí ani její typické tvůrčí postupy, s natáčením jí pomáhal její osvědčený team a k tomu přizvaných devět spoluautorů jednotlivých písní. Synth linky a komorní elektronika z tohoto kompletu vytvářejí houževnatý soundtrack pro hlubokou noc. Sama hlavní aktérka mezi jednotlivými zákoutími nabídne špetku romantiky, taktéž nemálo své odtažitosti, možná až s cynickým nadhledem, záleží, jak moc jste naladěni na její tón vyprávění. Skladby na "Midnights" si hoví ve svém podsvětí, nikam nechvátají, jedinou slabší chvilkou je song "Snow on the Beach" s hostující Lanou del Rey, kdy je posluchač náhle zmaten, kam samotnou píseň vlastně zařadit. Na Taylor Swift je poslední roky sympatické, že si jde striktně vlastní cestou, nejen s nově přetočenými nahrávkami "Fearless" a "Red", ale i na běžných studiovkách. Samotná kolekce "Midnights" je dalším nakročením do neznámého prostranství, v němž jsou patrné rozpoznávací prvky v mnohem současnějším pojetí, a dá se očekávat, že další pokračování bude opět v jiném hudebním oceánu emocí a námětů.
Josef Martínek - Slušná popová deska bez výrazných vrcholů (7/10)
Vztah k interpretovi: V momentě, kdy jsem jako teenager v roce 2008 poprvé viděl klip k "Love Story", si mě svým chytlavým princeznovským country-popem získala. To nejlepší od ní ale přišlo až o dvanáct let později s nahrávkami "folklore" a "evermore". Po intimní písničkářské éře zahrnující poslední dva karanténní počiny se dal od Taylor Swift jakožto protřelé byznyswoman očekávat návrat do světa nablýskaného popu. Desátá studiovka "Midnights" je sice popovou deskou, nablýskanou ale až tak ne. Naopak na ní s výjimkou prvního, takřka stadionově opojného singlu "Anti-Hero" chybí jednoznačně hitové melodie, které byly pro Taylor charakteristické v časech jejího nejpompéznějšího prodejního trháku "1989". Zpěvačka zvolila atraktivní téma půlnočního rozjímání a do této nálady zasadila své typicky stavěné příběhové texty. Ty se často odehrávají na pozadí zvukově docela neotřelých a spíše elektronických ploch, jako je tomu v úvodní "Lavender Haze" nebo v potemnělé "Vigilante Shit". V minimalistickém songu "Labyrinth" lze ocenit nápaditou práci s hlasem a budování zasněné nálady, z uměleckého hlediska je to asi nejsilnější písnička, jakou na "Midnights" najdeme. Půlnoční celek ale funguje spíše jako příjemná kulisa, chybí v něm prvek pro Swift zcela samozřejmé přitažlivosti, který se táhne celou její dosavadní diskografií, ať už měla odlesky country, popu nebo námluv s indie scénou. Nic vás příliš nenutí se ke třináctce novinek vracet - dokonce ani vysoce očekávaná spolupráce s Lanou Del Rey, jejíž backvokály ve "Snow On The Beach" sotva postřehnete. Mimořádný komerční úspěch alba je tak v tomto případě spíše dílem Taylořina jména a obchodního talentu než výjimečného obsahu.
David Böhm - Nejslabší popová Taylor (6/10)
Vztah k interpretovi: Od "Red" posluchač, od "folklore" fanoušek. Dvaatřicetiletá Taylor Swift vydala v říjnu svou již desátou řadovku. Zdá se tak, že dech jí vůbec nedochází a nápadů pro tvorbu má přehršel. Opak je ale, zdá se, pravdou. "Midnights" se dá popsat jako taková temnější verze "Lover", zpěvaččina zřejmě nejdětinštější nahrávka. Tuto stránku bohužel ukazuje hudebně třeba singl "Bejeweled", textově zase "Karma". Když interpretka líčí, že karma je jako kočka, která jí přede v klíně, nezbývá než trochu kroutit očima. Celkově album zní tak trochu jako sbírka zbytků. Zvukově totiž sází spíše na minimalistické pojetí, které ovšem spíše otravuje tím, jak je nevýrazné. I tak si ale z této sbírky člověk může vybrat povedené písničky. Mezi ně patří například "Labyrinth", kde Swift za doprovodu tepavého beatu střídá nádherné výšky, aby v refrénu klesla do nižších, také zajímavých poloh. Přidejte skvělou práci se syntetizátory říznutými "Melodramatem" od Lorde a vyjde z toho opravdový poklad. A pokud se přenesete přes úvodní pachuť, která vznikne, když zjistíte, že ve "Snow On The Beach" dělá Lana Del Rey tak maxinálně backvokály, je tu další favorit. Jako celek bohužel půlnoční songy působí až příliš nevzrušivě, produkce Jacka Antonoffa zní vyčerpaně, a "Midnights" tak z popových nahrávek Taylor Swift vychází jako ta nejslabší.
