Americké partě Slipknot se povedlo naplnit americký sen bezezbytku. Za zaplivaných lokálů v chudém jižanském státe Iowa se parta maskovaných psychopatů v overalech dostala až na samotný vrchol potravního řetězce - v současnosti je hned po veteránském duu Metallica / Iron Maiden spolu s německými úderníky Rammstein největší metalovou kapelou světa. Headlinuje největším světovým festivalům a vyprodává obří hokejové haly. Tak jako v úterý v Praze.

Večer odstartovali američtí hardcore-punkoví Code Orange a nejspíš moc přítomných lidí nenadchli. Tuctový a muzikantsky nepříliš přesvědčivý a žánrově úplně jinam hozený výkon prostě ničím nezaujal. Tím spíš je s podivem, proč je Corey Taylor na koncertu tolik chválil a proč si je jako support vybrali před pár lety třeba i System Of A Down.

Kvůli předkapele ale nikdo nepřišel. Oslavu kultu se rozběhly už několik minut před startem hlavního programu. Plachta s obřím logem skupiny připomínala oltář, ke kterému se naprosto oddaně modlili fanatičtí příznivci. Napětí by se v ten moment dalo krájet. O to silnější pak byla exploze intenzity jaderné bomby, kterou formace hned po intru nasázela do svých věrných prostřednictvím několika zásadních nákládaček.

Setlist vůbec musel potěšil hlavně skalní fans, protože skladby z prvních dvou desek hrály jednoznačně prim. Návštěvníci ale velmi vděčně přijali i obě novinky. Prostor pro nějaké pomalejší kousky a oddych (snad s výjimkou "Vermilion") prostě nebyl, to tempo bylo zkrátka zabijácké.

Při pohledu z tribuny na plochu jste byli svědky elektrizované homogenní lidské masy, která synchronizovaně skákala, hrozila a pravidelně roztáčela dva obrovské circle pity nejen pod pódiem, ale i uprostřed plochy. Ten večer prostě sektor kotle sahal až ke zvukaři.

Samozřejmě že nešlo o tak divokou show jako před lety. Sid Wilson už neskákal do davu ani Clown už se divoce nehoupal na svém popelnicovém trůnu. Kapela působila dospěle a civilně, přesto stále velmi tvrdě. Ze stage navíc (naštěstí!) zmizel ten směšný čertovský portál à la béčkové horory 80. let, který hyzdil minulé turné.

Když se vrátíme k Sidovi, jeho role byla druhý hecovací frontman. S novou imperátorsko-sithovskou kápí tak půlku večera protančil na běžeckém pásu. Vidět vedle něj císaře Palpatina, jak to roztáčí na gramcích, byla prostě scéna k popukání! Pochválím i bubeníka Jaye Weinberga, který má ten stejný feeling a dynamiku jako jeho slavný předchůdce, ale hraje naprosto přesně a precizně, právě na rozdíl od známého bramboráře Joeyho Jordisona.

Potud bylo vše za jedna, a jestli jste na koncert vyrazili ve svářečských ochranných sluchátkách a zvuk jste si jen představovali, museli jste odcházet přímo nadšeni. Bohužel, 99,9 % zbylých návštěvníků bylo naprosto ubito a zašlapáno přeřvaným zvukovým bordelem, který se dal snést jen úplně nahoře pod střechou.

V kotli to asi bylo jedno, tam šlo hlavně o přežití a adrenalin v žilách, ale většina přítomných odcházela znechucena. Jedna věc je, že O2 arena asi opravdu není stavěná na takto extrémní hudbu, faktem ale zůstává, že zvukaře si vozí kapely svoje a celé nastavení je čistě na nich.

Ať tak nebo tak, podstatné bylo hlavně být u toho, nasávat atmosféru a prožít si to emočně. Pokud si však chcete skutečně poslechnout Slipknot naživo, je domácí DVD určitě lepší volba.