Po téměř dekádě se do kapely navrátil klávesák Kjartan "Kjarri" Sveinsson, jenž byl po léta neodmyslitelným tvůrčím elementem Sigur Rós. Na bubenický post nově usedá Ólafur Björn "Óbó" Ólafsson, který přesedlal z kláves, na které hrál na předchozí šňůře. V této nejsilnější možné sestavě muzikanti údajně chystají nový materiál, ke konci roku se navíc dočkáme nové edice jejich kolekce "()". Důvodů k tomu znovu vyrazit na cesty a ukázat, že tato zvukově nezaměnitelná parta má i v dnešní době co říci, tedy bylo dost.

Koncept současného turné nabízí dva zcela odlišné sety, v nichž parta okolo Jónsiho a kytaristy Goggiho nabídla různé tváře. Sám ústřední aktér často prohlašuje, že oni nejsou skupina, ale hudbou bez hranic.

První polovina večera tak stavěla spíše na poklidnějších vodách, dost možná byla i rozmanitější co do nálad a tvůrčích přístupů. Pokud jejich jednotlivé etapy znáte, možná jste postřehli, že to byla spíše selekce Kjarriho tracků, a to i s překvapením v podobě béčka "Smáskifa" (což je bokem vydaná devátá část k oněm "závorkám"), které na scéně dohrával téměř osamocen. Druhá polovina setu se pak nesla v dynamičtějších rovinách, v nichž se kumulovala hromada energie, ale třeba i hněvu ("Kveikur" dle mého nepřímo poukazovala na aktuální dění na Ukrajině).

Scénografie celé show v plné míře využívala důmyslných světel, včetně žárovek rozmístěných napříč pódiem, které zvládly simulovat i vlnobití a podobné efekty. Pozadu nebyly ani projekce, ty vycházely z lehce abstraktních obrazců, přírodních scenérií, fragmentů videoklipů kapely a vizualizací témat a proměňovaly se v mnoha barevných odstínech. Minimalistická sekvence s odletem a příletem hejna ptáků ve zmíněné skladbě "Smáskifa" zcela dokreslila až dojemné paralely. Nechyběl kouř, clony, vše utvářelo příběh samotné hudby, jež v režii Sigur Rós umí srazit na kolena svou naléhavostí, majestátností a řadou nečekaných zvratů.

Zvuk byl na poměry O2 universe opět vyvážený a nabídl hned několik ruchových vjemů, jež jsou pevnou součástí muziky skupiny, například když měl zahřmít nějaký úder bicích. Kupříkladu "Dauðalagið" byla v tomto dokonale mrazivá - každý zvukový detail nebo kytarový ornament, vše vyznělo, jak mělo.

Možná v neprospěch Jónsiho se v několika momentech nepodařilo zamaskovat jeho možnou únavu a lehké nachlazení v hlase (Praha byla třetí koncert v řadě), ale to v tak náročném repertoáru, který tito Seveřani mají, nikterak nesnižuje laťku jeho projevu.

Úvod logicky patřil prvním třem skladbám "závorek" - dojemně křehká "Vaka" se rozezněla zcela nenápadně a udala takt prvního bloku. "Fyrsta" toto podhoubí jen prohloubila a u "Samskeyti" bylo symbolicky hezké, že ji kvartet zahrál semknutě v levé části pódia, v blízkém okolí Kjarriho.

S prvními tóny nezaměnitelné "Svefn-g-englar" pražské publikum neskutečně ožilo a ani na jednu z následujících částí setlistu nepřestalo popohánět své hrdiny aplausem. Stejně tak zafungovala "Ny batterí", které předcházel její singlový parťák v podobě kompozice "Rafmagnið búið". Z novinek v setu zůstala jen "Gold 2".

Po zmíněné "Smáskifa" přišla dvacetiminutová pauza, která byla (možná zbytečným) předělem. V první části došlo na něco málo překvapení stran selekce songů a více se proměňoval kaleidoskop nálad, jejichž vrcholem byla "Dauðalagið". Druhá část se už nesla v selekci těch více očekávaných klenotů z diskografie skupiny, přičemž během "Glósóli", která ji zahajovala, část návštěvníků ještě dobíhala na svá místa.

"E-Bow" vyvolávala vzpomínky na tajemnou "Atmosphere" od Joy Division a pak už Jónsi a jeho spoluhráči začali zahušťovat emoce. "Sæglópur" a "Festival" doslova rozjařily publikum, které se v závěru druhé jmenované samo od sebe roztleskalo do rytmu. Nával melancholie vygradoval u syrovější alternaci "Kveikur", po které se frontman zcela poprvé chopil slova, aby krátce poděkoval. V tu chvíli už všem bylo jasné, co bude následovat. Letitá a pevná uzávěra "Popplagið" se rozezněla ve své plné kráse.

Pokud kdokoliv z příchozích očekával vícero těch provařených skladeb, musel být drobet zklamán. To ale nic nemění na faktu, že to byl silný zážitek, který rázem smazal to dlouhé čekání od zmíněné poslední zastávky ve Stověžaté nebo festivalového znovuzrození v Ostravě před devíti lety. Ten večer Praha dostala chytře vymyšlené audiovizuální představení, jež naznačilo, co lze od Sigur Rós očekávat v nejbližší budoucnosti. Vše si zde krásně sedlo, muzikanti vyprávěli jeden magický příběh za druhým, tak jak to umějí jen oni. Se svou severskou houževnatostí a semknutostí.