V recenzi minulé desky "Svatá pravda" jsem zmiňoval ekologický podtext některých písní Divokýho Billa. Aktuálně se Divokej Bill přidal na stranu politických komentátorů a aktivistů, neboť hned první píseň desky "Mezi nima" - píseň, která na webových stránkách vede hlasování fanoušků - se striktně vymezuje vůči skončené válce v Iráku. Citace "Americký blbečci házej bomby na Bagdád / Jestli budem mlčet budou je házet i na nás," nikoho nenechá na pochybách, komu skupina skladbou "Bagdád" vystavuje červenou; je to taková emocionální agitka, v pozadí houkají sirény, intrem je zvuk letadlových morotů... Politiky se naštěstí na "Mezi nima" více nedostalo, což lze pouze kvitovat a poděkovat hudebníkům, že se omezili jen na dvouminutovou ideologickou exhibici.

"Bagdád" je píseň výjimečná ještě v jiném ohledu - jako jediná se vám zakousne pod kůži ihned po prvním poslechu. Ostatním je třeba věnovat podstatně více času a trpělivosti, ovšem výsledek stojí za to. Nejdříve jsem měl z novinky Divokýho Billa smíšené dojmy, neboť album je evidentně klidnější, akustičtější a "náročnější", než byla "Propustka do pekel" a "Svatá pravda". Jenže s každým dalším přehráním objevujete nové melodie, nové pocity, nové nálady. "Mezi nima" je totiž album veskrze smutné, což nepřímo potvrdil i kytarista Roman Procházka v rozhovoru pro MusicServer (vyjde během několika dnů). "Pocit", "Znamení", "Malování" nebo "Kolem tebe" jsou písničky na hony vzdálené kramářské atmosféře starších Billů. Neubylo tedy pouze bezprostřední energie a ostrých kytar ze "Svaté pravdy", ale skupina se soustředila na vážnější lyrická témata, takže nenajdeme žádné rozpustilé středověké motivy.

Předzvěstí tohoto alba bylo vlastně akustické turné z konce minulého roku, kdy Divokej Bill s Lety mimo a Roe-Deer připravil několik "beznapěťových" koncertů. Materiál z "Mezi nima" by se na takovou šňůru hodil bezchybně. Ale kdo zná Divokýho Billa z pódií, moc dobře ví, že tato skupina udělá vyčerpávající show i z relativně klidné produkce novinky, protože "Mezi nima" víc než předchůdci stojí na zdvojených (případně ztrojených) vokálech Vaška Bláhy a Štěpána Karbulky. A ti se na koncertech doplňují vskutku báječně!

Jak jsem již napsal, původní dojem z "Mezi nima" byl rozpačitý, nezamlouvala se mi odpočinková atmosféra, silný příklon k akustickému popu. Jenže později jsem roztrhl slupku alba, nahlédl pod ni a objevil vydařenou, vyspělou a kromobyčejně konzistentní desku. Zachovány zůstaly výrazné melodie, přibylo jemných aranží a nenápadných nuancí, které z alba "Mezi nima" dělají jasně strukturované CD, jež předestírá mnoho hudebních kvalit mnoha fanouškům. Zvláště těm budoucím. Jo, abych nezapomněl - designově zajímavý obal "Mezi nima" dělal Honza Homola z Wohnout, který si za něj zaslouží velkou pochvalu.