Paradise Lost vznikli v roce 1988 v anglickém Halifaxu. Na začátku své kariéry mistrovskými díly "Gothic" a "Icon" definovali gotický subžánr a pozvedli doom metal na novou úroveň. Proto jsou tito stabilní Angličani známí nejen jako jedna z nejvýraznějších kapel celé metalové kultury, ale také jako průkopníci celé hudební generace, která se pod vlivem jejich děl zformovala. Nyní tyto legendy, kterým věk na síle rozhodně neubral - jak ostatně ukázali v létě na festivalu Brutal Assaultu -, míří i do střední Evropy. V úterý 11. října vystoupí v Plzni na Šeříkovce a o den později v bratislavském klubu Randal. Vstupenky jsou k dispozici na stránkách pořadatelské agentury
Obscure Promotion.
Pětice ze západního Yorkshire nikdy neváhala prozkoumávat neobjevené cesty a během své kariéry si prošla mnoha žánry: od deathmetalových začátků a dvou zmíněných gothic-doomových eposů přes dobytí metalového trhu megaúspěšným "Draconian Times" z roku 1995 až po mainstreamovější "One Second" s vlivy synthpopu, darkpopové album "Host" nebo elektronické vlivy na "Symbol Of Life" postavené vedle majestátních gotických momentů. Ať se tihle
vydědenci ráje hudebně pohybovali kdekoli, vždy to byli Paradise Lost, které - už jen kvůli zpěvu Nicka Holmese - na jistotu identifikujete.
A na bubeníka stabilní kvartet Holmes, Mackintosh, Aedy a Edmondson zkrátka nikdy nepřestal následovat svou vlastní vizi. Na posledních třech řadovkách "The Plague Within" (2015, "Medusa" (2017) a
"Obsidian" (2020) se muzikanti vracejí ke svým počátkům a drsnému vyznění, aniž by je bylo možno zaškatulkovat do jednoho snadno definovatelného vzorce. Paradise Lost jsou jako onen minerál, který si vetkli do názvu své zatím poslední desky, obsidián: temní, odolní, tvrdí a přitom křehcí, odrážející negativitu a aktivující fantazii.
Předkapela
Hangman's Chair je z Paříže a vznikla v roce 2005. Jde o jednou z nejunikátněji znějících doomrockových skupin, která průběhem let našla svůj směr a zvuk vyladila na něco, co připomíná
Type O Negative,
Sisters of Mercy nebo
Life Of Agony. Do tvorby odráží životní útrapy (ztráty členů kapely, předávkování drogami) a příchuť svobody i nebezpečí ulice předměstí Paříže, odkud pocházejí jejich hardcorové kořeny. Temnotu absorbující emoce tu rezonují v každé písni, ale přetvářejí ji v něco krásného, těžkého a melancholického. Lepší support Paradise Lost mít nemohli.