The Ataris byla pro mě neznámá kapela až do nové desky, čtvrté v pořadí nazvané "So Long, Astoria". Není divu, patří mezi tu neuvěřitelnou spoustu kapel, ve kterých se je těžké vyznat, pokud nejste zapřisáhlý fanoušek určitého žánru hudby. Stejně jako kolegové drhnou jednoduché riffy, ale vědí, že základem hudby je melodie, takže do punkových základů zdařile implantují zpěvnost. Ano, příznivci The Offspring, Green Day či Blink 182 zbystřete, další potencionální kandidát pro vaše přehrávače.

Ačkoliv se o Ataris povídá, že ve svých inspiračních zdrojích pošilhávají více po alternativnější části americké produkce, moc se mi to nezdá. To, že byli objeveni zakladatelem kapely Vandals nebo že spolupracovali s členy Descendants ještě neznamená, že by se daly přeslechnout jasné poppunkové atributy používané tolika jinými. Skupinu vede zpěvák a kytarista Kris Roe, který je téměř výhradním autorem hudby, zbylí hráči jsou spíš do počtu.

Z předchozích řádků by se mohlo zdát, že nestojí za to si The Ataris vůbec poslechnout, což by nebylo úplně správné. Roe vládne přesně tím uměním, které je třeba - napsat jednoduchou, ale chytlavou skladbu, s refrénem, který si nerodilý anglický mluvčí může bez problémů popěvovat po pár posleších. Ostřejší kytary nemohou zakrýt už zmíněnou zpěvnost, a když dojde na piáno, je jasnější, že to s tím punkem nebude tak žhavé. Těžko vybrat opravdový hit, většina skladeb si udržuje stejnou úroveň, což je problémem i relativním úspěchem. Oživení nepřijde v žádné skladbě, všechny jsou vystaveny podle stejného schématu, ani jedna coververze to nezmění, takže zkuste třeba na obalu inzerované "In This Diary", "My Reply" nebo "The Saddest Song". I když ta poslední je lepší v unplugged verzi, na CD neuvedené jako bonus (a před ní ještě jedna).

Klasický punkový rebelantský postoj není obsažen ani v textech, což nepřekvapí, pokud znáte jejich kolegy. Je fakt, že Roe se zdá o něco zajímavější textař než většina z jeho stylu, spíše dovnitř laděné, smutnější i veselejší texty o jeho vzpomínkách na dětství si stojí za to přečíst, i když žádnou hloubku v nich nehledejte. Obrázek na bookletu atmosféru nostalgie trochu navodí a titul dokoná (nebo naopak).

I když jde o debut na velké značce (po předchozích třech albech na malých labelech), nařčení z prodeje svých ideálů na kapelu asi není ani nutno směřovat, dneska už snad všichni (kromě cílového trhu) vědí, že hra na nezávislost se prodává dobře. Nechtějme po těch, kteří vyrůstali také na Offspring, aby přišli s něčím originálním. Ale důrazné doporučení ohledně kratší délky alba by měly mít tyhle kapely vytesané do hlavy, skoro hodina příliš podobných skladeb je prostě moc.