Nejprve je dobré pochválit dochvilnost. Nejen v případě Royal Blood, kteří začali úplně přesně v avizovaný čas, ale celkově v případě uplynulých dvou dní, kdy k žádnému výraznějšímu zpoždění nedošlo. Také obavy z nezájmu se rozplynuly velice brzy, neboť areál se zaplnil více než důstojně.

Letošní hlavní stage je ohromná. Největší v historii festivalu. Jenže Royal Blood jsou dva, respektive s doprovodným klávesákem Darrenem Jamesem tři, ten ale přibíhal na pódium jen občas a metaforicky i doslova byl skryt ve stínu obou hlavních aktérů. Prostor tak hrál proti kapele a i z nedaleké vzdálenosti u zvukaře se stávalo, že nebylo jasné, kde zrovna Thatcher kouzlí se svou baskytarou. Vina je tedy i na jeho straně, protože pozornost se snažil poutat spíš jen produkcí než nějakou show pro diváky.

Začátek odstartovala titulní pecka "Typhoons" z jejich asi nejlepší třetí desky. Strach z kolísavého zvuku na KB stagei byl tentokrát lichý a areálem naplno zarezonovala baskytara Mikea Kerra a bicí Bena Thatchera.

V první části Royal Blood vystřelili další skvělé věci jako "Lights Out" nebo "Trouble's Coming" a set měl skvělý náboj. Jenže postupem času bylo znát, že skupina má venku jen tři desky, přičemž ta druhá "How Did We Get So Dark?" nebyla pro svou experimentálnost až tak dobře přijatá. Prostor devadesáti minut tak vyplňovaly i skladby ne tak strhující, navíc se občas čekalo na výměnu baskytar, přičemž během toho se nic nedělo. I dlouhé bubenické sólo sice nebylo špatné, ale žádnou velkou euforii nepřineslo.

Royal Blood proto trochu padal řetěz a ve srovnání s vystoupením Biffy Clyro z předchozího dne, kteří hráli do roztrhání těla, působili tihle tři trochu stoicky, bez větší vášně. Molo pódia využíval Kerr spíš vzácně. Víc bavil překvapivě bubeník Thatcher, který si alespoň na chvíli vypůjčil nafukovací žirafu od diváka. Jinak byl kontakt s publikem vlažnější.

Trochu to spravil konec, kdy se alespoň mávalo rukama nebo se svítilo telefony v baladě "All We Have Is Now", během které se na pódiu objevil klavír. U poslední písně setu "Out of the Black" navíc kapelu trochu pozlobil zvuk u vokálů a do té doby čistý zpěv zněl utopeně.

Přes všechny výtky šlo o přehlídku toho, jak lze dělat hudbu jednoduše a přesto efektně. Royal Blood to jinak šlapalo a nad jejich riffy a sladěnou rytmikou plesalo srdce. Možná jim pocitově uškodili zmiňovaní Skoti Biffy Clyro, kteří jsou naživo ďábelští a pro fanoušky by se rozkrájeli. Rodáci z anglického Worthingu vystupovali o poznání chladněji a také se jim od diváků chladnějších reakcí dostávalo. Třeba o přídavek si téměř neřekli.