Pokusit se zařadit Vltavu do některé stylové či žánrové škatulky je úkol téměř nesplnitelný. Rámcově asi rock, ale těch přesahů a vlastního, po letech už na dálku rozpoznatelného přístupu je prostě spousta. Málo kapel na domácí scéně je tak zvukově i svou textovou poetikou vyhraněných jako právě tahle. O svůj originální přístup nepřišla ani na "Spass muss immer sein", kterou si na CD i LP můžete koupit v našem shopu. Pořád jsou tu snový svět, lehounce ironický nadhled a nesmírná hravost. Nicméně už samotný přebal nahrávky, na kterém je osamocená postava se psem v mlžné pustině, napovídá, že tentokrát tady bude o něco méně slunce.

"Čaroděj" bylo album naplněné lehkostí a pohádkovou atmosférou, na "Spass muss immer sein", navzdory titulu, přibylo posmutnělých úsměvů, mírně melancholických nálad i temnějších podtónů. Zároveň je třeba podotknout, že nosné prvky textů Roberta Nebřenského, ona ironie a místy naivní obrazivost, jsou na svém místě, a tak tu temnotu, použijeme-li takto tvrdý výraz, bohatě vyvažují.

Je to deska místy hodně osobní, jak v jednom rozhovoru Nebřenský poznamenal, "některé texty zrály hodně dlouho". Máme tu tak hořkosladký dialog s otcem v nebi "Tati, haló", který na swingující muziku balí téměř buddhistické úvahy o převtělování i politický šťouchanec. Je tu idylický, ale moudře vypointovaný obraz hry na schovávanou s dědou "Vítr" i temný příběh - v progrockovém hávu - "Veršuje ležel, veršuje želel". Dojde na posmutnělé pohádky ("V lese se svítí") i existenciálně laděné kusy "Láska je věž letmá" či hned úvodní "Smutnej pták nad krajem".

Spoustu nálad doprovází i spousta hudebních odstínů. "Do vody dál!", v níž zaznívají ozvěny židovských anekdot, tak dostává podobu klezmeru, "Slunce starej náčelník" je tak trochu trampská píseň, "Goodbye smutku" se vlní v rytmu samby. Možné je tady cokoliv, nápadů má skupina přehršel. A vším prochází - a tyhle hudební odbočky tmelí do koherentního celku - charakteristický Vltava styl s plejádou dechových nástrojů Ondřeje Klímka a úsporných kláves Františka Svačiny.

Temné podtóny tomuto bandu sluší, výrazného materiálu, který se posluchači otevírá postupně s opakovaným poslechem, je na albu spousta. Ne vždy se písně trefí na první dobrou, postupně se ale nakonec rozzáří a třeba i zastíní ty, které vzbudily nadšení posledně. "Spass muss immer sein" má spoustu vrstev a barev. Je to proměnlivý hutný celek, kde má každá skladba své místo, byť jisté krácení téměř hodinové stopáže by na škodu nebylo. Na druhou stranu rozumím tomu, proč tu některé řekněme v určitém posluchačském rozpoložení slabší kusy jsou.

Výsledek opět buduje svůj vlastní svět, který je povědomý, vřele domácký, ale už není tak prosvětlený sluncem, jako býval dříve. Realitu, byť častokrát temnou, ale filtruje skrze svébytnou poetiku. "Sranda musí bejt," říká Vltava titulem desky. I věci, které jsou niterně smutné, lze podat s úsměvem, aby tolik nebolely. Ostatně právě úsměv je motiv, který se dlouhá léta prolíná i vizuální stránkou nahrávek pražské formace. Tady poprvé je ale otištěn jen do titulu. Kapela na nové řadovce nabádá k přemýšlení, ale také k poodkrývání hudebních a textových vrstev. A že je co objevovat!