Desku "Kusy radosti" jsi sám nazval jako noční album. Proč?

Hodně textů mě napadlo v noci. Když byl covid, chodil jsem často večer po venku. Šel jsem okruh prázdným městem a pouštěl jsem si u toho dobrý kapely. Byla zima a tma a prázdný město bylo inspirativní. Když chodily první mixy od Dušana a Ondřeje, zase jsem to většinou poslouchal v noci v autě, mám tam dobrý poslech. Ale samozřejmě deska funguje i ve dne. Moje město, o kterém si začínal myslet, že už mi nemůže nic víc dát, mě překvapilo. Bylo prázdný, já skrz něj šel a viděl jsem spoustu příběhů a vzpomínek a nic tě v tom stavu nevyrušovalo.

Kolem tebe se poslední dobou událo docela dost věcí. Zemřela ti babička, nesmělo se hrát - obzvláště těžký to muselo být pro vás, co vystupujete prakticky každý víkend. K tomu odešel vás basák. Jsou "Kusy radosti" odrazem toho všeho?

To bych úplně neřekl. To, že odešel Mejn, byl spíš spouštěč toho, že deska začala vznikat. Hrál s námi poslední online koncert, na kterém s námi vystoupil. Tam jsem tenkrát donesl písničku "Sen". Napsal jsem na papír akordy a položil jsem ho před něj. Odehrál to a pár dní po tom koncertu odešel. My jsme z toho byli vyřízení. Z toho jeho odchodu přišel nápad, že si půjdeme do studia udělat alespoň nějakou radost a jen tak si nahrajeme tři písně. To jsme udělali, bylo to hrozně dobrý i bez Mejna. Zavolal jsem předtím ještě Dušanu Neuwerthovi a Ondřeji Ježkovi, ať tam jedou s náma. Na basu hrál nakonec Ondřej a vůbec ne špatně. Chlapi s plánem a chutí se sešli na jednom místě. Když to poprvé skončilo, řekli jsme si, že pojedeme za dva tři měsíce zas. A takhle postupně jsme za rok natočili celou desku.

Které první tři písničky byly tím spouštěčem?

"Už dlouho nemluvíš", "Sen" a "Šína je singl".

Je s touhle řadovkou spojená ještě nějaká zvláštnost?

Nejzvláštnější je asi to, že jsme poprvé neměli s kapelou před studiem soustředění.

Jak jsi už naznačil, pokračujete s producentským spojením Ondřej Ježek a Dušan Neuwerth, které pracovalo už na vaší předchozí kolekci "Kvalita". Tehdy to bylo tak, že nejdřív jste šli všichni společně do Sona, kde jste nahráli bicí, basu a základní zpěvy. Pak se producenti sešli a rozdělili si to. Jak tomu bylo teď?

Proběhlo to podobně.

Mejn vám fakt, že odchází, dal vědět, tuším, e-mailem. Jste v kontaktu nyní? Zlobíš se na něj?

Včera mi psal, že je to dobrá deska. Nevídáme se, protože bydlí na druhé straně republiky, ale normálně spolu komunikujeme. On odešel v tu nejlepší chvíli a udělal to nejmíň nejhůř. Napsal nám, že je vyhořelý a že už nemá energii hrát dál. Jediný, co mě na tom mrzí, je to, že nám to napsal místo toho, aby nám to řekl. Ale protože jsem Blíženec, zároveň ho i chápu. Já třeba taky mnohem líp píšu, než mluvím. Mám ho rád a zažili jsme spolu neuvěřitelný dobrodružství, který byly úplně skvělý.

Na jeho místo nastoupil Kryštof. Neměl to jednoduché - naskočil do rozjetého vlaku, během týdne se nadrtil pětadvacet písní, navíc playlisty nevedete. Jak jste na něj přišli? A jak mezi vás zapadl?

Dokonce se naučil třicet písní. V podstatě byl jediný. My jsme nikoho neoslovili, protože jsme se nedokázali shodnout na tom, koho oslovíme. U něj jedinýho došlo k tomu, že všichni řekli ok, protože už jsme s ním hráli, když Mejn odešel poprvé, a bylo to v pohodě. Ale situace byla taková, že byl u Mekyho, a tak to moc nevypadalo, že by hrál s náma.

Kryštof prý nikdy alba nenatáčel (u Mira Žbirky nahrávali muzikanti z Abbey Road - pozn. red.), takže z něj bylo znát nadšení. Pookřála tím kapela? Byl oním pomyslným větrem do plachet?

Ano. Byl to závan větru, kterej byl potřeba, protože bylo bezvětří. Všichni měli radost, že se loď dala do pohybu. Kryštof hraje výborně a je nastavenej na muzikantský fungování. Jeho táta hrál na basu v kapele Cirkus Praha.

V textech se teď ale spíš noříš do sebe, než abychom hledali další postavy a příběhy ze San Piega…

Je to takové osobnější, to je pravda. Ale každý text je pro mě příběh a pár postav tam je. Punkerka Šína nebo třeba bagrista ze Suezu a bývalí piloti formule 1.

Na předchozí studiovce byla píseň "Kvetoucí alej" s verši Jana Skácela. Teď je to ryze autorský počin?

Tady jsem všechny texty napsal já. Hledal jsem, ale neobjevilo se nic, co by mě oslovilo.

V tracklistu mě nejvíc zaujaly názvy "Vidrholec" a "Kouřící miminko". Jak jsi na to přišel? Líbí se mi, jak si hraješ s češtinou...

Někdy to slovo zachytíš, ani nevíš proč. "Kouřící miminko" vymyslel kdysi Mejn. Pojmenoval tak jednoho člověka a my jsme se tomu hodně smáli. Řekl jsem, že je to bezvadný, že si to vezmu a že z toho udělám text. I když je to úplně o něčem jiným, než jak to původně myslel on. A "Vidrholec" se jednou vynořil v mým mozku a mně se to slovo líbilo. Proč se tam to slovo objevilo, to vážně nevím. Možná foukal venku vítr a já jsem šel se psem.

Líbí se mi obraty typu "Láska je Koprfkingl" v songu "Šína je singl" či "Čas je bulteriér" v "Hotelu", ze kterých může vzniknout zavedená hláška.

Pan Koprfkingl je ze "Spalovače mrtvol", který se točil v pardubickém krematoriu a je tam v refrénu dokonce na synťák kousek melodie z toho filmu. Podle mě by mohla vzniknout zavedená hláška spíš z refrénu písně "Buvol", kde se zpívá: "Všichni prahnem po naději."

V "Bagristovi ze Suezu" je takový zvláštní zvuk, který má představovat pláč a zní jako dudy. Co to je konkrétně?

To je taková japonská hračka Chihuahua. Dal to tam Ondřej, a když se zpívá: "Plakali lidi, plakali," můžeš to tam slyšet. Čtvrtý nahrávání jsme jeli do Jámoru, protože v Sonu byl covid, což se na druhou stranu ukázalo dobrý, protože už možná právě v té chvíli byl čas zase něco změnit… V Jámoru je spousta zajímavých nástrojů. Vypadá to tam jako v kabinetu nějakýho profesora z Bradavic.

Ondra Ježek je také dost vysazený na texty. Co se mu nezdálo na songu "Kusech radosti", který jsi musel přetextovat?

Písnička byla taková nehotová a vypadalo to, že vypadne. Při natáčení se stává, že máš outsidera, který se posouvá nahoru. To byl právě tenhle případ. Nakonec mám z týhle věci velkou radost. Připadá mi to, jako kdyby hrál Flea ve Vltavě na after párty po Velký ceně Monaka v roce 1982.

Dušan Neuwerth prohlásil, že je to široká deska a že třeba "Tady to někde je" byla sevřenější. Čím si to vysvětluješ?

Myslím si, že to bylo tím, že jsme to album nahrávali delší čas. Ale jistej si tím úplně nejsem. Prostě to tak vyšlo. Na jednom břehu je "Bagrista ze Suezu" a na druhým je "Chlap" a mezi nima běhaj' po mostu ostatní písně.

"Bagrista ze Suezu" je o nedávné události, kdy byl ucpaný Suezský průplav a na zboží se muselo čekat?

Ano. Přišlo mi strašně vtipný, že takový miniaturní hrdina rozhoduje o chodu celého světa.

A to se týká v podstatě i písně "Chlap", která by se dala interpretovat do současnosti...

Takovej chlap se vyskytuje v každým okresním městě. A někdy se z něj stane diktátor.

Zároveň to může být rejpnutí do Babiše či do někoho jiného. Hodila by se i na Putina...

To je jasný, že jo, jen jsme tenkrát netušili, že vtrhne na Ukrajinu a bude to tak aktuální. Doufejme, že pouťové mašinky ze závěru písně splní svou úlohu.

V "Kusech radosti" jsou použitá jména automobilových závodníků. Měl jsi k nim nějaký vztah, sleduješ moto sport, nebo se ti jenom hodili do verše?

Jsem příznivec staré formule 1, kdy to neovládaly počítače, kdy to byla ostrá, nekompromisní, adrenalinová směs neuvěřitelné osobní statečnosti a risku. Třeba příběh Jochena Rindta, který byl mistr světa, vyhrával a vyhrával, ale tři závody před koncem se zabil, ale protože měl dostatečný počet bodů, byl vítěz in memorian v roce 1970, je neuvěřitelný.

Teď formuli sleduješ?

Teď se mi to líbilo, jak Verstappen porazil Hamiltona v posledním závodě. V tom jsem cejtil jistej záblesk starejch časů. Ale celkově mě to nebaví. Safety car vyjede, i když na silnici přistane komár. Je to nuda.

Souhlas. Pardubice jsou ale známé pořádáním motocyklových závodů Zlatá přilba.

Jasně. Bydlel jsem ve čtvrti, kde se ten závod jezdí. Chodili jsme s klukama na parkoviště a kradli jsme tam ze západních aut samolepky. Vždycky jsi ji nenápadně strhnul z auta a nalepil sis ji pod tričko na břicho. Jednou odjížděl legendární Erik Gundersen a vyhodil z auta plnou tašku samolepek s walkmanem. Strhla se obrovská bitka. Něco tak šílenýho jsem viděl poprvé v životě.

Máš rad adrenalin?

Třeba ten koncertní miluju, z toho žiju celou dobu. Lepší energii neznám, když ti to všechno klapne. Když jsme po covidu dohráli v Litomyšli, pamatuju si, jak jsme slejzali dolů, narvaný klub je šťastný a ty jsi sám nadšenej. Mejla říkal, že už zapomněl, jaký to bylo a je.

Vy jste během pandemie pořádali i autokoncerty. Na jednom takovém jsem vloni byla a byl to jiný zážitek, při troubení klaksonů místo potlesku mi běhala po zádech husí kůže. S jakými pocity to máš spojené ty?

Najednou jsi zjistil, že o ty věci, který ti přijdou samozřejmý, jsi přišel. Pak jsi je díky autokoncertu trochu dostal zpátky a bylo to skvělý i tak. Doba byla bídná a lidi hledali něco, co jim dá radost. I koncert tvé oblíbené kapely, na který jsi dorazil autem, tě učinil mnohem šťastnější než dřív, když jsi byl tři měsíce zavřený doma a nikam jsi nemohl.

Na prvním autokoncertě v roce 2020 jste natáčeli klip "Pojedeme spolu". Song na albu nenajdeme. Proč? Nezapadal do konceptu?

Abych řekl pravdu, tak jsme na na tu píseň tak nějak zapomněli. Přitom je to dobrá písnička. Ale měli jsme hodně nových, a tak se na desku nedostala.

Vydali jste klip "Buvol", plný odkazů na devadesátky. Vzpomínáte tím na určitou volnost a svobodu?

Vymyslel to režisér Adam Vopička. Singl jsem napsal přesně před rokem, byl podobný den jako dnes, jel jsem někam do města, tam jsem uvízl v zácpě. Všichni jsme byli nasraní a kolem nás chodili studenti do školy. V jejich chůzi byla radost a to byl naprostej protiklad proti tomu, jak se tvářili ti lidé v zácpě. Podobně to viděl i Adam. Mladí lidi, výlet, autobus. Dějově to dal do devadesátek, kdy náš svět voněl čerstvou svobodou.

Jak moc těžko se sháněly ty propriety?

To nevím, to měli na starosti oni, ale měli s tím neskutečnou práci. Já jsem jenom přijel, sedl do karosy na celou neděli a pak jsem kývnul hlavou a bylo to. To byla moje role.

Ve skladbě se zpívá, že kluci chodí v sukni a holky v kalhotách. Je to narážka i na dobu, že se časy mění a nežije se podle zavedených dogmat?

Určitě jo. Původně to bylo obráceně, ale Ondřej říkal, že by byla sranda to změnit, a bylo to výborný. Chytlo to jiný vítr. Časy se mění pořád. To je stejný, jako když se lidi česali dozadu a pak si udělali ofinu. Akorát se s tím předchozí generace musí smířit, že to tak je. V dobrým i ve zlým. Takhle funguje běh světa.

K minulé desce jsi chtěl napsat příběh, který jsi nakonec nestihl. Jak to bude nyní?

Už mám napsaný první dvě kapitoly. Stačí zadat do googlu Márdi bloguje a můžeš začít číst. Další budu průběžně přidávat

U posledního alba jste měli ke každému songu vizuál. Jak to bude nyní? Chcete tento koncept opět dodržet, nebo jste si na sebe ušili bič?

Bylo to fajn, ale teď bych byl rád, aby vzniklo dvanáct podobných klipů, jako je "Buvol". Jen na to asi neseženem prachy. Když se povedou ještě dva nebo tři, budu spokojenej.

Součástí "Kusů radosti" jsou taky samolepky. Co píseň, to samolepka. Jak vás to napadlo? Co vyjadřuje muž na provaze?

To je samolepka k songu "Fortuna". Zatím ještě nikdo nepřišel na to, kam se ty samolepky mají nalepit. Pokud si někdo myslí, že na břicho, tak jako jsem si je lepil já na Zlatý přilbě, tak to je omyl.

Když se chytnu úvodní věty ve "Vidrhoci": "Řekni mi, co je nejvíc a nejdál" - co je nejvíc a nejdál?

To, co tam najdeš. Každý tam má něco jinýho.

Jaké je tvoje skladatelské know-how? Vzniká první hudba, či text?

Většinou mám nejdřív melodii a pak se trápím s textem. To je pro mě nejtěžší. Melodie je ale důležitá. Podle mě je dost opomíjená. Myslím si, že autorský honorář by měl být nejen za text a hudbu, ale taky za melodii. Každopádně text je pro mě nejtvrdší oříšek. Melodií ti udělám za den deset, ale napsat k tomu dobrej text je běh na dlouhou trať. Některý píšu třeba rok.

Vaše publikum vám mládne před očima. To umí jen málo kapel. Máš na to nějaký recept?

Myslím, že se spíš tak nějak průběžně doplňuje a to je skvělý. Mluví za tebe ty písně a jak hraješ. Samozřejmě, že my nezískáme celou třídu na střední škole, ale furt si tam tři čtyři lidi myslí, že to, co děláme, je dobrý. To je pro nás důkaz, že pořád nějaký mojo máme.

Vaše koncerty jsou proslulé tím, že fanoušci skáčou z pódia. Kdy jsi ty skočil naposled?

To nevím, ale určitě to bylo před covidem.

To já třeba ještě nesebrala odvahu.

Jen běž. Teď na nás skákal univerzitní profesor, kterýmu bude padesát pět. Říkal, že si to chtěl celý život vyzkoušet, tak šel a skočil. Mám ho i někde natočenýho na videu.

O tobě se málo ví, že píšeš i pro jiné interprety, například pro Davida Kollera, Hanu Zagorovou a další. Je něco aktuálního, na čem teď pracuješ?

Teď jsem napsal pár textů pro kapelu Doga. Mají hit "Route 66", tak to jsem napsal já. Sedí to k nim. Oni díky tomu jeli dokonce do Las Vegas na Route 66 a natočili tam klip. Teď zrovna jsem jeden text rozepsal pro Davida Kollera.

A novinářské psaní tě neláká?

Asi čtvrtým rokem píšu sloupky pro Reportér. Mělo to být na rok, ale protáhlo se to. Baví mě to. Jeden za měsíc mi přijde jako dobrej, ale i tak to je bič. Jsou to takové moje zápisky, souvisí to s hudbou a naší partou, jsou to zážitky v kapelním životě. Původně to bylo upozorňování na kulturní akce, co jsem viděl. Trochu jsem se od zadanýho tématu odpojil a redakci se to líbí. Tenhle rok dokončím a třeba zase podepíšu smlouvu na další rok.