Ve čtvrtek 25. srpna bylo v Praze z čeho vybírat. Slávie hrála o postup, v O2 areně bouřili Sabaton a o poznání méně módou specifikované publikum zamířilo do Karlína. Informaci o výsledku sešívaných se tady nedozvíte, své dojmy ze setkání přátel vojenské historie a metalu shrnul kolega Trávníček, zbývá tedy jeden z klíčových souborů americké rockové alternativy a jeho pražská show bez show.

Coby předskokané vystoupili Klangstof. Holanďané mají krátce před vydáním svého třetího alba a v té době zhruba z poloviny zaplněná hala je přivítala s docela velkým jásotem. Oddaní fanoušci dostali, co si žádali, kolem ostatních jejich půlhodinový set jen prošuměl a nedokázal přehlušit šum hovoru v zadní části sálu. Trocha melancholie Radiohead, náznaky vokálních harmonií à la Fleet Foxes a hlavně poněkud nevýrazné a uspávací tempo, které jen občas probudily dynamičtější pasáže.

Pixies se podařilo ve Foru Karlín vytvořit téměř klubovou atmosféru se vším všudy. A to i navzdory tomu, že muzikanti na pódiu směrem k publiku prakticky nepromluvili. Frontman Black Francis se omezil jen na pár lapidárních sdělení, baskytaristka Paz Lenchantin párkrát zamávala, zbývající dva členové, kytarista Joey Santiago a bubeník David Lovering, se jinak než hraním projevili až při závěrečné rozlučce.

Ono ta nekomunikace, respektive komunikace téměř výhradně prostřednictvím hudby měla svůj dobrý důvod. Díky prakticky nulovým prodlevám totiž Pixies dokázali do necelých dvou hodin hracího času vměstnat plných 39 songů - aby ne, tohle je rock ovlivněný punkovou přímočarostí, žádné progrockové kompozice. A to už je obdivuhodný výkon.

Zněly tu hity "Caribou" i "Where Is My Mind", deep cuts jako "Here Comes Your Man" a "Monkey Goes To Heaven", pár coverů i čerstvé novinky z alba "Doggerel", které vyjde na konci září. Co se nabušeného setlistu týče, nezbývá než vyjádřit spokojenost. Zaznělo vše, co mohlo, nic skutečně podstatného nechybělo. A nic nescházelo ani v nasazení a výkonu celé kapely.

Žehrat však lze na mizerný zvuk. Místy zbytečně vytažené kytary totiž rozmazávaly zpěv do nesrozumitelnosti a nejednou se oba kytaristé vyloženě tloukli. Je to škoda, protože ve tvorbě Pixies se prolíná punk i surf rock, a když se nosné kytarové vyhrávky topí v neurčitosti, je to trochu škoda a muzika přichází o část svého kouzla. Totéž lze říct i v případě prakticky nesrozumitelného vokálu

Leč proč vytýkat špatný zvuk, když to byl přesně ten koncert, který v sobě měl esenci rocku? Žádné okolky, gesta, neřkuli show. Pixies si vystačili jen se strohými světly a hlavně hudbou. V tomto ohledu byl jejich koncert až starosvětsky poctivý. A tu energii mu prostě nikdo a nic neodpáře.