Scházíme se tu u příležitosti reedice vaší druhé desky. Co se vám vybaví, když se řekne album "Schizofrenie"?

Vybaví se mi to zvláštní období, které bylo po revoluci. Vybaví se mi stav, v jakém se kapela nacházela. "Thrash the Trash" vznikalo atmosféře zlomu režimu u nás, tehdy jsme jezdili natáčet po částech v období několika měsíců, kdežto vznik desky "Schizofrenie" už měl trochu klidnější tvůrčí podmínky. Do obměněné sestavy s novým bubeníkem konzervatoristou Štěpánem Smetáčkem se vrátil kytarista a výrazný sólový hráč Mirek Mach.

Podepsalo se to nějak na procesu vzniku?

Tvořili jsme silný a invenční celek, který jel na stejné vlně inspirace, kdy jsme se zhlídli v techničtějším thrash metalu, v rozmáchlých kompozicích, prošpikovaných mezihrami a sóly. Deska se tím liší od té první, která je rychlá, přímočará, úderná. Tato je taky rychlá, ale je tam víc instrumentálních pasáží a je členitější a náročnější na vnímání. Je to první deska, která vzniká sice ještě na zkouškách ve zkušebně, ale nahrávaná je pak dohromady jako celek ve studiu. Tentokrát už jsme se nastěhovali k Petru Jandovi do studia Propast, pracovali jsme společně, korigovali, vymýšleli sóla, mezitím vedle seděl Brichta na baru, pouštěl si muziku, kterou jsme zrovna natočili, a do toho psal text. Každý den jednu písničku, kterou večer nazpíval. Je příjemný každý den vidět a slyšet, jak deska po kouskách roste pod rukama.

Vraťme se k té personální rošádě, kdy do kapely přišli Štěpán Smetáček a Mirek Mach. Otisklo se to do nahrávky? Bylo těžké přemluvit Macha k návratu?

Mirek měl roční pauzu u Arakainu, odešel tehdy do skupiny Alarm. Měl výhrady vůči našemu zpěvákovi a zlákalo ho jít do čerstvě formované profi kapely, která navíc hrála komerčnější styl, který mu byl bližší. Když jsme pak doplnili stav kytaristou Danem Krobem, stali jsme se vlastně taky profesionální skupinou a mohli se hraní věnovat naplno. Alarm vystupoval málo, kdežto my měli sto koncertů do roka, a tak když na konci roku 1989 odešel kytarista a bubeník do Kreysonu a my jsme konkurzem našli talentovaného Štěpána, říkali jsme si, že ještě musíme zvrátit Mirka. Potkali jsme se na jedné velké akci, kde obě formace vystupovaly, a podařilo se mi ho přesvědčit, že je u nás jiná atmosféra a že máme profi manažera, který se stará o chod koncertů. Mirek nakonec přistoupil na návrat.

Jak jste už lehce naznačil, v tu dobu byla nouze o dobré muzikanty. Hlavně když Láďa Křížek skládal kapelu, ničil tím konkurenci. Měli jste mu to za zlé?

No, přišlo nám to blbý. Jestli mu německý producent poradil: "Rozeber konkurenci," to nevím. Od nás si vzal rychlonohého bubeníka Vondrovice, z Citronu skvělého kytaristu Jardu Bartoně. Nakonec přibral ještě i našeho kytaristu. No, měli jsme mu to za zlý, ale je tu malý rybník, a pokud chtěl postavit skupinu na nejvyšší úrovni, logicky sahal pro vyhrané individuality, hudebníky, kteří hrají v nejlepších kapelách. Řekl bych, že největší problém s ním pak měl Aleš Brichta, sám jsem se s tím po úspěšném doplnění sestavy srovnal. A on se pak Křížek potrestal nakonec sám, když udělal Damiens. (smích)

Co jste na Damiens říkali? Muselo to být asi pro rockery k smíchu?

Smáli jsme se tomu všichni - sladkobolný žvásty musely zabírat jen na naivní holčičky. Rockerky si ho musely namazat na chleba. Z nás by nikdo do takového projektu nikdy nešel. Zradil fanoušky i sám sebe. Ale že si tím vydělal, je nad slunce jasný a prachy nesmrdí!

Co byste na nahrávce s odstupem času změnil?

Nic. Vím, že skladby jsou dlouhý a komplikovaný, což se v dnešní době nenosí. Tak moc písnička krátit nelze, když autor chce říct všechno, co cítí, že skladba unese. Smetana skládal hodinové, my šestiminutové, takže furt jsme oproti němu žabaři. Vím, že by to dnes obecně neobstálo, vkus je jinde. Ale jinak bych na tom nic neměnil. Deska je z pohledu doby dokonalá.

První a teď i druhá řadovka Arakainu vyšly nedávno v reedici i na vinylu. Poznáte třeba vy sám rozdíl ve zvuku, když jsou písničky nově remasterované?

Bohužel byla možnost pracovat už jen se stereo záznamem, nemáme záznamy jednotlivých stop. Tenkrát se točilo do širokého magnetofonového pásu, kde bylo 16 nebo 32 stop, do kterých se nahrávaly jednotlivé nástroje a pak se míchaly. Pás se zachovával do chvíle, kdy deska vyšla, pak ho většinou studio použilo pro další natáčení jiného interpreta. Proto mix z této doby nemáme k dispozici. Záznam byl remasterován opět ve studiu SONO. Nahrávka je plnější, má jiskřivější výšky a napumpované basy, kolik jen dynamika vinylové desky dovolila. Pokud si to člověk pustí po 30 letech, nejspíš to nepozná. Ale kdo si to pustí vedle sebe, ten to pozná.

Co obsahuje reedice navíc?

V té době nic dalšího nevzniklo, takže LP i CD jsou se stejným obsahem. Vznikl pouze singl "Iluzorium" a "Schizofrenie", kde je skladba "Schizofrenie" v kratší studiové verzi, oproti verzi na cédéčku, které poskytovalo víc minut záznamu. Tam je ten extatický konec s gradující muzikou, to celé se postupně prolíná s atmosférou nadpozemského klidu, zurčícím potůčkem a cvrlikáním ptáčků, aby to dokreslilo dokonalou schizofrenní náladu. CD doplňuje ještě Štěpánův opus "Zlá křídla osamění" a Machův "Hibernatus".

Bylo to Černé album Metalliky, které vás tenkrát ovlivnilo?

Ne ne. "Schizofrenii" jsme točili v době, kdy Černá Metallica ještě nebyla na světě. Tou je zvukově ovlivněna až další naše deska "Black Jack", která vznikala o rok později. Ta byla ovlivněna technickým metalem a skupinami, které nehrají tříminutové písničky a opravdu si pohrají s instrumentací. To asi baví každého muzikanta, že si zahraje víc než čtyři akordy a říkankový refrén.

I Aleš Brichta zde zpívá trochu jinak než na debutu "Thrash the Trash". Co bylo tím hlavním hnacím motorem?

Ví se, že byl velmi, ale velmi silný kuřák, ani v ostatním se nijak neomezoval. Na prvních singlech měl ještě parádní rozsah, ale pak se začalo hodně koncertovat, nebyl čas na regeneraci, a on začal mít s hlasivkami dlouhodobé problémy. Už na téhle desce je znát únava hlasu a to, že jede nadoraz. Proto ten drsný projev. Měli jsme strach, aby album vůbec dozpíval…

Prvotina je dle vašich slov nejvíc. Co pro vás tedy znamenal její nástupce?

Nejvíc v tom smyslu, že byla první a že se nám splnil sen, aniž bychom tušili, že nějakou desku někdy vůbec vydáme, protože tehdejší politický a kulturní systém náš žánr pochopitelně potlačoval. Druhá řadovka znamená pro mě pokračování plodného období, kdy popularita kapely stoupala nahoru, dostali jsme se do médií a staly se z nás, dá se říct, hvězdy svého žánru. Že bych vyděloval "Shizofrenii" od ostatních, to ne, ale je to pro mě jedna z výrazných desek. Dodnes jsou její skladby v našem koncertním repertoáru.

"Schizofrenie" se prodalo 35 tisíc kusů, což byl propad asi o 90 tisíc oproti debutu. Čím si ten pokles vysvětlujete?

Přišla doba recese kultury, lidi přestali ve velkém kupovat desky, začali koukat více kolem sebe, začali podnikat nebo mít jiné radosti a zájmy, už sem jezdily i západní kapely, prodávala se i zahraniční alba a lidi měli na starost něco jiného než jen potřebu o víkendu si zresetovat mozek unavený socialismem. A přestože jsme měli úspěšné nahrávky, začalo ubývat koncertů, snížily se i prodeje desek a říkali jsme si tenkrát, jestli neobnovíme své civilní profese.

K tomu ale nedošlo...

Naštěstí to bylo krátké období. Po roce 1993 už to šlo zase nahoru. Ale dnes, po všech těch covidech se to všechno tak nějak opakuje. Dneska kultura taky nemá na růžích ustláno, pořadatelé se bojí něco zorganizovat, fanoušek se bojí si dopředu koupit lístek, mnoho z nich začne teď i šetřit. A jestli vláda zase přijde s nějakým výmyslem na podzim, budeme zase sedět doma. A o prodejích už nebudeme mluvit raději vůbec. Od doby digitálních nosičů si ho lidi sdílí a berou zadarmo na internetu. Škoda, že to takhle nejde s pivem anebo autem.(smích)

A dostali jste se někdy do fáze, že jste to chtěli zabalit?

Zabalit ne, jen jsme zvažovali, že by se každý vrátil k občanskému povolání a hudbu zase dělal jako vedlejšák. Síla muziky je mocná, jen tak vás nepustí.

Líbil se mi váš výrok: "Nechceme snižovat laťku nějakými populistickými vybočeními." Stále to platí?

Měli jsme vždycky přirozenou sebereflexi. Taková přirozená autocenzura kolektivu vždycky pouštěla ven produkt, za kterým jsme si všichni stáli. Nedělali jsme nikdy nic jen proto, že to zrovna něčemu odpovídá. Nikdy jsme neskládali rozhlasový říkanky, jako jsou dneska slyšet z rádií nebo sbírají body na YouTube. Nastala doba, kdy text je důležitější složkou hudební produkce než hudba samotná. Ztrácí se ochota nad něčím přemýšlet a pomyslná laťka a hudební vkus národa upadají. Je to taková česká specialita, kterou odstartovala už stupidní dechovka. Zaplaťpánbůh to neplatí u většiny zahraničních rockových kapel, protože tam se většinou text neřeší. Tam se jde za tou muzikou.

Proto se možná držíte tak dlouho a letos slavíte krásné výročí - 40 let. Je to hodně, nebo málo?

Hodně. Připomíná mi to, jak jsem zestárnul. Kdysi pro mě byly čtyřicetileté skupiny naprosto staré, tak akorát do Rádia Beat! (smích) Lennon dokonce řekl: "Nevěř nikomu, komu je nad třicet." Ale pak si vezmu všechny ty legendy Judas, Metalliku, Iron Maiden, AC/DC, Rolling Stones. Jsou starší než my a furt jsou slavní a jde jim to a lidi je berou. A tím, že mám kolem sebe mladší kolegy, věřím, že nám to ještě dlouho vydrží! V nejhorším si od mladýho (syna, který hraje v kapele Dymytry - pozn. red.) půjčím masku! (smích)

Vy jste zůstal jako jediný zakládající člen v sestavě. Jaký to je pocit, když se kolem vás lidi mění?

Je to přirozený jev. Jsem tam 40 let a v každé práci, kde je člověk takhle dlouho, se logicky kolektiv obměňuje, ale jemu to nepřijde, protože je stále ve stejném prostředí. Nikde nevydrží jeden kolektiv 40 let. Lidi se vyvíjejí, stárnou, blbnou, moudří, už je to unavuje nebo je to neuživí, mají vyšší nároky, mají novou rodinu, jiné názory, představy. Rozhoduje o tom tolik přirozených faktorů, že je zázrak, když se nic nestane. Nedávno nás opustil dlouholetý baskytarista, protože už si s námi po těch dlouhých letech přestal rozumět. Není na tom mezi lidmi nic neobvyklého. Mrzel mě každý odchod člena, ale snažím se sžít s každým novým tak, aby se tam cítil dobře a doplnil kolektiv na fungující celek.

Zmínil jste okamžik, kdy od vás odešel dlouholetý basák a stěžejní autor Zdeněk Kub. Co ho k tomu vedlo? A jak si vede jeho nástupce Marek Loučka?

Nechci a nebudu jeho odchod zdůvodňovat nebo vysvětlovat. Přestal si s námi rozumět a rozchod byl nakonec pro obě strany logickým vyústěním i vysvobozením. Věděli jsme, že Marek Loučka z Forrest Jump, který za něj párkrát zaskočil, když Zdeněk nemohl z rodinných důvodů, hraje dobře. Je to fajn chlapík, v branži je ostřílený, tak jsme nikoho jiného ani nehledali. Rychle zapadl a v nové sezóně si užíváme uvolněné atmosféry. Mně je líto každého odchodu, protože jako poslední Mohykán se cítím odpovědný za chod kapely. Ať je to v dobrém nebo zlém. Naposledy před dvaceti lety odcházeli Petr Kolář a Marek Žežulka po vzájemné dohodě, v klidu, dojeli turné… Dodnes jsme s většinou bývalých členů kamarádi.

Příští rok by měla vyjít nová studiovka. V jakém stadiu jsou přípravy?

Ano, to by byl můj ideální plán, ale skupina rozhodla, že se budem soustředit na tento rok. Na podzim pokračujeme turné "40LETour2", což bude zase jiný program oproti jarní Tour1, a budou se k tomu připravovat nové podklady. Takže novinka je tak nějak v hibernaci. Pro mě to nic nemění, já muziku doma dělám průběžně celý rok. Ještě mě baví hrát!

Začátkem příštího roku, konkrétně 28. ledna, završíte oslavy výročním koncertem v O2 universu v Praze. Hodláte prý tam pozvat všechny čtyři zpěváky. Bylo obtížné je ukecat?

Věříme, že to proběhne bez problémů, zatím je to tak přislíbené. S Luckou koncertujeme pravidelně, tam problém není žádný. S Petrem Kolářem jsem mluvil nedávno na narozeninách Petra Jandy. Už se ptal, co bude zpívat. Věřím, že tam vlítne a zazpívá si s Honzou i písničky, které nebude mít v plánu. Hrozně jim to slušelo, když si předávali žezlo u mikrofonu na jaře 2005. Tehdy jsme jeli turné "Warning", kde zpívali oba, a byla to velká nálož. Když zavřete oči, nepoznáte, který z nich je který. Uvidíme, jestli Aleš Brichta, který si k Arakainu celých dvacet let pěstuje negativní vztah, dodrží dohodu, kterou jsme už předjednali. Budeme stát o to, aby svá přesvědčení a nepochopitelný zásady odhodil a udělal to gesto pro svoje fanoušky.

Letos budete spolu s Olympikem slavit jubileum na festivalu Benátská. Chystáte na ten koncert něco výjimečného?

Je to koncipovaný tak, že vystoupíme s Olympikem v jeden den a bude to "100 let českého rocku" - Olympic 60, Arakain 40 a do toho Petr Janda 80. Máme v plánu zahrát jednu písničku od Olympiku a ten bude hrát jednu písničku od Arakainu. My už máme pecku vybranou, ale víc neprozradím.

Sledujete dnešní rockovou scénu?

Určitě. Dvacet let jsem spoluvlastnil rockový klub v Praze, tam jsem viděl kapel mraky. Samozřejmě že většina jich zůstala v klubovém podhoubí. Jako nejznámější můžu jmenovat třeba Dymytry nebo Škwor, který v tom klubu začínaly pro pár kamarádů a dneska jsou z nich stadionový záležitosti. A samozřejmě sleduju i stěžejní skupiny našeho žánru ve světě, prostřednictvím Spotify mi neunikne žádná novinka.

Jak se díváte na úspěchy vašeho syna s Dymytry? Věříte, že se jim s anglickou verzí jejich hudby podaří prosadit i v zahraničí?

Teď jedou jako host několik koncertů s německou skupinou a mají za sebou několik úspěšných přijetí v docela velkých klubech. Mají i německého producenta, který tam rozhodil sítě a zkouší je napojit na tamější trh. Úspěch je hodně podmíněný tím, jaké budou mít štěstí na lidi. Je jasné, že takovéhle muziky jsou v Evropě mraky. Oni mají nadstavbu té show. A když si jich všimne nějaký promotér, který je začne nabízet, to by jim mohlo pomoct. A že angličtina? Bez ní by to venku nešlo, stejně tak jako tady bez češtiny. Ví se, že pozici zpěváka pro zahraničí u nich zastává cizinec Alen. A tak je důležitý, aby udrželi českou sestavu, protože pořád zůstanou Čechy pro Čechy, tady jsou doma.

Měli jste i vy s Arakainem tendence prosadit se mimo Českou republiku?

Ani ne. Jen tak možná kdysi dávno ve snu, ale byli jsme si vědomi, že na nás venku nikdo nečeká. Neměli jsme dřív tak výrazný zpěv, ten venku dělá půl kapely, a muzikou bychom přinesli něco, co už tam je, takže bychom museli být nějak rozdílní nebo originální, aby nás jako cizince někdo přijal. Myslím, že Česko mezi rokenrolové země nepatří, a tak pořád koukáme za hranice.