Spoustu triček a dalšího merche My Chemical Romance pořídíte v shopu musicserveru.

Před patnácti lety se My Chemical Romance, potažmo stylu emo (jakkoliv se vůči téhle škatulce kapela sama vymezila), dalo vyhnout jen obtížně. Energie jejich vrcholného, koncepčního alba "The Black Parade", a vlastně i těch dalších desek schovaných trochu ve stínu tohoto opusu magnum, funguje dodnes. Očividně. Čekal jsem nostalgický večírek třicátníků, jenže plochu vysočanské haly obsadily davy aktuálních emo kids. Doba se mění, problémy určitého věku zůstávají. A samozřejmě je tu i muzika jako jejich katalyzátor. I na ty pamětníky došlo - a často byli v doprovodu svých dětí.

Prvním supportem byli domácí Manon Meurt. Tuhle kapelu vídám - nikoliv však záměrně - přibližně jednou za dva roky. A pokaždé je to obrovský krok kupředu. Velká hala jim očividně nedělá problém, obzvláště když jsou schopni pootočit svůj zasněný shoegaze to hutného post-rocku. Úvodní sedmiminutová instrumentálka, melodická, ale zároveň atmosférou těžká skladba, slibuje do budoucna velké věci.

To druzí v pořadí, Švédi Eclipse, by se dali popsat okřídlenou hláškou ze seriálu "Černobyl" - "not good, not terrible". Jejich melodický hard rock nenadchnul, nedokázal ani tak úplně strhnout. Spousta rockových gest a póz na hranici klišé nedokázala skrýt fakt, že tvorba těchto veteránů působí poněkud dutě. Čekání na finále šlo v jejich přítomnosti ale překlenout vcelku snesitelně.

My Chemical Romance, kteří se na pódia vrátili po šestileté pauze a na pořádné turné si museli všichni-víme-proč počkat další dva roky, napínali téměř plnou O2 arenu už dobrých deset minut před avizovaným začátkem. Problikávající rudá a bílá světla, zvuková smyčka připomínající hluk strojů nebo snad přelétávající vrtulníky, stoupající napětí, horko a husto pod pódiem si bohužel vyžádalo několik kolapsů, snad vše dobře dopadlo.

Šestice muzikantů set odpálila povinnou novinkou "Foundations Of Decay". Ta skladba zraje, má v sobě onu potřebnou esenci promyšleného neprvoplánového hitu a navzdory pomalému začátku je to otvírák jak víno. Vygradované finále pak už jen otevřelo dveře přehlídce hitů napříč diskografií. "I'm Not OK (I Promise)", "This Is How I Disappear", halou vydatně odzpívaná "Na Na Na (Na Na Na Na Na Na Na Na Na)", houpavá "Mama" - a samozřejmě "Welcome To The Black Parade". Stačil úvodní tón na pianu a téměř kompletní ochozy byly na nohou - a do konce koncertu si už nesedly. Do setlistu se, na "Reunion Tour" premiérově, propracovala i "Heaven Help Us", jež zazněla poprvé po čtrnácti letech. Hlavní část koncertu uzavřela dvojice "Famous Last Words" a "Sleep", přídavek pak večer rozšířil o tři další skladby.

My Chemical Romance jsou starší, je to znát. Tytam jsou černé uniformy, na pódiu teď stojí parta na pohled obyčejných čtyřicátníků. Koncert byl překvapivě civilní, bez velkých gest a velké show, stačily Jen funkční světla a kulisa rozpadlého města. Vše důležité se dělo uvnitř hudby. Tohle nebyl žádný ošizený koncert z nutnosti. Frontman Gerard Way v Praze téměř nechal hlasivky - roky neubrousily nic z jeho afektovanosti ani energie, s níž se pokládá do melodií. Kapela za ním má obrovský, až punkový drive. Tohle se prostě neošidí.

Kdo by to byl řekl, že budou My Chemical Romance i v roce 2022 takhle relevantní? Pražská zastávka jejich comebackového turné měla vynikající atmosféru. A ta nebyla vlastně dána nostalgií. Jsou návraty, které mají smysl. Jedině tak lze dokázat, že se tahle formace může stát nadčasovou.