Chinaski na konci září vydali svou dvanáctou studiovku "Frihet", o které s chutí mluví jako o nejvíc kapelním počinu. Noví členové ztratili zábrany, přišli se svými nápady a výsledek je dle jejich slov návratem k rockovějšímu soundu. S tím lze rozhodně souhlasit. Deska se zřejmě líbí i samotné skupině, protože se rozhodla, že na tour přehraje všechny songy z ní, a to v pořadí totožném, v jakém jsou na albu. To možná není úplně dobrý tah - setlistu tak chyběl moment překvapení. Na druhou stranu - sestavit písně na nahrávku je taky alchymie. Tímto krokem každopádně muzikanti dali najevo, že si stojí za tím, co natočili.

Naživo taky některé skladby zněly jinak, mnohdy dostaly větší švih. Na kapele je znát, jak se v nové sestavě dokonale sehrála. Dechy jsou tytam, a když partu kolem frontmana Michala Malátného slyším, tak si ani nevzpomenu, že nějaké měla, i když k ní předtím vždy neodmyslitelně patřily.

Zčásti jsou nové kousky frackovité a to fajn, nechybějí řízné kytary, sem tam sprosté slovo a hodně energie. Moji osobní favorité "Hvězdné nebe", "Mám chuť zlobit", "Panáček s panenkou", ale i pomale laděné "Dvě srdce vejpůl" a jen za doprovodu kláves odehraná komorní "Smůla" se osvědčily i v koncertním provedení.

Naopak "Metylalkohol", ke kterému měl Malátný nejdelší povídání, během něhož nás vzal do roku jeho vzniku 1990, se setkal s nejmenším pochopením. Pohotově tu zaregoval osvětlovač. Písnička totiž začíná slovy: "Pod zelenou oblohou, metylalkohol, rýsují se lidé," a tak zbarvil stage do lahvově zelené.

Při "Láska je na nic" frontman vybídl návštěvníky, aby vše natáčeli a videa pak poslali kapele, že z toho sestříhá klip. Vystoupení mimochodem natáčelo i hned několik profesionálních kamer. Malátný se přítomným omluvil za menší komfort, ten ale evidentně bude vykoupen oficiálním záznamem.

Komfort. To je také dobré téma. Tímto turné se skupina vrátila do klubů, tedy tam, kde začínala, kde se cítí velmi dobře, což kvituju, ale občas by se pořadatelé měli zamyslet nad tím, kolik se kam vejde lidí. V Lucerna Music Baru jich bylo tolik, že i když člověk přišel zavčas, stál mimo oční kontakt s interprety. Fanoušci se tlačili, klábosili, vzduch byl vydýchaný, což se podepsalo na tom, že v jednu chvíli jeden z nich zkolaboval. Naštěstí se brzy probral.

Malátný v průběhu setu pronesl, že je skvělé, že nikdo neodchází. To ale bylo hlavně proto, že nikdo nechtěl ztratit své pracně vydobyté místo. Jedna z fanynek si mimochodem natáčela každý song, respektive tři čtyři ukázky z každého. Proboha, to se fakt na to bude dívat? Ale to je samo o sobě téma na celý článek...

Když dozněla poslední skladba z alba, došlo na křtící akt. Toho se ujala Veronika, kterou si muzikanti vybrali z davu. Ta pocákala sektem nejen desku, ale i osazenstvo původně jičínské kapely. Ta vzápětí dostala ještě jeden dárek - platinová deska, kterou pánové převzali od svého labelu BrainZone z rukou Laca Vajdičky.

A pak přišla na řadu ještě minimálně hodinová plejáda ostřílených hitů. Skupina ji odstartovala všemi milovanou "1. signální", pokračovala přes mou oblíbenou "Láska a hvězdy", "Dlouhej kouř" a zakončila rockovým skoro až pravěkem "Punčocháče".

Shrnuto podtrženo - zvuk a nové písně byly naprosto v pořádku. Pražská premiéra v tomto ohledu dopadla na výbornou. Ale klub byl tak nechutně plný, že si dost možná ne všichni příchozí večer užili tak, jak by si přáli.