Roland Orzabal a Curt Smith v aktuálních rozhovorech shodně uvádějí, po jak dlouhé proluce spolu opět začali mluvit (s přesností na hodiny) a jak moc byla cesta ke "The Tripping Point" členitá - zabrala hodně přes dekádu. Tears For Fears se však vracejí mnohem silnější, jejich hudební tvář je vyzrálejší a zároveň dokáže nasát současné vlivy.

Curt sice přiznal, že si byl v jeden moment téměř jist, že už spolu nikdy nic nevydají, vše se ale změnilo před pěti lety, zhruba v době vydání kompilace "Rule The World: The Greatest Hits". Tehdy měli téměř hotovou desku, ale label je tlačil do mnohem komerčnějšího, rádiově přístupnějšího zvuku. První singl "I Love You but I'm Lost" vznikl v kooperaci s Danem Smithem z Bastille a producentem Markem Crewem, druhou ochutnávkou se stala balada "Stay", jež v upravené verzi uzavírá i aktuální kolekci. Oba si pak uvědomili, že chtějí skládat společně na jednom místě, jen tak s akustickou kytarou, jako za starých časů. A taky že si chtějí udělat vše po svém. To už se začal konečně rýsovat finální tvar.

Stále však nebylo vyhráno, osud byl mnohem krutější. Do procesu natáčení zasáhla (a to citelně) velmi osobní ztráta - úmrtí Rolandovy ženy Caroline, která kromě vleklých zdravotních problémů zápasila i se svou závislostí na alkoholu. Titulní track "The Tipping Point" je přímo o této smutné události, o uvědomění si, jak křehké jsou některé věci a že se mohou měnit z minuty na minutu. Sedmá řadovka tohoto dua je tak velmi otevřenou zpovědí s poselstvím, že je potřeba se nadechnout, abyste mohli fungovat a přitom byli schopní se i ohlédnout.

Pokud bylo album "Everybody Loves A Happy Ending" svým způsobem poctou The Beatles, ke kterým vždy Tears For Fears vzhlíželi, na novince je vše drobet jinak. Je plná výrazných melodií, které dají vzpomenout na debut "The Hurting" nebo legendární nahrávku "Songs From The Big Chair", pryč je však komplikovanost a mnohovrstevnatost z následné "The Seeds Of Love". Roland a Curt k věci přistupují přímočařeji a vdechli svým písním novou, lehce retrospektivní optiku.

Hned úvodní "No Small Thing" je ukázkou toho, jak pracují s vlastními inspiracemi a jak stále umějí vypracovat dramatickou linii, jež se stahuje s každou další sekundou. Orzabal je stále skvělým vypravěčem příběhů a postřehů - dojemně ozbrojující "Rivers Of Mercy" je úžasným vhledem do niterných pocitů, které si v sobě nosí každý nás.

To je další poznávací tvář kolekce "The Tipping Point", jež musela být nejdříve zcela objevena a postupně obroušena hranami životních zkušeností, jak v rovině samotné muziky, tak v té striktně civilní. Občas se však autorská dvojice ohlédne zpět, činí tak přitom vždy ve správný moment - taková "End Of Night" je jakýmsi volným pokračováním skvělé "Goodnight Song" z desky "Elemental". Na té byl Roland prvně sám za sebe a nabídl silné pop-rockové skladby, jež ze svých kvalit ani s odstupem času nic neztratily a stále v sobě mají kus oduševnělosti.

Mnohé možná překvapí, že se tu i více pracuje s elektronikou, výraznějšími klávesovými plochami nebo vokodérem, podobně jako tomu bylo na Orzabalově sólovce "Tomcats Screaming Outside". Typickým zástupcem je v tomto ohledu například nepřeslechnutelná "My Demons", v níž pánové vzdorují rozervanosti vnitřního já ve víru uspěchané současnosti, s níž si nepřímo vyrovnávají účty.

Odkaz sira Paula McCartneyho se zjevuje nečekaně, ve chvílích, kdy si myslíte, že se celá kolekce posune zcela jiným směrem. Jedná se o dvě skladby - "Master Plan", jež uhrane melodickými detaily, a krásně posmutnělou baladu "Please Be Happy" s poutavým smyčcovým aranžmá. Tu sice napsal Roland, ale nazpíval ji Curt, kterému se povedlo do těchto tří minut vtěsnat i hromadu naděje. O hledání nových sil a určité rovnováhy mezi mužským a ženským pokolením je pak taktéž hitová "Break The Man".

Na "The Tipping Point" si tedy fanoušci museli počkat docela dlouho, ale vyplatilo se. Tears For Fears zde prezentují životní vyrovnanost a skvělou tvůrčí formu. Podařilo se jim natočit celistvé album, jež si zaslouží opakovanou pozornost - mnohé skutečnosti se odhalí až s několikerými poslechy. Zároveň je to však deska velmi přístupná, otevřená, možná nejotevřenější v celé diskografii dua. Připomíná chvíle, kdy se oba autoři před těmi skoro čtyřiceti lety prvně potkali, ale všemu nasazuje mnohem současnější zvukový design a nové formy tvůrčí reflexe. Zatím jasný comeback roku.