Rakouský monstr-festival Nova Rock si kvůli pandemii musel dát na tři roky vynucenou přestávku, loni uspořádal - podobně jako jiné akce - pouze svou zmenšenou variantu, na které zahráli Måneskin, Jinjer, Russkaja, Bullet For My Valentine nebo Parov Stelar. Na plnohodnotný návrat tak čekal až do letoška. Do Rakouska jsme z redakce nezávisle na sobě vyrazili ve dvou, proto jsme se rozhodli si o svých zážitcích popovídat.

Honza: Ahoj Ondro, takže ty letos jedeš taky? Super, jen je škoda, že jsme si to neřekli dřív, mohli jsme sladit dopravu. Já jel Flixbusem do Vídně, pak pár přestupů a nakonec speciálním vlakem do Nickelsdorfu a odtud dalším busem do areálu. Cesta v mém případě proběhla v pohodě, jen mě trochu překvapilo, kolik různých poplatků se vybírá. A že se v Rakousku stále nosí respirátory v MHD. Než člověk vleze do areálu, má kapsy poloprázdné. Mám ale dojem, že letos si hlavní roli vybralo počasí. V Rakousku prý za celý rok nenapršelo tolik vody, co za poslední čtyři dny. A všude jsou hromady bláta. Jakou jsi měl cestu ty?

Ondra: Ahoj Honzo, buď rád, že jsi se mnou nejel. Cesta autem se ukázala být špatným dopravním řešením. Tebou zmiňované deště dle pořadatelů částečně zničily parkovací místa a cesty, a oni tak byli nuceni vymýšlet alternativní příjezd pro motoristy. Do přilehlého Nickeldorfu jsem se dostal po hladké jízdě z Prahy v přibližně jednu hodinu odpoledne. Následující kilometr k parkovacímu místu se ale ukázal být skutečnou zkouškou fanouška Nova Rocku. Nekonečné čtyři hodiny úmorného popojíždění po polních cestách a oplakávání v té době již probíhajících koncertů Hot Milk či Bush byly skutečným očistcem. Čtyřdenní událost se tak pro řidiče stala téměř třídenní. Přišel jsem o hodně?

H: To zní dost hrozně, ale vlastně jsi o tolik nepřišel. Bahenních festivalů už jsem pár zažil, ale tentokrát to vážně stálo za to. Moc nechápu, jak je možné, že pořadatelé tak zaspali, vždyť to nejsou žádní zelenáči a za ty roky už dávno mohli s magistrátem vybudovat alternativní infrastrukturu, aby se cesta do areálu snášela příjemněji. Místo toho jsem taky sledoval už zevnitř masu lidí, co čekala u turniketů a ještě mnohem dál i v autech. Postihlo to navíc i program. K už dříve zrušeným Foo Fighters a trochu na tajňačku smazaným The Pretty Reckless se tak přidala dobrá půlka vystupujících prvního dne: Cemetery Sun, Grandson, Blues Pills, mně osobně kontinuálně unikající Black Veil Brides. Nebo taky Don Broco, kteří podle mě vydali jednu z nejlepších desek minulého roku, a mnozí další. Byly v tom takové zmatky, že jsem se ztratil i v tom, kdo všechno nakonec vůbec hrál. Čí absence tě mrzí nejvíc?

O: Nejvíce mě mrzí talentovaný multižánrový Kanaďan Grandson, jehož debut jsem si zamiloval. A souhlasím s tebou, že Don Broco by s novým, silným repertoárem mohli být černým koněm prvního dne festivalu. Alespoň jsem stihl mladé emorockery Creeper, jejichž obě alba jsou po právu dobře přijímaná. Naživo na mě ale velký dojem neudělali. Působili nevýrazně a muzikantsky bez šťávy. Co si o nich myslíš ty, Honzo?

H:Teď předvedu první WTF moment pro naše čtenáře, ale já je doteď neznal. Nebo takhle - věděl jsem o jejich existenci, ale nic jsem si od nich dosud nepustil. A naživo mě to tedy taky moc nebralo - frontman mi přišel tuctový, a když v písničce "Midnight" začaly hrát klávesy z podkresu, ačkoliv na pódiu jedny stály, byl to WTF moment zase pro mě. Klávesistka Hannah Greenwood se ale následně chytla mikrofonu a show na menší Red Bull stagei si ukradla pro sebe.

Rád bych ale zmínil ještě Hot Milk, kteří program na stejném místě otevírali a už z vydaného ípíčka mě velmi bavili. Pro mě, který se dlouhá léta baví hledáním různě kvalitních klonů Paramore, byli vynikající. Spousta energie z obou vokalistů, circle pity v publiku, které mělo na hlavě santovské čapky, a radostné skákání nahoru a dolů. Kdyby si od nich čtenáři měli pustit jen jeden song, nechť je to ten, který přikládám v odkazu níže. Skvělá věc, doporučuju je na Rock For People neprošvihnout.

Před tvým příchodem jsem stihl ještě Bush, ale tam je to taková jistota. Posloucháš to, líbí se ti to, jsi rád, že ještě hrají, zazpíváš si s nimi "Glycerine", ale přece jen je to spíš poslechovka, u které si raději sedneš. Viděl jsem je poprvé zhruba před deseti lety a až na těch pár nových skladeb v setlistu mi ty koncerty přišly totožné. Jaký máš vztah k Evanescence, kteří přišli po nich, a jak sis jejich první show užil?

O: K Evanescence jsem nikdy úplně nepronikl. Z jejich generace jsem měl raději metalovější Within Temptation, ale naživo musím uznat neskutečné pěvecké kvality Amy Lee, která svým hlasem táhla celou show. Z hitů "Bring Me To Life" či "Lithium" mi naskakovala husí kůže. Řemeslně i nábojem povedené vystoupení. Vím, že jsi, Honzo, jejich velký fanoušek. Odešel jsi spokojený?

H:Jo, to máš pravdu. Jak jsem mluvil o těch klonech, tak klon jejich tvorby a zejména "My Immortal" hledám už od puberty. A je to vlastně jeden z motorů, díky kterému píšu o muzice tak dlouho. Ostatně i Within Temptation jsem v roce 2004 objevil díky nim. To ještě v mé rodné Opavě existovaly půjčovny cédéček, kde mi je doporučili. Jo, to bývaly časy... Tohle byl pro mě jejich, tuším, desátý koncert, a i když hráli méně věcí než na zbytku turné (včetně Prahy), protože nedostali tolik času, užil jsem si je strašně moc. Všechny klasické hity byly opět předvedeny se sebejistotou v hlase, nová basačka ze Sick Puppies je nebrzdila a bylo to poprvé, co jsem je viděl ještě za světla, což bych už znovu zažít nemusel. Ale hlavně - bylo to po deseti letech poprvé, co přivezli i nové písničky! "Wasted On You" a taky sborově zazpívaná "Use My Voice" zněly fantasticky, ty už v setlistech určitě zůstanou napořád. I díky tomu skupinovému hrození ve druhé jmenované - to dodalo jejich vystoupení úplně nový prvek. Dušička v peříčku. A chci ještě. Co Rise Against, překvapilo tě, jak moc měli plno?

O: Rise Against měli skutečně obdivuhodný zástup fanoušků, kteří poprvé ten den zaplnili celý prostor před hlavním (modrým) pódiem. Set měl spád a byl plný silných melodií a vzdorovitého hněvu. Ačkoliv jejich angažovaný punk rock úplně v oblibě nemám, špatný výkon určitě nepodali.

Dalším mým koncertním debutem byly hlavní hvězdy úvodního dne - Muse. Ti přijeli s prvními ukázkami z nového alba. Ta vůbec nejčerstvější z nich, "Will Of The People", celé jejich epické vystoupení otevírala. Spolu s ní se na pódiu rozhořela několikametrová počáteční písmena písně a show od prvních okamžiků nechávala diváky v úžasu. Za mě jeden z nejpozoruhodnějších a nejpropracovanějších koncertů, které jsem kdy viděl. Ty jsi na nich byl už několikrát. Co jsi na jejich velkolepý set říkal? Umějí ještě překvapit i skalní fanoušky?

H: Určitě umějí. Muse jsou jednou z mála skupin, jejichž každá řadovka i turné jsou brány stále jako společenská událost. A je to tak dobře, protože si tu pozornost zaslouží a budiž jim ke cti, že se ze svých příznivců nesnaží dělat blbce. Prvním překvapením bylo, když ta ohnivá písmena zmizela za plachtou a následně se za nimi objevila obří podobizna lidí se stříbrnou maskou, která si bere inspiraci z Daft Punk i "Mandaloriana" a zdá se, že bude hrát roli ve vizuálu k připravované studiovce. I oni sami tyhle masky měli v úvodu na hlavách. Překvapilo mě ale i to, že všechny čtyři dosud zveřejněné a zde odehrané novinky znějí skvěle.

Nejvíc mě baví singl "Compliance", u něhož nečekaně vystřelily role papíru. Musím ale ještě pochválit blikající obleček Matta Bellamyho s hrající rukavicí připomínající Power Glove a taky schopné fanoušky, kteří vědí, jak se má tleskat ve "Starlight". Celkově to byl koncert, který mi přišel lepší než kdysi ještě v O2 areně a o chlup horší, než jaký jsme viděli naposledy v Letňanech. A to hlavně proto, že vypustili spoustu vynikajících kousků z novějších desek v čele se "Something Human" a "Mercy". Zrovna u druhé jmenované bych čekal, že bude v setlistech navždy.

A ještě k těm Rise Against - poslední album si mě až na titulní singl překvapivě zatím nezískalo, takže jsem na vystoupení miláčků německy mluvícího publika nepřišel naladěn úplně pozitivně. A spíš jsem zkoumal, co to během pandemie vyrašilo Timu McGrathovi na hlavě. Nicméně jak minuty plynuly, zase si mě získal. Hlavně tím, jak pokorně působil. Ostatně se mi zdá, že nejen radost z hraní, shromažďovaná frustrace, ale i nejistota z budoucnosti jsou slovní spojení, která se nám tady ještě budou párkrát prolínat. Vždyť jen v prvním dni jsme podobně laděné proslovy slyšeli od každé druhé formace. Je to asi téma spíš pro nějakého sociologa, ale je vidět, že návrat k normálu se přes veškerou snahu ještě nekoná, co?

O: Také si myslím. Ale nejen pro sociology. Svou vlastní léčbu na závěr dne zkusil aplikovat Dr. Alban ve společném setu s dalším devadesátkovým one-hit wonderem jménem Haddaway. Bohužel přesun od geniálních vizionářů Muse rovnou do retro pekla byl hodně drastický. Byla potřeba silná dávka nadhledu, aby se Albanův (ne)zpěv a vedle něj úsměvně se kroutící sekundantky daly brát jako zábava. Haddaway byl vokálně zdatnější, ale hudebně to bylo stejně peklíčko. Společně si pak stříhali své jediné hity "It's My Life" a "What Is Love", a to dokonce opakovaně. Bizarní tečka ukončila rozporuplný den plný pozitivních, ale i negativních emocí. Snad další dny budou převládat jen ty dobré. Čekají nás totiž například Placebo, Korn nebo Bring Me The Horizon.