Kid Kapichi je kapela z britského Hastingsu, která míchá punkovou estetiku, jakou známe třeba od Slaves, s typickým přízvukem, který vám v hlavě naskočí, když si vybavíte libovolného bitkaře na zápasech Premier League. A k tomu si přidejte ještě syrovost, jakou se ve svých úplných začátcích prezentovali Arctic Monkeys. Půlhodinka utekla jako nic, jen ty songy zněly všechny dost podobně.

Následující set patřil formaci Black Honey z Brightonu. Ta už nepatří mezi úplné nováčky, za sebou má turné s Catfish And The Bottlemen i jednu dávnou pražskou zastávku v Café v lese. Frontwoman Izzy Baxter Phillips i tentokrát za mikrofonem vypadala, že si v zákulisí před akcí do Red Bullu přimíchala i nějakou šmakuládu, takže se za stojanem podivuhodně svíjela a výraz v její tváři dával tušit, že publikum pod sebou vnímá jen tak napůl.

Skupina ale i tak hrála soustředěný výkon bez znatelných chyb, za což jí určitě patří palec nahoru. Na druhou stranu se ale těžko hledají důvody, proč by ji někdo měl poslouchat v době, kdy si může pustit o třídu lepší The Distillers nebo divoženky z bandy Dead Sara.

Hlavní hvězdy večera se ke slovu dostaly až ve čtvrt na deset, do duší posluchačů ale promluvily tak, jak se to žádnému z jejich předskokanů dosud nepodařilo. Nothing But Thieves jsou vůbec takový zvláštní úkaz. Dva kytaristi, basák a bubeník vypadají dohromady jako macho čtyřka, která za vámi přiběhla z fotbalového hřiště v nějakém teenagerském filmu, a vy už jen čekáte, kdy si na sebe vezmou tu ikonickou bundu a vymlátí z vás duši. V jejich centru pak stojí drobný, nenápadný zpěvák, který pod volným tričkem schovává rostoucí bříško. Na ulici byste si ho ani nevšimli. Uprostřed své kapely vypadá jako středoškolský šprt, který co nevidět dostane za uši. Jenže jakmile ze své antihvězdné image vystoupí a chopí se mikrofonu, může se svým hlasem bourat skály.

I to je důvod, proč indierockoví alternativci jdou nahoru zaslouženě. Od svého vzniku v roce 2012 si poctivě vyjezdili každý jen o trochu větší prostor, do kterého se zatím podívali. Před pandemií jsme je mohli vidět například v Lucerna Music Baru, v MeetFactory, na festivalu Aerodrome, na Szigetu a tak dále. Vůbec proto není překvapující, že se jim s kvalitní tvorbou, která se navíc s každým dalším albem jen zlepšuje, podařilo dvakrát za sebou vyprodat Roxy. A to ne do posledního místa, ale ještě i o trochu víc. Tak horko a nedýchatelno tam totiž bylo.

A jak se nadále zlepšují, potvrzuje mimo jiné i přístup, s jakým skládají balady. Když ještě před pár lety hráli "Particles", citlivě se vinoucí hlas Conora Masona se proplétal písničkou v jedné rovině a posluchači zpozorněli, protože slyšeli nezvykle silný falzet. Jenže když tu samou píseň hráli v Roxy, znělo to oldschoolově a překonaně.

A to proto, že jejich nová balada "Impossible" je ještě mnohem dál. Je to právě ona, ve které si skupina vyzkoušela, jak se pracuje s postupnou gradací, přidala na dynamice, a když v ní má znít frontman ztrápeně, tak tak zní. Jakmile má zpívat naplno a dostat do kolen celou arénu, nemá s tím problém.

A podle hlasů nejen na sociálních sítích byla právě tato skladba tou hlavní, na kterou se čekalo. Její symfonické provedení z ní totiž udělalo virální hit, který se dost možná dostal i na vaši facebookovou zeď. Je to totiž extrémně silná věc. Taková, kterou si dnešní dvacátníci budou nechávat hrát na svých svatbách. A že její sílu rozpoznala i kapela, dokládá fakt, že zmiňovanou symfonickou verzi nabídla nezvykle k poslechu i na svém Spotify a v setlistu na ni přišla řada až úplně nakonec.

Byla k ní ale ještě dlouhá cesta. Mezitím se totiž Conor Mason musel mnohokrát podivit tomu, jak obrovské ovace si z publika jeho skupina vysloužila. Tolik lásky ve vzduchu nebylo snad ani na Valentýna. Teprve třetí zastávka turné, minimální šance patřičně vyzkoušet všechny novinky z dosud nejlepší desky "Moral Panic" a velký stesk po živém hraní vytvořily v Roxy překrásnou atmosféru vzájemných sympatií, kdy bylo vidět, že oni chyběli nám a my zase jim.

Songů zazněla celá řada, a když to byly ty tvrdší, bylo znát, jak moc nahlas, drtivě a průrazně zní. Třeba "Unperson" udělala z už tak rozpáleného sálu skákajícím davem úplné inferno. Výborně zněly ale i melodičtější věci jako procítěná "Real Love Song" hned v úvodu nebo oblíbená "Sorry". Moc se toho nenamluvilo, protože frontman využíval krátké předěly spíš pro popíjení čaje, ale nevadilo to. Na jeho mimice a gestech bylo vidět, že se baví stejně jako všichni kolem.

A když pak konečně došlo na zmiňovanou "Impossible", nebylo to sice samozřejmě v její symfonické verzi, ale i tak to byl takový zážitek, že si to spousta lidí zpívala ještě cestou na noční tramvaj. Bylo to poprvé, co jsme ji v České republice mohli slyšet naživo, a zcela určitě to nebylo naposledy. Už na příštím turné by totiž vzhledem k rostoucímu zájmu i kvalitám Nothing But Thieves mělo praskat ve švech minimálně Forum Karlín. Už teď se nemůžeme dočkat.