2003 a o jeden zvon navíc

16.06.2003 00:01 - Dan Hájek | foto: facebook interpreta

Mike Oldfield k třicátému výročí vydání svého opusu "Tubular Bells" nachystal jeho oprášenou a podle svých vlastních slov zdokonalenou verzi. Může být ještě lepší než původní vydání? Koukli jsme se tedy této věci pořádně na zub, výsledek hledejte na tomto místě.
8/10

Mike Oldfield - Tubular Bells 2003

Skladby: Part One/Introduction, Fast Guitars, Basses, Latin, A Minor Tune, Blues, Thrash, Jazz, Ghost Bells, Russian, Finale; Part Two/Harmonics, Peace, Bagpipe Guitars, Caveman, Ambient Guitars, The Sailor' s Hornpipe
Celkový čas: 48:43
Když začal Mike Oldfield pracovat na svém nadmíru vydařeném opusu "Tubular Bells", bylo mu pouhých devatenáct let. Album vyšlo v květnu roku 1973 u vydavatelství Virgin, byl to jejich oficiálně první vydaný počin pod katalogovým číslem V2001. O deset let později se nahrávka objevila na stříbrném kotouči, a to už se po světě potulovalo více než deset miliónů kopií. S čím tak Mike Oldfield oslnil hudební svět? Natočil skoro čtyřicet devět minut trvající instrumentální kompozici, v níž představil mnoho nástrojů a nechal rozbouřit rockovou energii svých kytar. Vyzískal si tak přízeň fanoušků po celém světě. Čas se nezastavil a běžel dál. Rok před dovršením dvacátého výročí tu byla uhlazená a komerčněji pojatá verze s prostým názvem "Tubular Bells II" a v roce, kdy původní "zvony" slavily pětadvacítku, na svět vykouklo tanečněji laděné "Tubular Bells III". Letos mnohostranně nadaný Mike Oldfield oslavil padesátku a zvonům odbyl třicátý rok života. Sám mistr již dávno prohlásil, že na původních "Tubular Bells" nalezl mnoho kazů, prý nebyla tolik dokonalá technika a že by je rád pročistil a natočil znovu. Vše se stalo realitou a tak na svět vykouklo album "Tubular Bells 2003", které vychází v několika formátech. Od běžného vydání, přes limitovanou edici s bonusovým DVD, kde naleznete doprovodné video a ukázky ve zvuku Dolby Digital 5.1, konče u speciálního luxusně udělaného boxu pojmenovaného "The Complete Tubular Bells Collection", fanoušek má tedy co sbírat.

Než se koukneme na zub oběma částem tohoto alba, je zde malý průvodce vznikem původních "Tubular Bells". Natáčení alba započalo na konci léta 1972 v komorně laděném studiu Manor. S natáčením vypomohli zdejší technikové Tom Newman a Simon Heyworth, který odvedl skvělou práci při remasterování všech alb Oldfielda u Virginu, ta vyšla v roce 2000. První část byla natočena za pouhý týden, zbytek času do jara 1973 se natáčela část druhá. Pro novou verzi "Tubular Bells" si Oldfield vyhradil více jak rok, natáčení tedy zabralo více času než tehdy, kdy jsem i já ještě chodil po houbách. Výsledek je oproti původnímu albu o šestnáct sekund kratší a naleznete zde nějaké další odlišnosti. Další změnou je roztrackování díla na sedmnáct elementárních kousků, které se schovaly pod první a druhou část kompozice.

Část první začíná úvodním klavírem, tak, jak je všem známo. Na původních "Tubular Bells" však v čase 4:17 přichází první setkání se "zvonem", který zde udeří a otevírá tak malé finále úvodní skladby, zde pojmenované jako "Introduction", verze pro rok 2003 tento zlom nemá. Každý další přicházející moment poukazuje na to, že se Mike Oldfield kromě dokonalého odehrání jednotlivých partů soustředil na hodně často použité zechování, které povyšuje vzletnost melodií. K nahrávání použil nástroje, které vyštrachal ve svém sklepě, hledejte zde například kytary, klávesy a mandolínu z let v rozmezí 1960 až 1985. Na druhém konci výčtu použitých nástrojů jsou mašinky a softwarové produkty z posledních let. Při natáčení Oldfieldovi pomohla jeho sestra Sally, která napěla i vokály pro původní verzi této desky. Uvaděče Viv Stanshalla ve finále první části vystřídal John Cleese (člen slavných Monty Pythons), který ze všech předešlých uvaděčů nejvíce zaexperimentoval se svým hlasem. Takže například hned u prvního nástroje "grand piano" důkladně zaráčkuje, až vám mráz projede po zádech, používá zrychlené mluvy i zajímavých přechodů mezi slovy. Finální hru zvonů protentokrát nenahradil žádný syntenzátor ani jiný přístroj a k slyšení jsou tedy doopravdové tubulární zvony.

Druhá část je skoro nepozměněna, snad největším záhadou pro řadu fanoušků je část pojmenovaná jako "Caveman", kde zpívá, tedy spíše křičí dvojhlas. Jeden evidentně patří Oldfieldovi, u toho druhého existují dvě domněnky, že to je Mikeůs hlav prohnaný a poničený ve vokoderu, nebo je to hlas Sally Oldfield, ale tak hluboko a divně jsem tuto paní ještě nikdy zpívat neslyšel, takže já sám se přikláním k první variantě. Předposlední "Ambient Guitars" je více rozmělněna v závěrečných dozvucích než u původní verze a úplný závěr "The Sailor's Hornpipe" je již tradičním zakončením a upraveným tradicionálem.

"Tubular Bells 2003" jsou tedy vyšperkovaným počinem, který zahlazuje chyby krásy vadící snad jen samotnému Oldfieldovi, jehož perfekcionismus je téměř chorobný. Oldfield se nevyhnul přemrštěnému vykrášlení původní verze "Tubular Bells", která dokonale smazala to, co se mi na původních "zvonech" líbilo. Tedy tu bezbřehou rockovou jiskru, která nepotřebovala nějaké pročistění a zněla bez jakýkoliv zábran a omezení. Ta zde byla pevně chytnuta do otěží a dokrášlena tím, co si Mike Oldfield myslel, že mu při tehdejším natáčení nemohla poskytnou dnes již historická nahrávací technika. Druhou věcí, co mi začíná dost vadit, je fakt, že je to již několikátá verze tohoto díla a že jakési vyčistění donutí fanoušky kupovat další stříbrný kotouč s nahrávkou, která se stala osudovou pro tohoto kytarového mága. Ale znáte to, slaví se třetí kulatiny a je třeba vydat něco speciálního. Zamrzí i fakt, že slibovaný předpremiérový koncert byl zrušen a konalo se jen jakési představení "Tubular Bells 2003" v Dolby Digital 5.1 pro novináře v rámci tiskovky ve Španělsku, kde se prý Oldfield nyní cítí jako doma. Dalším zklamáním může být i ticho po pěšině okolo slibovaného evropského turné.

Mike Oldfield se nesmazatelně zapsal nejenom díky "Tubular Bells" do hudební historie. Je to veledílo, které bych tehdy bez problémů ohodnotil známkou deset z deseti. Když však vezmu v potaz kolikátá verze to již je a jak jsou jasně viditelné snahy co nejvíce zpeněžit značku "Tubular Bells", tak to až tak růžově dnes nevidím. Nikdy jsem nezpochybňoval talent Mike Oldfielda nebo unikátnost jeho tvorby, speciálně "zvony", ale myslím, že to s tím dotáhnutím na maximum lehce přehnal. Zajímavé by bylo vydání v Dolby Digital 5.1, snad se dočkáme, ale jinak vydávat oprášenou verzi na normálním cédéčku nemá moc velkou cenu. "Tubular Bells" se nedají překonat a pročištěná verze pro rok 2003 je jen manévrem, jak připomenout v novém kabátě něco již několikrát vydané a s velkým přihmouřením oka ohodnoceno za osm. I tak je totiž stále geniální dílo.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY