Douglas Dare se na albu "Milkteeth" ohlíží zpět do svého dětství a rozjímá nad vztahy se svými rodiči a nejbližším okolím. Skladby na této desce jsou hudebně mnohem méně komplikované, než jak tomu bylo v případě minulého alba "Aforger", ale zároveň neopisují to, čím si tento písničkář získal přízeň posluchačů debutem "Whelm". Novinka je jeho nejucelenější nahrávkou, a to jak po hudební, tak po textové stránce.

Za touto změnou zřejmě stojí fakt, že se deska natáčela během poměrně krátkého časového období a že Douglasovi asistoval Mike Lindsay (člen skupiny Tunng a také polovička projektu LUMP, který tvoří s Laurou Marling). Jedinou spojnicí s předchozí "Aforger" může být vygradovaná "The Playground", dominanta závěrečné části "Milkteeth".

Dare zde v plné míře využil možností elektronického instrumentu autoharp (ten hraje hlavní roli nejenom v singlovce "The Joy In Sarah's Eyes"). Jak již bylo řečeno, hudebně je to otočka kamsi ke kořenům tradičního ostrovního písničkářství, k folku a baroque popu s velkým důrazem na klavír, u kterého se hlavní aktér stále cítí nejlépe. Baladický ráz většiny skladeb se v symbióze proplétá s jeho nezaměnitelným vokálem. Jednotlivé položky tracklistu propojují krátká intermezza, která fungují jako takové časové předěly mezi kapitolami vyprávění.

Na přebalu je fotografie, jež je paralelou na starořecké múzy. V duchu určitého mystéria pak Dare rozvíjí své střípky vzpomínek na dětství (ty jsou melancholické, ale i veselé, štědré, chvílemi i konejšivé) i na období dospívání (poutavá "Red Arrows"). Zároveň naznačuje, že se z těchto nejtěsnějších pout vymanil ("I Am Free"). "Silly Games" a již zmiňovaná "The Playground" jsou citlivě seskupené, lehce pošramocené detaily z jeho dětství, věku nevinnosti. "The Joy In Sarah's Eyes" přiznává odkaz na nezapomenutelného Jeffa Buckleyho. A naopak "Heavenly Bodies" se inspiruje potemnělou tvorbou Leonarda Cohena, v níž Dare popisuje nelehký vztah s otcem. Jako by mu sám Cohen byl průvodcem při urovnávání rodinných křivd. Závěrečná "Run" pak může být návratem k úvodní "I Am Free" a útěkem do samotné dospělosti.

"Milkteeth" jsou v mnoha aspektech postaveny na hodně minimalistických hudebních strukturách, často založených na repetici. Ty přitom nikdy nenarušují ony příběhy, vzpomínky na věci minulé. Douglas Dare díky nim prezentuje nejkomornější rovinu své tvorby a odhaluje svou civilnost do nejmenšího detailu. "Milkteeth" jsou skvělým důkazem dozrávání jeho rukopisu a hledání nových perspektiv.

Pokud už nedojde k žádným změnám, měli bychom se živých verzí nejen písní z "Milkteeth" dočkat 29. října, kdy Douglas Dare přijede do pražského prostoru MeetFactory.