Jako by při dobrodružných cestách do starších etap svého života zapomněl na tu zpátky, do současnosti. Ernest Greene, georgijský rodák a držitel magisterského titulu v oboru Informační studia a knihovnictví, zvolil pro vídeňskou zastávku současného turné nanejvýš překvapivý setlist. Jeden z nejranějších kompaktních celků "Life Of Leisure" prostopoval doslova křížem krážem, čtyřikrát se uvelebil pod měsíčním svitem "Within And Without". A jen dvakrát zvlčel nadýchán exotickými aromaty "Paracosm". Pokud se někdo vypravil do Flexu nachytat si do skleničky tu silně čpící směs zvuků, po jejíž inhalaci člověk ztrácí pevnou půdu pod nohama, mohl být trochu zklamán. Rakouská edice podzimních koncertních skladeb udělala čerstvému počinu medvědí službu - a působila spíše jako hudebníkovo best of.

Z počáteční kritiky ovšem nebuďte, bujně fantazírující geekové, rozmrzelí. Washed Out s kvartetem spoluhráčů skutečně proměnil vídeňský klub v místo, kde tělo i duše levituje. Jeho vystoupení mělo škrábanců poskrovnu. A jedním z nich rozhodně nebyla volba předskokana.

Joe Flory je londýnský zpěvák, jenž pouští taneční beaty žilou pod pseudonymem Amateur Best. Pravda, při jeho výkonu byl klub zaplněn spíše decentně, ale mixážní šejkr pod jeho rukama produkoval tak dobře stravitelné melodie, že se do rytmu svíjel i ten poslední chlup na těle. Primárním extraktem jeho letošního debutu "No Thrills" je více než cokoliv jiného taneční pop osmdesátých let. Ale se svým místem v novém miléniu díky progresivním elektronickým motivům, které se na půli cesty k jazzu obracejí čelem k post-dubstepovým strukturám. Pojmy "retro" a "future" spojuje se samozřejmostí v aktuálním daftpunkovském stylu a pokud jeho živý set doplňuje etuda blikajících barevných žárovek lemující průčelí pódia, horečka středeční noci, na které křepčí i hipstři, může začít.

Myšlenka na prostředí klubu je v souvislosti s účinkujícími večera vůbec ta nejzábavnější. Procházíte se na nábřeží průzračného Dunajského kanálu s úchvatnými pestrobarevnými graffity na postranních zdech, až dojdete před široké bytelné dveře, uzavírající snad nadrozměrný trezor, za nimiž může být prakticky cokoliv. Díky retro fontu názvu klubu nad vchodem vyskládaným čirými žárovkami jste přesvědčeni o nablýskaném, možná až snobském interiéru. Jenže pak se brána otevře a syrové punkové prostory podzemí vám ubalí ránu mezi oči. Když se pak ocitnete v části s pódiem a za nedobrovolného vdechování pachu močoviny zíráte na všechny ty pouťové barvy světel, přemýšlíte nad tím, jestli se sem hodí spíš Pete Doherty, nebo dýdžej Arnoštek. Flex má své nepopiratelné kouzlo. A hippie party s podtitulem Volání léta, když za dveřmi hudruje ledová vichřice, jakbysmet.

Hudba sfér, cvrlikot ptáků, harfa, "Entrance" - nezdá se mi to, jsem skutečně tady. Rozehrává se meditativní předehra "It All Feels Right", přichází v libovolném pořadí bubeník, baskytarista, klávesistka, kytarista a v rozevláté košili nakonec i pachatel všech těch skutečných i zdánlivých eufonických ozvěn. Jakmile čapne akustickou kytaru, obavy padají. Představa Greena křečovitě se držícího své výkladní skříně samplů se vyjevila naštěstí jako naivní - všechny naživo proveditelné zvuky byly nástrojově obsazeny v reálném čase a ty exkluzivní, mellotronové a jiné elektrofonické, ve své reprodukované podobě přirozeně dotvořily oslnivou mozaiku ruchů "Paracosm". Největší prim hrál naživo part kytaristy, jehož sólíčko v "Belong" dostávalo do euforie. To, že se Washed Out obklopil kapelou, umožnilo potlačit syntetický ráz jeho převážně elektronické tvorby. Celek však může zanechat dojem kolektivního podílu na produkci, která je ale ve skutečnosti obrazem velkolepého niterného světa jednoho muzikanta, a snížit tak jedinečný introvertní charakter Ernestových skladeb.

A to je ten největší konflikt, který musí tvůrci intimně laděných písní řešit: Zachovat si minimalistickou tvář, pro niž jsme milováni, nebo nabídnout našim posluchačům taneční alternativu, jež předejde riziku monotónnosti naživo? The xx zvolili pro květnové vystoupení v Lucerně pravidlo příčného řezu - zpola meditaci, zpola večírek. Greene se nebál opřít do tanečních struktur plnou vahou. Beatová sekce se pod jeho rukama zuřivě kroutila i při velmi osobních záležitostech jako "Far Away" a "You And I". Těla návštěvníků se svévolně poddala hicujícím úderům, a to i přesto, že se rytmus v průběhu takřka neměnil. Nicméně asi tuším, co za tím vězí. Jestli hrozilo, že se set odporoučí do hlubin stereotypu, otevřel zasněný muzikant oči, vzal svou kytaru a ranec sympatií na příď pódia a nechal obecenstvo načerpat něco z jeho neskonalého optimismu.

Srdce bušící rozčilením a melancholie horkých letních večerů - pokud si někdo do Flexu přišel/přijel právě pro tyhle pocity, dostal je. Zda pro sexuální napětí proplétajících se vokálů Ernesta a manželky Blair, odcházel trochu rozčarovaný. Symbióza hlasů vzrušovala jen do té doby, než člověk prozřel - kyselý výraz klávesistky rozfoukal domnělou milostnou idylku jako domeček z karet. Celkový zážitek to ale nijak zásadně nenarušilo. Dojmy zůstaly a jsou silnější než kotrmelce na pódiu. Nechť jimi Washed Out příště oblaží i českou zemi.