Five Finger Death Punch už mohou být po všech komerčních úspěších považováni za tahouny nové moderní vlny heavy metalu. Pokud bychom sledovali čistě finanční hledisko, pak je právě tato parta jedním z nejblyštivějších zaoceánských hudebních artiklů. I díky usilovnému koncertování se jí povedlo probořit hradby Evropy a po turné k poslední desce "F8" už můžeme s klidem konstatovat, že i na starém kontinentě platí za ohromné hvězdy.

Právě poslední dva roky stará deska "F8" zaznamenala další významný průlom. Kapela se po eskapádách lídra Ivana Moodyho a angažováním kytaristy Andyho Jamese navíc nyní zdárně zkonsolidovala a s již jasně vytyčeným zvukem mohla snadno navázat na dosavadní úspěchy.

Novinka, kterou si na CD i na různě barevných vinylech můžete koupit v našem shopu, je proto logickým a nepřekvapivým nástupcem. Bohužel až příliš. Střídají se na ní testosteronové skladby s energií rozjetého vlaku i drsňácky emotivní balady od srdíčka. O texty většinou nejde, ty jsou jen výplní pro vcelku charismatický frontmanův vokál.

Ani aranže asi nikoho nepřekvapí. Trocha blues v "Thanks for Asking" ještě docela potěší, ale třeba industriální hrátky v "IOU" jsou nesmyslně podbízivé a hnané na efekt. Závěrečná "The End" je pak plná post-grungeových klišé a vyznívá prázdně a fádně. Po první půlminutě nemá vůbec čím překvapit a bez jakékoliv invence jen papouškuje už řečené. Je to hrozná nuda. Otřesný je i otvírák "Welcome To The Circus", kterým by klidně mohli novou desku zahájit domácí Kabáti.

Abychom jen nekritizovali. Five Finger Death Punch mají společně s producentem Churkem talent vykřesat z mála naleštěný výrobek, který dokážou prodat. Jejich práce sice netkví v precizním autorství ani nápadité dramaturgii, ale ve schopnosti vysát z rockové a metalové scény to nejaktuálnější a zabalit to do velice líbivého obalu. To také nepřichází zadarmo. Pak už jen dobrá vizáž, masivní promo a přetavit problematickou Moodyho osobnost na srdceryvný příběh o bojovníkovi.

V čem je tedy novinka horší než předchozí "F8"? Starší počin alespoň nabídl pár překvapivějších a nápaditějších momentů, ať už na něm muzikanti vzdali hold hardcorové scéně v "Bottom of The Top" nebo rafinovaně navázali na panterovský odkaz ve "Full Circle". Navíc byl zpěvák čerstvě vyléčený z alkoholismu a spolu s ostatními členy docela uvěřitelně dokázal zužitkovat příběh o napraveném potížistovi. Na "Afterlife" není nic z toho. Je to jen kolekce bez názoru, zato s přehršlí pózy. Ostatně úvodní skladba říká vše: Vítejte v cirkusu!