Nové CD Ladybirds "Šachovnice" je tady. Jak se povedl křest?

Alena Schernstein: Křtily jsme 13. května v Jablonci nad Nisou na letní scéně Eurocentra. Přišla spousta lidí, počasí bylo ukázkové a naše písničky - ať vlastní nebo převzaté - v podání s kompletní rytmikou se dle ohlasů všem moc líbily. Takže jsme velmi spokojené. (úsměv) Hostem večera byl Ondřej Ruml a zazněly i skladby společné.

Tucet songů je tentokrát autorských. Jsou především nové, nebo jsou mezi nimi i takzvané šuplíkovky?

Alena Schernstein: Řekla bych, že od každého trochu. Od vydání posledního ryze autorského CD uběhlo již jedenáct let, některé singly jsme vydaly mezitím, ale samozřejmě jsme se dost věnovaly rodinám a hlavně (když to šlo) živému hraní. Takže za tu dobu se některé písničky stihly zašuplíkovat. Na CD uslyšíte jak autorské novinky, tak i starší kousky, třeba z období mé maturity. (úsměv)

Skladby jako "Lajlajlaj", "Matky na tahu" či "Nevyspalá" popisují hodně pařmenský život, je třeba však uvést, že všechny jste vdané a s dětmi. Do jaké míry jsou tedy texty autentické, aktuální a kde je fikce či vzpomínky na bujaré mládí?

Alena Schernstein: Vlastní texty jsou vždy autentické, ne? (smích) Já mohu mluvit za píseň "Matky na tahu". Ta vznikla vyloženě na akci, kamarádka Pavla Tomšová zapisovala nápady a na místě jsme rýmovaly… Pak jsem to jen zpracovala a bylo to. Aktuálně jsme všechny vdané a na kapelu máme celkem čtyři děti. Ale žádná z nás už nekojí a na děti většinou seženeme hlídání (nebo aspoň na většinu). Takže akce si umíme užít jako zamlada (možná i víc, když nás nehlídá táta (bujarý smích)).

Anna Olejníková: Věřte nebo nevěřte, "Nevyspalá" vznikla z úplně nevinného dětského zážitku, kdy jsem myla skleničky od vína po rodičích a připadala jsem si děsně dospělá, protože mi dali poprvé ochutnat víno. Je to jedna z mých nejstarších písniček a postupem času samozřejmě získávala (a získává) další a další významy. Je to ukázkový příklad písně, kdy se kontext textu v průběhu let mění a s ním i význam a vyznění celé skladby. Musím říct, že když ji teď zpívám na koncertech, opravdu si nepředstavuju mytí skleniček po rodičích. (úsměv) Mimochodem o dorůstání k vlastním textům jsem napsala diplomovou práci, takže odpověď na tuhle otázku by mohla mít klidně čtyřicet stran. (smích) No, a písnička "Lajlajlaj" vznikla po jednom z Alenčiných Narozkyfestů na Dobré Vodě u jednoho konkrétního ohně s konkrétními lidmi… Ta teda pařmenská, autentická (a možná i stále aktuální) je. (úsměv)

Nejen z textů songů, ale i ze životopisů jednotlivých členek, které si člověk může přečíst na webu kapely, se dá usoudit, že s vámi asi nuda nebude...

Alena Schernstein: No, rozhodně se nenudíme. Těšíme se na každou akci, každou zkoušku, každé hraní, každé natáčení. Kromě toho, že to znamená, že máme hlídání, je pro nás důležité, že jsme spolu a můžeme dělat to, co nás baví.

Za téměř pětadvacet let existence jste moc řadových alb s vlastní muzikou nevydaly - poslední je už jedenáct let staré. Proč jste se rozhodly zrovna v této pandemií poznamenané době jít zase s kůží na trh?

Alena Schernstein: To nebylo plánované, prostě to takhle blbě vyšlo. (úsměv) Konečně jsme dorodily a odkojily. V době pandemie jsme zalezly do našeho domácího studia a natočily si pro radost další promo CD z převzatých anglických písniček, které máme zpracované a hrajeme je na koncertech. Ale vlastních českých kousků přibývalo a autorské CD jsme plánovaly a probíraly hodně dlouho dopředu. Poslední dva roky jsme přemýšlely a na zkouškách diskutovaly, kterou cestou se dáme, koho si pozveme, jestli chceme skladby přearanžovat, nebo je nahrát tak, jak s nimi vystupujeme… Bylo to docela náročné rozhodování a zjišťování, co všechno to obnáší, kolik to stojí, jaké studio si vybrat. Opravdu přes dva roky jsme o tom jen dumaly a zjišťovaly možnosti.

Anna Olejníková: No, a další rok jsme poctivě zkoušely s bubeníkem, dolaďovaly aranže a jezdily natáčet do studia. Bylo to právě v té nešťastné covidové době, kdy byl každou chvíli někdo v karanténě. Ale na druhou stranu bylo méně koncertů, takže jsme měly možnost se soustředit na natáčení. Možná i díky tomu jsme ze sebe dostaly úplné maximum, aby deska byla co nejlepší.

Ke spolupráci jste zvolily poprvé i vydavatelství, konkrétně Ivana Kurteva a SuperGram. Jaké důvody vás k tomu vedly?

Alena Schernstein: Rozhodly jsme se zajít o krůček dál, než si nahrát písničky v domácím prostředí, mít v obýváku několik set našich CD a vozit je po koncertech. K Ivanovi vedla cesta přes folk, na kterém jsme vyrostly a kde jsme působily a pořád díky vlastní české tvorbě působíme. Ivan má zkušenosti s vydáváním, má kontakty na lidi, kteří si nás mohou pamatovat z dob našich začátků, umí zprostředkovat projekt na Startovači… a vůbec, je moc šikovný a pracovitý. Samy bychom to opravdu nezvládly. (úsměv) I s ním v zádech jsme měly pocit, že neděláme a neřešíme poslední půl rok nic jiného než nové CD. A to bylo s prací a rodinou v zádech docela vysilující. Ještě, že jsme ho oslovily. (smích)

Projekt na Startovači k podpoře nové řadovky byl úspěšný. Jak moc to povzbudí do další práce?

Alena Schernstein: To, že vyšel Startovač, bylo skvělé! Vybrat takovou částku po pandemii a v kombinaci s děním na Ukrajině byl docela zázrak a všem, kdo nás podpořili, moc děkujeme. A povzbuzení do další práce? My jsme povzbuzené do další práce neustále, nezávisle na okolnostech, nedokážu si představit, jak by to vypadalo, kdybychom byly ještě povzbuzenější. (smích)

Samy kapelu popisujete jako akustická muzika, v níž snoubíte country a folk s angloamerickým popem, což jsou poměrně odlišné žánry. Proč jste se rozhodly hrát obojí?

Alena Schernstein: Protože nás to baví. (úsměv) Vychází to v podstatě z naší historie. Začaly jsme jako dětská kapela Berušky a hrály jsme folk, postupně jsme tíhly ke country a jezdily vystupovat do westernových městeček a pak jsme si začaly půjčovat písničky z jiných žánrů a upravovat si je do našeho nástrojového obsazení. Od každého trochu, nikam pořádně nepatříme, ale to, co děláme, nás baví. A o tom to asi je. (úsměv)

Anna Olejníková: Nejdůležitější pro nás je (a na tom se jako kapela shodneme) hrát muziku naživo bez samplovaných podkladů. I když používáme čím dál tím víc nástrojů, vozíme s sebou stomp-box, což je takový malý velký buben (kopák) v krabičce, tak se stále držíme toho zahrát vše tady a teď (kdykoliv a kdekoliv). A jestli jsou to písničky rockové, disco nebo popové, to už je jedno. Hlavně že je to živá hudba! Stejně to v našem nástrojovém obsazení vždycky vyzní trochu folkověji, protože ve třech už prostě na víc nástrojů najednou zahrát nedokážeme. (smích)

Vznikly jste už v roce 1998. Odstartovala vaše úspěšná kariéra pořádně až pořadem Rozjezdy pro hvězdy, nebo se tak stalo dřív a tohle vystoupení vás jedině utvrdilo ve správné cestě?

Alena Schernstein: (smích) Nevím, jestli bych pořad Rozjezdy pro hvězdy označila za nějaký zlom nebo rozjezd. Spíš jako velkou zkušenost a zážitek. Ale nejvíce nás formovaly dětské hudební soutěže jako je Dětská Porta, Brána a především Folkový Kvítek. Díky nim jsme se dostaly na velká pódia folkových festivalů a díky rodině, která nás až neuvěřitelně podporovala a všude nás vozila, jsme nepřestaly hrát a mohly jsme dorůst až k tomu, co hrajeme dnes. Máme za těch skoro pětadvacet let třetí basistku v pořadí. Anička s námi hraje už přes třináct let.

Díky hraní na nejrůznějších festivalech jste mohly poznat vlastně všechny domácí hvězdy žánru folk a country, tak jací jsou všichni ti Nohavicové, Redlové, Daňkové a podobní bardi? Cítíte se s nimi na stejných pódiích dobře?

Alena Schernstein: Pana Nohavicu jsme ještě nepotkaly, ale s ostatními zmiňovanými se potkáváme nebo jsme se potkávaly často a vždy je to moc příjemné shledání. Dělá nám upřímnou radost, když se hvězdy takového formátu zastaví, přijdou nás pozdravit a případně pozvat na jejich akci, abychom jim tam zahrály. Byli to naši festivaloví strejdové, od kterých jsme se v dětství dozvěděly spoustu užitečných věcí. (úsměv) Především Jarda Samson Lenk, se kterým jsme se potkávali asi nejvíc. Nejspíš i proto vznikla v pozdějších letech spolupráce a zpíváme na několika jeho CD vokály. Na některých akcích si s ním vždycky rády zahrajeme a zpíváme naživo.

Anna Olejníková: Právě přes Samsona jsme se dostaly i k Vlastu Redlovi, Ivanu Hlasovi a dalším, se kterými jsme měly tu čest si zazpívat.

Je ještě jedna otázka, na kterou se musím zeptat - berlínský fanklub. Jak jste k němu přišly?

Alena Schernstein: V Polsku. (úsměv) Na jednom velkém westernovém festivale, kam jsme jezdily několik let za sebou a oni také. Ohromná banda skvělých Berlíňáků. A tak se stalo, že jsme jim začaly jezdit pravidelně hrát do Berlína a několikrát přijeli i oni za námi do Jablonce.