Praha si může ze seznamu odškrtnout další covidem odložený koncertní spektákl. Po třech letech se totiž vrátilo americké maskované komando Slipknot a našlapaná O2 arena se opět otřásala v základech. Kapela si na rozdíl od své minulé zastávky přivezla hned dva supporty, navíc žánrově vhodněji vybrané.

Celý večer odstartovali mladíci Vended, a jestli vám koncertní pohyby, podoba a především hlas zpěváka připomínaly šéfa hlavních hvězd večera, není to náhoda. Frontmanem formace totiž není nikdo jiný než syn Coreyho Taylora Griffin, v kapele navíc na bicí hraje i potomek dalšího klíčového člena Slipknot, Shawna Crahana alias Clowna. Kompozičně sice nejde o žádný zázrak, ale právě ta animální neurvalost a zpěv daly později narozeným možnost alespoň takto formou revivalu zažít, jakými bestiemi byli Slipknot na svých prvních dvou deskách. Je jen škoda, že si na rozdíl od některých předchozích zastávek turné otec a syn Taylorovi nestřihli i společný song.

Druhým supportem byla vycházející deathcore hvězda Jinjer z aktuálně všemi sledované Ukrajiny. Právě obří vlajka s klasickým logem míru v národních barvách a několik proslovů k publiku s díky za podporu Česka v aktuálním konfliktu na tuto skutečnost upozornily. U Jinjer je papírově všechno v pořádku. Nechybí valivý deathcore v duchu klasiků žánru Suicide Silence, říznutý progresivním kořením djentu, a především charismatická zpěvačka Tatiana, střídající murmur a growling s čistými zpěvy, se zabarvením skoro až do operní elegance. Všechno je prostě na svém místě.

Přesto si nelze pomoci od pocitu, že jejich rostoucí úspěch je dán stejně jako u spřízněných Infected Rain především exotičností jejich původu a vizuálně výraznou vokalistkou. Skladatelsky to ale nejsou songy, které by rezonovaly i po dvou dekádách jako třeba právě u Slipknot. Příjemný předskokan, ale na sólový koncert Jinjer bych se asi nevypravil.

Příchod headlinera avizovala už během přípravy stage obří plachta s logem skupiny, která po vtipném hudebním intru vyletěla ke stropu a kapela spustila své peklo na zemi. Hned v tu dobu byly jasné dvě věci. Slipknot budou opět zabíjet a zároveň to bude zvukově zase protrpěný koncert. V hale to byla přeřvaná, slitá zvuková koule, která kazila zážitek, co to šlo.

Stejně jako minule to tak nebylo ani o soustředném poslechu, ale spíš o tom si zapařit, zaskákat, zahulákat a užívat si se skladbami spíš po paměti celkovou atmosféru a audiovizuální zážitek, než civilizovaně poslouchat hudební koncert. O2 arena asi prostě není stavěná na takto tvrdou a především rychlou hudbu. Na co je ale stavěná skvěle, je opulentní show s velkoplošnými obrazovkami s přenosem dění na pódiu. A v tomto směnu Slipknot zůstali někde na půli cesty. Tři vodorovné obdélníkové LED panely promítaly různé obrazce a světélkující symboly, jenže na jednu stranu bránily pořádné pyrotechnické show plné ohňů jako ještě u minulých turné, na druhou stranu už by si show této velikosti zasloužila pořádný přenos z pódia.

Fanoušci v zadních řadách plochy nebo hodně vysoko na tribunách tak viděli jen malé panáčky, přitom si ale ani neužili pořádnou pyro show. Jako by to celé bylo nachystané pro sotva poloviční halu. Hudebně pak formace předvedla reprezentativní průřez svou diskografií včetně čerstvého singlu "The Dying Song" z blížící se zářijové novinky. Corey Taylor jako vždy srdečně promlouval k publiku a hecoval ho. To mu opět jako vždy naprosto zobalo z ruky, i kdyby na scéně předváděl cokoliv.

S přibývajícím věkem mi sice ty silácké řeči o tom, jako jsou všichni jedna rodina apod., moc neříkají a i textově jsou hlavně starší kousky dnes už brány s nadhledem, ale hudebně to pořád kope, nostalgie funguje a i kompozičně jsou Slipknot už od své třetí studiovky víc než jen neandrtálskou rubačkou plnou autentického vzteku.

Koncert tak splnil očekávání, přesto subjektivně jejich minulá show dopadla ještě o něco líp. Objektivně platí, že kapela už musí při své velikosti a místech koncertů technicky připravit koncertní scénu s velkoplošnými obrazovkami na úrovni třeba takové Metalliky. To je myšleno jako pochvala, protože fakt, že formace hraje ve velkých prostorech, aniž by nějak výrazně vyměkla, hovoří o mezigenerační výpovědi, která nabaluje stále nové fanoušky a přitom si oddaně drží ty původní.