Pondělní večer ve smíchovské továrně patřil písničkářství, jež může přinášet mnoho podob. Oba hlavní aktéři vzpomínali a na publikum přenesli skromné, ale o to intenzivnější kouzlo okamžiku. Koncert byl umístěn do foyer, pódium umístěné do míst, kde jsou za normálních okolností šatny, tak připomínalo sevřené prostory strahovské Sedmičky. V konečném důsledku to ovšem byla vhodná kombinace.

Úvod patřil Merryn Jeann, která v mnohém připomínala Suzanne Vega v jejích začátcích. To bylo vidět hned v úvodní "Angels" (pokud se pisatel těchto řádku neplete). Sice se v závěru omlouvala, že vstávala ve čtyři ráno, ale na jejím výkonu to nebylo vůbec znát - do svých příběhů nechala vplout nemalou porci energie a emocí svého vokálu.

Kromě kytary zasedla na pár písniček i ke klavíru (naléhavá "Distance" tak získala hned jiný rozměr) a poslední track odehrála s hudebním podkladem z mobilu. Všechno to však vedle sebe fungovalo, a když chvílemi plynule v textech přešla do francouzštiny (tato drobná Australanka nyní žije ve Francii) byl to křehký závan snových úlomků a vzpomínek na minulost, ke kterým se rádi občas navracíme. Snad s novou nahrávkou tedy brzy opět dorazí do Prahy.

Jak již zaznělo v úvodu, deska "Milkteeth" se tematicky otáčí do autorova dětství a dospívání, reflektuje rovněž komplikované vztahy s nejbližším okolím. Většinu songů Douglas Dare složil s pomocí autoharfy (o níž vtipně prohlásil, že sice na první pohled vypadá jako převelice komplikovaný nástroj, ale že jím není, přestože v něm není možné hledat cokoliv automatického) a poměrně záhy se k tomuto nástroji dostal. Singl "Silly Games" v kontrastu jeho zvuku a zpovědi ukryté v textu zasáhl naplno. Naopak "The Joy In Sarah's Eyes" byla v náznacích mnohem hravější a rozvernější, možná tomu napomohl fakt, že ji hudebník odehrál přímo v okruhu svých příznivců, které se mu podařilo i - ten večer poprvé - rozezpívat.

Kromě autoharfy se chopil kytary nebo usedl ke klavíru (přestože si posteskl, že by radši klasický než ten elektrický, na autenticitě jeho projevu to neubralo). Hned v úvodní "I Am Free" si vypomohl předtočenou smyčkou, ke které dohrával hlavní klavírní linku. Před "Heavenly Bodies" si na místě připravil hlasovou smyčku v několika vrstvách, ta pak fungovala coby sbor v jinak velmi dojemném songu. Postaral se tak o první z vrcholů večera.

Ve "Wherever You Are" vstoupil do hry celkem oldschoolový kazetový přehrávač (občas prý nefunguje, jak má, toho večera však službu nevypověděl), v němž byla založena kazeta s hudebním podkladem a Douglas sám se naplno mohl věnovat jen svému zpěvu. Do "Red Arrows" podruhé zapojil i publikum - skladba začala jen jako opakující se klávesové roviny, v sólovém partu Dare zvýraznil refrén, který pak v repetici zpívali návštěvníci až do samotného konce.

V závěru setlistu taktéž připomenul své předchozí nahrávky "Aforger" a debut "Whelm". Z něj vybral křehkou "Caroline" (tu prý hrál, i když tu byl před sedmi lety poprvé) a pochmurnou "Swim". Mezi jednotlivými songy se dost povídalo, ne však o jednotlivých písních (to téma jasně předznamenalo album "Milkteeth"). Douglas spíše s humorem a nadsázkou vyprávěl příběhy z cest, popisoval zážitky s učením českých slov nebo vztah ke zvířecím mazlíčkům. Ono propojení s publikem tak rázem získalo až téměř rodinný nádech a nikdo si možná ani neuvědomil, jak to celé rychle uteklo.

Před "Oh Father" se Douglas Dare ještě jednou rozloučil a nechal své fandy naplno vymáchat v přívalu emocí, které tento track nabízí. Kruh (ať už ten rodinný nebo vzpomínkový) se tak dokonale uzavřel. Jeho muzikálnost a neskutečná spontánnost učinily tento večer svým způsobem nezapomenutelným. A Merryn Jeann mu byla skvělou parťačkou - asi by nebylo překvapení, kdyby spolu tito dva natočili něco dohromady. Kdo v chladném březnovém večeru dorazil, určitě nelitoval.