Oba máte vlastní kapely či projekty, společně už hrajete několik let. Jak jste se ale vlastně dali dohromady? Co bylo tím impulsem pro to založit Holeček & Marcel Project?

Honza: S Pavlem se známe spoustu let a naše cesty se definitivně sblížily ve chvíli, kdy jsem spolu s Energitem pracoval na desce "Times Arrow" a Pavel tomuto albu dělal zvukového inženýra. Tehdy jsme zjistili, že si lidsky skvěle sedíme a hudebně také. Poprvé jsme se ale na jednom pódiu setkali až v roce 2019, kdy jsme společně vystupovali na akci věnované Greggu Allmanovi v Písecké Bráně. Myšlenka na akustické duo pak vznikla záhy a začali jsme ji realizovat v květnu roku 2020.

Pavel: Dohromady nás dal náš společný kamarád Honza Zahradil, který - kromě toho, že je europoslanec - je taky velká mánička a fanoušek The Allman Brothers Band. Zavolal nám, jestli bychom vzhledem k našemu dosavadnímu působení nebyli schopní dát dohromady pár písniček od Allmanů a zahrát je na jednom večírku. Tam jsme zjistili, že nám to docela jde a měli bychom to dělat navážno.

S jakými představami či plány jste do projektu, který nese jména vás obou, šli?

Honza: Představa byla jasná, hrát společně věci, které nás oba baví, a dát jim náš osobitý punc. A pak už byla krátká cesta k tomu dělat společně i vlastní písně.

Pavel: Chtěli jsme dát najevo našim fanouškům, kteří nás znají z velkých kapel, se kterými stále hrajeme, že tohle je naše a mají se na to přijít podívat. Vkládáme totiž do repertoáru, který je stále tvořen covery, naši tvorbu, která je v zásadě o tom samým jako muzika, kterou přebíráme.

Bylo už od začátku jasné, že vaše první album bude z výrazné části tvořeno převzatými skladbami?

Honza: Vůbec ne. Nicméně tím, že do dnešní doby je značná část našeho repertoáru založena na coverech, řekli jsme si spolu se Supraphonem, že by nebylo od věci zařadit nějaké i na chystanou desku, tak aby měl posluchač autentický zážitek z toho, co reálně hrajeme na vystoupeních.

Pavel: Úplně jasné to tedy nebylo, ale po domluvě se Supraphonem jsme se rozhodli některé předělávky zařadit. Důvodem bylo i to, že lidi nás mají s těmi covery spojené, bude se jim to líbit, a stejně jsou ty písničky tak staré, že už je tady hrajeme akorát my. To je fakt a další věc je, že my ty aranže děláme tak, jako by to byla naše skladba, takže je to vlastně pro naše posluchače novinka s nostalgií.

Jak jste vůbec převzaté kousky vybírali? Na koncertech máte v tomto ohledu výrazně širší repertoár… A byla na jejich výběru jasná shoda, nebo jste v některých případech váhali či se nedokázali domluvit?

Honza: Hlavním hlediskem bylo, aby převzaté věci nebyly příliš profláklé a tisíckráte ohrané. Chtěli jsme natočit songy, které se ani vlastně vůbec necoverují, jako třeba krásná píseň od Murraye Heada "Say it Ain't So, Joe" nebo třeba krásná "Afterwards" od Van Der Graaf Generator. Shoda ve výběru u nás byla absolutní.

Pavel: Vybírali jsme je tak, aby zapadly k těm našim čtyřem skladbám, co na albu jsou, nebyl problém získat na ně práva a nebyly provařené. Shodli jsme se na první dobrou.

Co se týče vlastních songů, kdo přináší nejvíce nápadů? Nebo je skládání písní kolektivní činnost vás obou?

Honza: Spíše to máme rozdělené, Pavel si pracuje na svých věcech a já na svých. Textuji vše já.

Pavel: Momentálně Honza, který má sdělovací období, což je u zpěváka samozřejmě dobře. Kromě úvodní "The Beast", která je moje, se věnuji zejména aranžování a zvučení, což je taky moje původní profese. Ale to se samozřejmě může časem změnit, až začnu mít sdělovací období já. To se potom všichni dozvědí, jak to s tím "shifting gears" a "mama said" vlastně je.

Album uvádí titulní singl "Light Up Your Fire", který doprovází působivý videoklip. Jak vznikl nápad zasadit jeho děj do tetovacího studia? A jak se vůbec spolupracovalo s Michalem Skořepou?

Honza: Nápad vznikl spontánně. Byl jsem u Davida Szalaye (autor cover designu na "Light Up Your Fire") na tetování a nápad se mi zrodil v hlavě. Tak jsem Davida požádal o spolupráci. Napsal jsem základní script, který M. Skořepa skvěle dotvořil a zrežíroval. Volba Michala byla jasná, spolupráce s ním nám nejvíc vyhovuje, je pro nás nejlepší volbou

Pavel: Přesně tak - byla to Honzova a Davidova akce. Upekli jsme to právě u něj ve studiu, které je natolik vizuálně výrazné, že se to přímo nabízelo. S Michalem se spolupracovalo skvěle, produktivně a hlavně klidně, i přesto, že tekla krev, lítaly střepy a neustále tam někdo převlečený za kovboje šermoval koltama. Davidovy dekorace mě prostě sváděly si s nimi hrát. Jsme dobrý tým.

Honzo, jaké to je nechat se tetovat před kamerami a u toho ještě zpívat?

Je to trochu drsný, ale v tomto klipu to nešlo jinak.

V názvu desky i titulní písně se hovoří o "zažehnutí vnitřního ohně". Kam tímto sloganem směřujete, co se skrývá za vaší vizí "vnitřního plamene"?

Honza: Jde o filozofickou myšlenku osvobození se od dogmat a diktátu nesmyslných ideologií ať již náboženských nebo politických. V této skladbě se zpívá o hledání vlastní cesty ke svobodě...

Jaké jsou další plány Holeček & Marcel Project?

Honza: Chtěli bychom na podzim vydat vinyl "Light Up You Fire" a hlavně jezdit s naším repertoárem jako promo k desce. A to jak akusticky, tak v rozšířené elektrické podobě s dalšími špičkovými muzikanty, jako jsou Michal "Kolouch" Daněk na bicí, Zdeněk "Wimpy" Tichota na basu a nebo Jiří Rambousek ml. na kytary.

Pavel: Odjet na Klondike a najít nějaké valouny… Kdyby to nevyšlo, přepadnout někoho, kdo už je našel. (smích) Kdyby to nevyšlo, objezdit všechny kulturáky a festivaly, co tu jsou, a nabrat další inspiraci. Potom natočit klip o něčem jiném.

Pavle, hrával jste s americkou partičkou Skinny Molly. Nenapadlo vás zkusit pustit se do kariéry v zahraničí?

Napadlo, a mockrát. V součtu jsem strávil na turné po Evropě nepřetržitě víc než půl roku, takže sny se naplnily a vím, jaké to je. Kluci mě od začátku brali jako sobě rovného a ne jako pomocnou sílu z Východu. Můj osobní fanklub v Anglii mě dodnes dojímá, nečekal jsem, že mě přijmou tak rychle. Jay, za kterého jsem hrál, je velká osobnost s velkou historií. Nicméně nenastupoval jsem do Skinny Molly jako dvacetiletý kluk a už jsem tady měl ženu, děti, dům, studio a rozjetý business. Musel bych to všechno opustit a začít znova, což by bylo vůči rodině kruté, i kdyby šli se mnou, a samozřejmě také velice riskantní. Ale pár bezesných nocí mě to rozhodování stálo, to každopádně, není lehké nepodlehnout lákání velkého světa, když už tam jseš a lidi ti tleskaj' a fotí se s tebou.

Honzo, působíte hned v několika hudebních projektech zároveň. Jak to jde kloubit dohromady?

Honza: Je to někdy hodně náročné, jak fyzicky, tak psychicky. Přepínat hlavu mezi jednotlivými repertoáry je opravdu náročné a koncertů je hodně, ale zatím to snad zvládám.

Pavle, dovolím si ještě vzpomenout velkou osobnost české kytary Luboše Andršta, po němž jste přebral jeho kytarové povinnosti ve Framusu 5 Michala Prokopa. Jaké to bylo pomyslně vklouznout do jeho bot?

Luboš byl bezpochyby zásadní český guitarhero, který tady zanechal nesmazatelný otisk jak v literatuře, tak v uvažování zdejších kytaristů. Nikdo nehrál jako on a už nikdy hrát nebude. Ani já ne. Jeho party se sice snažím hrát věrně a s úctou k předloze, nicméně v zájmu věci musím hrát za sebe, stejně jako to dělal on, aby v tom byla lehkost. Padesát procent jeho partů byla improvizace v jeho oblíbených jazzových postupech, které jen on uměl na sílu vpravit do nejazzových podkladů. Dělal to všude a s každým, stejně jako já vkládám svůj jižanský rukopis do českých bigbeatů. Ve Framus Five to jde výborně, v triu musím jít víc po Lubošovi a improvizovat víc modálně, mollově harmonicky, hlídat si tercie, sexty, septimy a nóny, tak, jak nás to všechny učil v "Jazz, Rock, Blues" (zásadní učebnice kytarové hry, kterou Luboš Andršt napsal - pozn. red.) a my to přeskakovali s tím, že až někdy potom. Je pro mě velká čest hrát po něm u Michala, hrozně mě to baví a posouvá mě to dál. Pak přišel covid a od té doby jsme se neviděli, takže ufffff. Ovšem přijít to o patnáct let dříve…