Italský tenorista Andrea Bocelli do Prahy jezdí pravidelně, ale stejně jako mnozí další měl v minulých dvou letech delší přestávku kvůli pandemii. Na pódiu ho kromě Českého národního symfonického orchestru a jeho dirigenta Marcello Roty doplnila i řada hostů. Mezi nimi například kubánská sopranistka Maria Aleida, která se v průběhu celého vystoupení průběžně vracela na scénu. Nebo barytonista Gianfranco Montesor, který předvedl mimo jiné "Votre toast" z "Carmen", toskánská zpěvačka Ilaria Della Bidia, jež ukázala krapet jinou verzi "What A Wonderful World" Luise Armstronga, nebo cellistka Ayanna Witter-Johnson. Ta ke svému osobitému podání "Roxanne" od The Police nepotřebovala ani smyčec. Všechny zvuky si vybrnkala a vybubnovala jen svými prsty a znělo to neotřele, exoticky a hlavně příjemně. A k tomu všemu ještě tu a tam vykouklo na stage taneční duo, aby danou píseň sympaticky podpořilo.

Mohlo by se až zdát, že přes takové množství hostů zůstal sám Bocelli (i přes skvělý přednes "La Donna É Mobile", kterou mladší generace možná bude znát spíš z reklamy na Pizzu Ristorante než fakt, že je od Verdiho) stát trochu stranou. Ovšem jen do doby, než vám došlo, že ty hosty tam má nejen proto, aby celou akci naředil a nebylo to jen o jeho vlastním hlasu, který je mimochodem stále mimořádný a obdivuhodně pevný, ale patrně proto, aby dal možnost vyniknout mladším talentům, než je ve svých třiašedesáti on sám, a umožnil tak opeře zůstat pro mainstreamové publikum silnou i tehdy, až on sám bude sílu postrádat.

Soudě dle jeho živého výkonu i záběrům na projekcích jí má ale stále dostatek. Všechny ty záběry na jeho rodinu, Itálii, vylodění válečných vojsk, záběry z divadel a podobně byly samy o sobě hezkou kulisou. Když ale pěvec spustil klasiku "Amazing Grace" z jeho prozatím poslední řadovky "Believe" z roku 2020 (od té doby vydal ještě například vánoční album či oblíbené lovesongy), mělo to obrovskou sílu. Nejen díky jeho hlasu a síle toho hudebního zážitku jako takového, ale i kvůli doprovodným záběrům ukazujícím jeho cestu na Haiti, kde pomáhal tamním dětem alespoň na chvíli zapomenout na chudobu a naplnil jejich srdce radostí. A v tom je ta síla. Když slepý člověk, který sám potřebuje asistenci jen na to, aby vyšel schody, má v sobě tolik lásky, že cestuje přes půl světa, aby pomáhal těm, kteří tu pomoc potřebují ještě víc. To už něco znamená.

Abychom však jeho osobnost naplno docenili, nebylo třeba cestovat v myšlenkách až na druhou stranu zeměkoule. Úplně stačilo pozorně sledovat, jak se mu při každém potlesku objevil ve tváři nesmělý úsměv a vidět na něm, jak jeho samotného ty sdílené okamžiky naplňují štěstím. Nemusel k publiku ani nijak promlouvat. A i když většina z nás nerozuměla tomu, o čem v těch italských áriích zpívá, stejně jsme mu rozuměli všichni.

Na závěr nemohl chybět jeho největší hit "Con Te Partirò", do dnešního dne pravděpodobně jediná skladba od operního umělce, která za posledních třicet let hrála i z komerčních rádií. A v úplném finiši zazněla ještě "Nessun Dorma" z opery "Turandot". A byla to tak brilantně zazpívaná věc, že byste možná ani nepoznali, že na pódiu nestojí Pavarotti, ale Bocelli. Leckdo pak cestou po schodech k východu musel z kapsy vytáhnout kapesník. Co víc k tomu dodat? Kdo umí, umí.