Obě nahrávky od sebe sice dělí skoro dva roky, ale vznik "Neviditelného" se možná datuje ještě do dob, kdy fungovalo duo Tvrdý/Pomahač. Oba hlavní aktéři, tedy David Pomahač a Martin Tvrdý (neboli Martin Hůla / Bonus), spolu tehdy nejen skládali, ale i často hráli. David taktéž naživo hostuje s kytarou s mnoha spřízněnými dušemi, což je zjevně další zdroj inspirací. Některé z písní na této kolekci jsou známé již ze dřívějších koncertů, staly se třeba i součástí záznamu "Live 11/3/2020", na němž jim muzikant společně se synem Jáchymem dává střídmější aranže. Jejich studiová podoba jim však mohla dodat plnohodnotné významy.

Primárně se změnil tvůrčí přístup. "Do tmy je daleko" pod dohledem Tomáše Havlena sázelo na přímočarost, písničkářství a jakýsi ucelený příběh, zpověď. Ačkoliv už i tam výrazně do všeho promlouvala elektronika a klávesové plochy. "Neviditelný" v tomto jde mnohem dále. Naplno ukazuje, jak David s Martinem během nahrávacího procesu srostli do jednoho důmyslně přemýšlejícího organismu. Martin měl na starosti hudební složku, David tu textovou. Vzájemně se ovlivňovali a hledali finální tvar.

Do popředí tak vystoupila práce s ruchy, samply, smyčkami atypických rytmů, echa, elementární zvukové zkratky. To vše na úkor kytar, kterých ubylo (na koncertech však zůstávají plně zastoupeny). Vedle poctivého nánosu elektroniky pak efektně fungují fragmenty akustiky, zejména pak smyčce, které nahrály houslistka Jenovéfa Boková a violoncellistka Marie Dorazilová.

Martin Hůla mohl naplno zapojit svou hudební představivost a těžit z projektů, v nichž byl dříve namočený (a jejich žánrového rozptylu). Experiment však nejde až za hranu. Na prvním místě je stále vyprávění příběhů v Davidových textech, muzika tak nestrhává pozornost jen na svou stranu, přestože na posluchače čeká spousta detailů či zvukových vychytávek.

Deska sama o sobě je zadumaná, brouzdá spíše mezi chmurnějšími odstíny nálad. Naproti tomu jdou ony zmíněné texty. Pomahač čerpá z odkazu H. G. Wellse, hned úvodní "Dovolená" třeba nezapře inspiraci úvodem utopického románu "Lidé jako bozi". "Jsou to takové příběhy v příbězích. Písničky o malých i velkých vesmírech. Existenciální sci-fi o důležitých věcech, co jsou neviditelný a skrytý. Našel jsem v knize nějakou situaci, která by dost možná nikomu dalšímu nepřipadala důležitá, a domyslel si příběh. To samé jsem dělal se situacemi vypozorovanými u ostatních. Záznamy banálních a běžných momentů nemajících s chodem velkého světa nic společného," přibližuje.

Celá mozaika se rozvine hned se zmíněnou "Dovolenou", která nastoluje i onu rovnováhu mezi tokem slov a hudebními/filmovými kulisami. Oběma se tak skvěle daří budovat jednotlivé roviny nálad a v nich buď použít třeba i Davidův dvojhlas nebo hudební výraz, jenž daný moment podtrhne, zvýrazní. Promlouvající paralela osamělosti v "Měsíci" se celkem záhy zahlodá do mysli.

"Spokojenej" si pohrává se skutečností, že na první pohled dost věcí může působit zcela jinak. V časové přesmyčce ukotvený "Dlouhý" si pohrává s určitou křehkostí zlomu a je předvojem velmi civilního "Klauna", který vás aspoň na chvíli vtáhne do Davidova nitra z "Do tmy je daleko". "Nádech" je těkající náloží, která ve své repetici vygraduje do syrovějších rovin, kdy chcete zdolat určitou (nejen životní metu) a voláte skoro po pomoci. Finální "Klid" překvapí svou náhlou proměnou v možná až optimistický hymnus.

Na "Neviditelném" je krásné rovněž to, že ačkoliv jednotlivé texty nejsou Davidovým osobním příběhem, podařilo se mu sepsat postřehy (ze svého okolí nebo zmíněného literárního zdroje), které mají svým způsobem otevřené konce. Posluchač díky tomu získá dostatek prostoru si vše rozplést a rozvinout po svém dále, nebo naopak uzavřít. Zároveň klima tohoto celku dává nádech lehce abstraktně minimalistického cvičení, jež mnohdy bortí zavedená pravidla.

Pokud budete album poslouchat z CD nebo na digitálních platformách, uslyšíte navíc instrumentální doplněk "Bez konce". Přes sedm minut trvající nervně rozechvělá ouvertura s přibývajícím časem postupně uzavírá nadhozené zvukové náznaky z předchozích kompozic a po svém je v určitém oblouku završí. V závěru pak jednotlivých podmětů ubývá, až nastane symbolické ticho...

Pokud jste sledovali hudební vývoj Davida Pomahače už v dobách Kieslowski, slyšeli "Do tmy je daleko", odhalí vám "Neviditelný" celkem záhy, že jde o autorův logický krok. Pomahač nadále rád objevuje nové možnosti, nemaskuje nadšení z nich a daří se mu je zužitkovat ve svůj prospěch. Zároveň dozrává v nepřeslechnutelného umělce. Tato řadovka se tak stává důležitým monumentem v jeho příběhu. Patříte-li mezi hledače neobvyklých hudebních skupenství, je tohle nahrávka přesně pro vás. A taky je to velmi aktuální soundtrack do dnešních dnů.