Dress code večera byl jasně daný. Bílá s červenou a ideálně ještě se santovskou čapkou. Ostravsko-havířovské partě původně plánované vánoční koncerty kvůli pandemii a v zimě se zpřísňujícím opatřením už dvakrát překazily plány. A jelikož na duetu s Karlem Gottem celá produkce stála, nezbývalo než datum posunout do teplejších měsíců, ve kterých jsou protipandemická opatření slabší, abychom se těch vystoupení vůbec dočkali.

Pokud ještě nemáte "Halywůd" od Kryštof ve fyzické podobě, na našem shopu ho najdete na CD, vinylu i jako deluxe box!

Kryštof si v naší největší hale zahrál už mnohokrát a vždy se z jejích možností snažil vytřískat maximum. I na tomto turné tak neponechal nic náhodě a opět odstartoval svou show příchodem Richarda Krajča na ochozy mezi diváky. Frontman v červenobílém kabátu a pořádnou čepicí nastoupil do svých saní a nechal se za velkého jásotu přítomných dovézt až na pódium. Odtamtud set začal s "Hned teď (Pojď být světlometem)", nejlepší písní z nejnovějšího alba "Halywůd".

Jestli z toho koncertu bylo něco patrné, pak to byla hlavně snaha o to, aby to všechno dohromady bylo zase trochu jiné než posledně. A to se podařilo. Dlouholetá spolupráce se ZL Production opět přinesla trochu těch hvězdiček do rozkrojených jablek. Na pódiu byla velkoplošná obrazovka s novými, povedenými projekcemi. Zejména růžové neony a cesty brázdící DeLorean potěšily nejednoho fanouška osmdesátek. Světelný park stoupal až skoro ke stropu, kde se skvěla menší obrazovka, diskokoule a další cingrlátka.

Kryštof totiž ctí pravidla popových kapel na stadionech, a každá písnička tak musí mít nějaký svůj speciální prvek. Jejich jmenováním bychom tady byli až do příští tour, tak alespoň namátkou: v "Zatančím" sněžily konfety, v "Naviděnou" si zpěvák zahrál na ukulele, v "Nesmím zapomenout (Mámě)" došlo na drobnou pyrotechniku i krásné motýle na projekci a v "Tak nějak málo tančím" nad lidmi poskakovaly obří balónky.

Nechyběly ani prvky známé z minulých šňůr. Ve "Vysněnokrajině" si frontman zaplaval až ke zvukaři, aby tam vzpomněl na Karla Gotta písní "Srdce nehasnou", kterou pro něj napsal. Cestou zpátky to střihl přes ochozy, potkal se se sousedem a celou dobu u toho zpíval "Obchodníka s deštěm". V "Inzerátu" došlo na mexickou vlnu, a co se dělo při "Cosmo$hopu", snad ani není třeba připomínat. Snad jen ten úvod písničky se jim jaksi nepodařil.

Patříte-li mezi příznivce, kteří se skupinou a její muzikou strávili většinu její třicetileté existence, možná už také roky postrádáte její odklon od melancholie známé z prvních alb. A tentokrát to pánové v O2 areně dovedli ad absurdum - toho juchání bylo snad až příliš. Nejen že od doby, kdy se nad publikem objevily nafukovací balóny, se jelo v podobné náladě celých pět písní za sebou, což by se dalo považovat za dramaturgický přešlap. Navíc to diváky na ochozech stejně ze sedaček příliš nezvedalo.

Ale k tomu i v baladách, které kapele vždycky tak šly, bylo vidět, jak rozjásaně se zrovna Richard Krajčo cítí. Radost z hraní v halách mu samozřejmě přejeme, ale vždyť je to přece taky herec. Tak proč se do "Ty a já" nebo do "Cesty" neuměl položit i s tím patřičným prožitkem, které ty písně potřebují? Dávat si u toho místo toho placáky s fanoušky nebo se mezi frázemi smát na celé kolo působilo nepatřičně.

Ta snaha o všeobecné a nekončící veselí byla vidět i v setlistu, do něhož se nevešla celá řada starších hitů, a když si projdete kryštofí diskografii, možná vás až překvapí, kolik zaručených jistot tentokrát muzikanti vynechali. O to více proto potěšilo zařazení skladby "Po kouscích", která sice nepatří do jejich zlatého fondu, ale pro skalní fandy byl právě tento netradiční úkrok stranou highlightem celého večera. Co by tak asi to tvrdé jádro letitých příznivců muselo udělat pro to, aby se příště dočkalo alespoň nějakých ukázek reprezentujících jejich nejlepší album "Mikrokosmos"? Těžko říct.

Těch detailů, které by mohly být lepší, by se našlo více. V "Halywůdu" by nemusely znít ženské vokály z half-playbacku, ale naživo, ve "Hvězdářích" by mohla dorazit hostující Sima Martausová, bez které je ta písnička poloviční, a třeba ve "Vánoční" se Karel Gott mohl objevit alespoň na projekci, když už sálem zněl jeho hlas.

To ale nic nemění na tom, že to hlavní se podařilo. A proto i když už jste Kryštof v O2 areně viděli třeba počtvrté, i tentokrát jste byli svědky něčeho nového a trochu jiného. To byla zřejmě ta hlavní mise, kvůli které se sedmičlenná formace ubytovala v sousedním Stages Hotelu už v pondělí a intenzivně v aréně až do víkendu zkoušela. A i díky této tvrdé práci už nám z rádií vyhrává přes dvacet let. Takže takhle - o její hudbě si myslete, co chcete. Ale právě tahle píle a tvrdá práce ji dostala tam, kde je teď. Už jen proto si zaslouží respekt.