Courtney Barnett k alternativně rockové muzice, kterou se prezentuje, nedošla podobnou oklikou jakou třeba Demi Lovato na aktuálním albu "Holy Fvck". Její cesta k ní byla přímočařejší. Odjakživa věděla, že s popem nechce mít nic společného, a spíše tříbila svůj zvuk tak, aby místy zněla tu jako folková písničkářka, jindy jako dítě indie a občas dokonce zabrousila až k punku.

Také se dobře naučila znát pedálové efekty, které na koncertech využívá v každém songu trochu jinak. Sama má v ruce kytaru, na kterou hraje levou rukou a bez trsátek, zbytek jejího zvuku už ale vytváří pouze basák s bubeníkem. Proto jsou ty efekty důležité.

Také je zřejmé, že povahově bude spíše introvertka. V Lucerna Music Baru kolem půlkruhového pódia nechala umístit nášlapy, a i když se po ní fanoušci natahovali rukama, nikdy k nim nepřišla tak blízko, aby se jí mohli dotknout. Každý její pohyb směrem k divákům byl ovšem oceněn jásotem, protože mnoho vstřícnějších gest zpěvačka, většinu času schovaná pod ofinou a hustou hřívou, směrem k publiku nepředvedla. Patrně by to k ní ani nesedělo.

Ani verbálně se bohužel moc neprezentovala. Namísto pozdravu jen utrousila poděkování až někdy po šesté písničce. V průběhu celkem devadesátiminutového setu se nakonec přece jen párkrát nahnula k mikrofonu, aby například oznámila, že příští song pochází z její poslední desky "Things Take Time, Take Time". Nikdy to ale nedošlo do té fáze, že by svůj materiál představila včetně jeho názvu a pozadí jeho vzniku.

To docela zamrzelo, přece jen se jedná o umělkyni, která nedělá vokální exhibice a své texty buď přímo křičí anebo je naopak cedí mezi zuby, čemuž je hůře rozumět. A znovu - patří to k její spíše introvertnější povaze a je třeba s tím počítat, proto není úplně fér mít jí to za zlé. Kdyby však aspoň pár vstřícných kroků k příchozím udělala, jistě by za to byli rádi.

Přesně takovou vděčnost totiž ukázala její stále ještě nejlepší píseň "Pedestrian At Best". Z nově volně přístupné strany balkónu, kterou si přišel vyzkoušet nejeden návštěvník, bylo dobře vidět na všechny ty úsměvy, které se na náhle skákajících fanoušcích objevily, jakmile spustila právě tento nezapomenutelný singl. Už jen kvůli němu stálo za to být po třech letech znovu u toho.

V hlavě ale utkvělo i několik dalších skladeb. Například "Rae Street", která celý koncert otevírala, "Nameless, Faceless" díky kytarovému sólu a hned následující "Need A Little Time", jež naživo působila tvrději než z desky. A v přídavku také "Oh The Night", kterou si jako jedinou zahrála úplně sólo. Takové koncerty jsou fajn.