Přijít do vyprodané O2 areny bez maskáčů a kapelního trička? Nepředstavitelné. Stejně jako v lednu 2020, kdy tam zahráli naposledy, se i tentokrát přijeli Sabaton potkat se svými věrnými, kteří je svým přísným dresscodem hrdě reprezentují obdobně, jako to dělali fanoušci Slipknotů o měsíc dříve.

Jenže zatímco Slipknot se mezi metalovou komunitou těší dlouholetému respektu a místy až bezvýhradnému obdivu, Švédové fanoušky ostřejší muziky rozdělují. Na jednoho oddaného příznivce tak vychází přinejmenším jeden stejně zarytý odpůrce - vyčítá se jim vypočítavost, neinvenčnost, stejné hlášky při každém tuzemském koncertě a především skutečnost, že mají většinu písniček hudebně dost podobných.

Než se ale české publikum, v němž byl i Marek Ztracený se svým synem, mohlo přesvědčit, co je na tom pravdy, pokoušeli se o jeho rozhýbání první z předskokanů, rovněž švédští Bloodbound. Ti se snažili zaujmout už obdivuhodně rychle zaplněnou arénu svým osmdesátkovým power metalem, výrazným ječákem, ale jinak poměrně chudou pódiovou prezentací. Poslouchali se příjemně, diváky v kotli na chvíli i rozmávali, a kdo chtěl, mohl si v jejich textech hledat reference k seriálu "Hra o trůny", který jejich tvorbu ve své době hodně ovlivnil. Náhoda tomu chtěla, že jejich poslední skladbou byl kousek s názvem "Nosferatu". A hned jeden takový Drákula je na scéně o půl hodiny později vystřídal.

Avatar jsou totiž v první řadě glam, divadlo a show a až potom teprve heavy metal. A nejspíš sami dobře vědí, že jen svou nepříliš melodickou muzikou by davy příznivců pod stage nepřilákali. Proto svá vystoupení staví spíše jako hororový film. Výrazný make-up, teatrální gesta principála Johannese Eckerströma, sjednocená choreografie a vtipy na hraně ("Zabiju vás tady všechny!", "Přijeli jsme pro vaše ženy a vaši práci!"). To jsou jejich hlavní zbraně. Jejich koncert byl díky tomu pestrý a dokázal udržet pozornost publika. Zkrátka jste chtěli vědět, co se bude dít dál. Škoda jen, že frontmanovo sólo na trombón vůbec nebylo slyšet. Třeba budou mít větší štěstí na zvukaře v příštím roce, kdy se k nám mají vrátit s novým albem.

To zvukař Sabaton už dobře věděl, jak má vysočanskou halu nazvučit, a tak se předtočené symfonické pasáže proplétaly s naživo hranou muzikou pětice Švédů v poměrně úctyhodné symbióze. Uši tak bolely hlavně z pyrotechniky. Hned několik dělobuchů, symbolizujících výstřel z tanku, který sloužil jako dominanta scény a podstavec pro bicí v jednom, tak pořádně dokázalo zatřást hlavami přítomných.

Show to byla bezvýhradně pestrá. Pokud zrovna nelétaly menší rachejtle, zůstávalo pódium koncipované jako válečné barikády plné pytlů s pískem schováno pod salvou plamenů. V písni "Red Baron" se na něm dokonce vynořilo stejnojmenné dvouplošníkové letadlo, což byly ve skutečnosti jen maskované klávesy. A hned v úvodu proti děs nahánějícímu tanku zpěvák namířil bazuku. Na projekci za muzikanty se mezitím promítaly názvy skladeb či klíčové pasáže textů spolu s doprovodnými záběry.

Ty vůbec nejpůsobivější měla na svědomí skladba "Bismarck". Tehdy mohli všichni ti, kteří momentálně staví model německé válečné lodi v měřítku 1:200, aktuálně vycházející v trafikách, obdivovat záběry na až pozoruhodně věrné grafické ztvárnění monstrózního plavidla. A vzpomenout na jednu z nejslavnějších, ale zároveň také nejtragičtějších válečných etap lidské historie. Je přinejmenším podivné, že v samotné písni Sabaton v podstatě vyzdvihli velkolepost této lodi, ale na to, co symbolizovala, za jaké hodnoty bojovala a jak neslavně spolu s dvoutisícovou posádkou skončila, už tam zapomínají.

Přesto to však nebude více či méně věrné zhudebnění válečné historie, co si fanoušci z O2 areny budou pamatovat nejvíce. Stejnou měrou jako ke zmíněnému programu se totiž formace uchylovala k různým vtípkům a českým slovíčkům, díky nimž dávala najevo, že velmi dobře ví, kde dneska vystupuje. Rané dětství má frontman už navždy spojené se svou česky mluvící maminkou a Prahu dobře zná. Jak později zavzpomínal basák Pär Sundström, bylo to právě naše hlavní město, kam se v roce 2005, tedy při svém prvním evropském turné, skupina, která v jiných zemích hraje v daleko menších sálech než u nás, vydala pařit, když jí na poslední chvíli byly zrušeny hned dva koncerty za sebou.

A právě dětství si připomněl, když v žertu zazpíval rozpočítadlo "Ententýky", načež mu o pár minut později přistál na scéně plyšák Krtečka. A ten v jeho sbírce ani zdaleka nebude první. A poprvé nezazněla ani hláška "Ještě jedno pivo!", kterou publikum hecovalo kohokoliv, kdo se zrovna chopil mikrofonu. Kapela na to byla připravená a na požádaní do sebe obracela jeden kousek za druhým. Na ex. Zamávalo to jen s kytaristou Chrisem Rörlandem, který si do mikrofonu následně hrdě říhnul.

Dojmy pospolitosti a přátelského pošťuchování, které vyvrcholilo Brodénovou snahou zakroutit kytaristovi Tommymu Johansonnovi bradavkou, zatímco on zase lepil trsátka na zpěvákovo zpocené čelo, kazila jen jedna věc. A sice skutečnost, že kdykoliv mělo dojít na nějaké kytarové sólo, odporoučel si to vyloučený aspirant na Českého slavíka do zákulisí. Někdo by mohl namítnout, že tím přece dával možnost kytaristům vyniknout, jenže stejně tak lze argumentovat tím, že se tím lehce vytrácel týmový duch a snaha vydat ze sebe všechno už na pódiu.

To byla ale jen drobná výtka na jinak docela vydařeném večeru, v němž nemohla chybět skladba oslavující Karla Janouška, tuzemská vlajka na projekci a koneckonců i naprostá nevychovanost kuřáků, kteří i přes jasný zákaz zamořili svou závislostí nejen zdejší toalety. Byl to koncert, který alespoň na chvíli dával tušit, že Češi a Švédi spolu mohou kooperovat jako bratři. Ovšem vždycky jen do té doby, než se ty stejné státy zase střetnou v hokeji.