Když hrál Hans Zimmer v O2 areně v roce 2016 poprvé, byl to bezpochyby ojedinělý zážitek. Ani hvězdní hosté a štáb natáčející skladatelovo první DVD ale nedokázali zakrýt, že mezi absolutní koncertní špičku se ten večer nezařadil. Zvuk nebyl tak čistý, jak by bylo potřeba, všechno bylo trochu moc nahlas a trochu moc elektronické. Setlist mohl být lepší, projekce mohly být nápaditější, proslovy mezi skladbami srdečnější. Bylo to tehdy jeho první turné a bylo to znát. Člověk tak musel být rád hlavně za to, že má vůbec tu možnost vidět tohoto skladatele naživo, ale samotný zážitek byl ve srovnání například s Morriconeho návštěvami stejné haly vlažnější.

S potěšením proto můžeme hned v úvodu prozradit, že to všechno se v roce 2022 zlepšilo. Přestože bychom pořád mohli diskutovat o Zimmerově přínosu filmové hudbě. Vždyť si vemte, kolik motivů z jeho dlouholeté kariéry si doopravdy vybavíte na první dobrou. "Piráty z Karibiku"? "Lvího krále"? "Počátek"? A dál?

Oproti tomu jsou tu Ennio Morricone se svými westerny, Alan Silvestri s "Avengers", Danny Elfman se "Spider-Manem 2" a celou řadou pamětihodných prací, legendární John Williams s "Jurským parkem", "Harrym Potterem" nebo "Sám doma", případně z méně známých velikánů i takový Brian Tyler se znělkou, bez které si už fanoušci Formule 1 nedokážou představit jediný závod...

To všechno jsou umělci, jejichž dílo mnohé z rutinérských zakázek Hanse Zimmera přesahuje, protože si kolikrát řeknete jen název filmu a hned vám v hlavě vyskočí titulní melodie. Což se u Zimmera stane málokdy, laik si nejspíš vybaví jen ty příklady uvedené výše. A jeho příspěvkům například do série "Call Of Duty", "Kung Fu Panda" nebo "The Amazing Spider-man 2" se tak lze spíše jen škodolibě ušklíbnout.

To je ale zároveň asi jediná kritika, která k jeho osobě po dubnovém večeru může jít. Ten koncert se totiž dle umělcových slov začal plánovat přesně před 885 dny. A za tu dobu se toho odehrálo spoustu. Původně na něm totiž Hans Zimmer oproti svým předchozím štacím v roce 2016 a 2017 ani neměl vystupovat a celé turné mělo proběhnout bez něj. Také se jednotlivé štace přesouvaly tak dlouho, že mezitím stihl před pár týdny získat svého druhého Oscara. Akorát o tom skoro nikdo neví, protože všichni mluvili jen o facce v podání Willa Smitha.

Ukázkou z podzimního blockbusteru "Duna" tak tříhodinové vystoupení s pětadvacetiminutovou přestávkou začínalo a skladatel se k ní vrátil i v druhé půli. A ano, rozhodně to patří mezi jeho povedenější díla a s největší pravděpodobností v jeho setlistech už zůstane.

Taháků tam ale bylo více. Jedním z nich byla i jeho osobnost. Zapomeňte na klišé o studených německých čumácích, Zimmer byl příjemný, hodně chválil své kolegy a hned ze startu přednesl dlouhý proslov o tom, co všechno jsme si všichni museli protrpět, než tento koncert mohl proběhnout.

Žluto-modré oblečení i nasvícení pódia dávalo tušit, že mu není lhostejná situace na Ukrajině, neboť i jeho doprovodná kapela doznala změn. Ten tam byl Český národní symfonický orchestr i Johnny Marr. A v nové sestavě muzikantů ještě dlouho před válkou zaujaly místo i hudebnice z ukrajinské Oděsy, proto filmový skladatel hovořil o tom, jak má informace z bojiště z první ruky a jak důležitá je v dnešní době lidskost a blízkost ke druhým.

Když jen o pár chvil později nechal zaznít melodie z "Wonder Woman 1984", během níž jedna z houslistek hrála s takovou vervou, až jí praskla žíně na smyčci, a během níž na projekci zaujaly místo ženy z armády a vlající vlajka, mohli byste mu možná vyčítat patos. Jenže co jiného a lepšího může ve své pozici dělat? Bylo by lepší tvářit se, jako by žádná válka nebyla, a po jednom sentimentálním postu na sociálních sítích se zase vrátit k fotkám v plavkách, jako to udělala nejedna instagramová influencerka? Takto to alespoň znělo upřímně a bylo sympatické vidět, že ani tak proslulý umělec nežije ve vzduchoprázdnu.

Muziky z komiksů ale zaznělo víc. Někdo mohl více ocenit spíše nenápadné melodie z "Muže z oceli", řada jiných diváků zase vytahovala telefony a chystala se natáčet ukázky z "Temného rytíře", které byly doprovázeny stroboskopy a světly, která evokovala tu policejní vozy, jinde zase barvila pódium do zelena. To když došlo na scény, ve kterých vystupoval nezapomenutelný Joker Heatha Ledgera.

A dokonce se ke slovu dostali i X-Meni. Už nadvakrát zfilmovaný příběh o zrodu Dark Phoenix doplnila na projekci nenápadná silueta fénixe. I takové detaily jen svědčily o tom, o kolik je letošní tour lepší, než ty předchozí. A i když by se hodilo vždy uvést danou skladbu s názvem filmu na projekci a přidat k tomu ještě nějaké záběry přímo z daného snímku, nejspíš to kvůli licenčním právům nebude úplně jednoduché zařídit. Zvolený kompromis s vlastními záběry, z nichž většinou poznáte, o co jde, i když si danou hudbu nevybavíte, proto byla dobrá volba.

Co ale bylo vůbec nejlepší? I tady bylo na výběr pro roztodivné chutě namlsaných diváků. Pro někoho to byly afrobeatem načichlé melodie ze "Lvího krále", v nichž dvojice vokalistů v podání otce a dcery vzájemnou výměnou brala dech. Sóla na flétnu zase zaujala milovníky historického Japonska, když se vzpomínalo na "Posledního samuraje". Byť tedy tento film má i své zaryté odpůrce, kteří tvrdí, že s reálnou Zemí vycházejícího slunce má jen pramálo společného.

Velmi působivé bylo také zapojení disco koule u stropu haly, která nasvícením během ukázek z vesmírné sci-fi "Interstellar" imitovala světelnými odrazy hvězdné nebe. A zapomenout nesmíme ani na bondovku "Není čas zemřít", ke které Zimmer sice skládal doprovod, nicméně tu nejznámější melodii ze začátku každého filmu o agentovi 007 dal dohromady Monty Norman. Nechat ale něco takového zaznít v největší české hale, to byl zážitek.

Autor těchto řádků by ale i přes výjimečnost výše uvedených příkladů zvolil za nejsilnější moment "Piráty z Karibiku". Ale nikoliv díky proslulému motivu "He's A Pirate", který dnešní třicátníci znají z diskoték v přepracované verzi od DJ Tiësta. Tady se bavíme o práci Tiny Gou, která svou hrou na cello imitovala bublající moře, zatímco teskné smyčce v horních polohách dávaly dlouhému motivu s názvem "At Wit’s End" na srozuměnou, že Hans Zimmer silné emoce v hudbě umí. Velkolepost, majestátnost a zaražení do sedaček z ohromení, jak neuvěřitelně může znít symfonická hudba v neobyčejně dobře nazvučené O2 areně. A úžasný kontrast k jiným kouskům v nápadité dramaturgii večera.

Ostatně za zmínku stojí také fakt, že čtyřnásobný otec za sebou například vůbec neměl pěvecký sbor. Místo něj si na pódiu našli místo dva bubeníci, více kytarových nástrojů, tak akorát dostatek smyčcových performerů a prim hráli samotní vokalisté. A to samozřejmě není všechno. Mnohem víc tak svou sestavou spolupracovníků připomínal spíše rozšířenou rockovou kapelu než symfonický orchestr jako takový. On sám pak v průběhu vystřídal jak kytaru, s níž se vydal i do prvních řad, tak klávesy nebo klavír, na který se doprovodil rovněž v závěru svého vystoupení. To když nechal znovu zaznít hudbu z filmu "Počátek" a diváci mu viseli doslova na každém tónu, než koncert úplně skončil.

Bylo to... fenomenální. To je to slovo, které v tomto případě nelze nepoužít. Čtyřiašedesátiletý skladatel vylepšil na svém aktuálním turné všechno, co se vylepšit dalo, a předvedl o dvě třídy lepší set, než byl ten první v roce 2016. Bylo to velkolepé a konečně už i dechberoucí. Mnozí by asi doporučili pořadatelům, že příště by s takto dlouhým programem mohl začínat už v sedm, aby se návštěvníci mohli domů dostat dříve než nad ránem, ale s přihlédnutím k tomu, jak dlouho jsme museli čekat na pořádnou, velkou show zahraničního umělce v O2 areně, ta poznámka ztrácí na síle.

Konečně pořádný koncert! A koneckonců ještě takřka v předvečer jen o pár desítek metrů dál chystajícího se Comic-Conu, který tak Hans Zimmer nevědomky odstartoval. Skvělé načasování. To už nemohlo dopadnout lépe.