Ernest Weatherly Greene Jr. hned z úvodu připomenul, že by ho nikdy nenapadlo, že se vše takto zvrtne,. Dodal, že je strašně rád, že se mohl konečně vrátit na pódia a do domovské Atlanty. Tam pár dní před Valentýnem odehrál poslední koncert zamýšlené štace k desce "Purple Noon". Celý set se podařilo natočit a o měsíc později streamovat pro celý svět.

Design pódia byl pojat minimalisticky, prim hrála decentně rozmístěná trubicová světla. Doplňovaly je projekce na velké plátno, které obsahovaly zpravidla typicky vztahové sekvence, případně fragmenty z audiovizuální kolekce "Mister Mellow". Aktuální album se nese v poutavých chillwave rovinách s přesahem k hloubavé poetice zamilovanosti Sade, popové stylizaci Phila Collinse a lehkosti baleárských rytmů.

Hned úvodní "Too Late" naznačila, jak celý večer v Atlantě bude zhruba vypadat a znít. Ernest na malém vyvýšeném pódiu střídal hned několik nástrojů - baskytaru, klávesy, elektrické mini bicí a v hitové "All I Know" se chopil i akustické kytary. Naživo jej provázejí bubeník a hráč na klávesy (případně elektrickou kytaru). Takto v triu songům vdechli živelnost a rytmicky výraznější feeling - v této sestavě ostatně odehráli i premiérovou mini show v rámci release párty k "Purple Noon" (k vidění níže).

Díky tomu dokázali z jinak svým způsobem ospalé muziky vykřesat skvěle vystavěný klubový koncert a více si prohrát s náladami jednotlivých písniček. Když hlavní aktér usedl ke klávesám, bylo zjevné, že se ubere na tempu a přednost dostanou ty křehčí kompozice. Platilo to pro až dojemně zahalenou "You And I", rozvážnou "Weightless" anebo hodně zadumanou a hutnou "Haunt".

Naopak rozvířené "Reckless Desires" a "Time To Walk Away" dokázaly publikum rozhýbat. Do setlistu se vešly i starší kousky, nejvíce se nepřekvapivě čerpalo z debutu "Within And Without", naopak milým zpestřením byla "Feel It All Around" z épéčka "Life Of Leisure" z roku 2009, na němž autor skvěle vybudoval svůj cit pro dream pop jako takový.

Skladby "Soft" a "Amor Fati" jsou pak koncertními jistotami, v nichž si Ernest umí pohrát s výslednou aranží. Svižná "Get Lost" coby první přídavek se díky prodlouženým mezihrám a výraznému funky feelingu stala roztančeným vrcholem celého večera. Vše pak zakončila vypilovaná "Eyes Be Closed" - v popředí se tak neztrácel protagonistův hymnický vokál, jenž je napěchován smutkem, a melodie postupně explodovala do shluku synťáků a perkusí. Bylo to znamenité finále.

Nezbývá než doufat, že s následným albem Washed Out znovu zavítá i do Evropy. Štace k "Purple Noon" ukázala, jak se za ty roky naučil poprat se svou vlastní tvorbou a naživo jí vdechnout pozměněnou a výrazově plnější tvář, ale zároveň zachovat i její charakteristické rysy. Těch sedmdesát pět minut bylo naplněno nadějí a pozitivní energií, což se v této komplikované době počítá hned dvakrát.