Jethro Tull patří k těm legendám, které by už mohly pověsit řemeslo na hřebík, protože to svoje mají odedřeno a už jen těžko přinesou něco nového. Přesto se nelze ubránit zvědavosti a napjatému očekávání, když oznámí, že přece jen ještě vznikne čerstvý materiál. Když už nic, je to v každém případě známka toho, že nechtějí lpět na starém repertoáru a naopak chtějí tvořit. Zároveň to znesnadňuje hodnocení. Nostalgie je ošidná a radost z takových návratů se chtě nechtě do závěrečného hodnocení promítne.

Ian Anderson = Jethro Tull. Spoluhráči se kolem něj za těch padesát roků měnili, ale kapela nikdy o svou hudební tvář nepřišla. "The Zealot Gene" je totožný případ. I když za frontmanem tentokrát stojí parta, která se svým principálem nahrála i jeho poslední sólovku "Homo Erraticus", stačí mu přešaltovat z pozice "sólo" na pozici "Jethro" a jsme doma, byť schází druhý nosný pilíř Martin Barre.

Novinka zní v podstatě přesně tak, jak znít má, žádné experimenty se nekonají. Výrazné akustické kytary, typická flétna v kombinaci s Andersonovým hlasem - starším, slabším, ale sebejistým a se stále stejným náznakem lehké ironie. Jako by název "The Zealot Gene" odkazoval nejen k zažitému významu Zelóta coby osoby rebelující, ale zároveň, v původním významu, i osoby obdivující a napodobující. Album je totiž svým způsobem radostnou poctou signifikantnímu zvuku formace, ale zároveň deskou současnou.

Hudebně si aktuální inkarnace půjčuje nosné prvky napříč dlouhou diskografií skupiny. Je tu svižný folk rock, jsou tu náznaky hard rocku, je tu prog, jsou tu i poněkud uměle znějící klávesové party, povědomé jsou i mnohé melodické nápady, postupy a zvraty, střídání prosvětlených i temných pasáží. O překvapení nelze příliš hovořit, vědoucí úsměv a spokojené pokyvování hlavou budiž dostatečnou odměnou.

Potěší větší použití klavíru, který zdobí temný, vygradovaný progrockový opus "Mine Is The Mountain", i hravá harmonika v křehké folkovce "Jacob’s Tale". Hardrocková důraznost titulní skladby se tu střídá s roztančenou hravostí v "Sad City Sisters" postavené na akustické kytaře a akordeonu, příjemně z alba ční mírně jazzující "The Betrayal Of Joshua Kynde" nebo téměř pohádkově znějící "Three Loves, Three".

Nálady se prolínají a společně s dobře odhadnutou stopáží udržují posluchače příjemně uvnitř tohoto hudebního světa. Ten je textově výrazně nasycený biblickými aluzemi, neschází mu ale inspirace skutečnými osobnostmi a aktuální vlnou populismu, která inspirovala titulní kus.

Někdy je prostě dobré vsadit na jisté karty. "The Zealot Gene" je dílo přesně takové. Ian Anderson propojil prvky, které mají jeho posluchači rádi a mají je doslova zaryté pod kůži. Povědomá domáckost celého alba je to, co mu pomáhá. Noví Jethro Tull tvrdě napínají nostalgickou strunu a vychází jim to. Zároveň ale mají i dost rozumu, aby se nestali parodií sebe sama. Nakonec tedy za sedm bodů z deseti, půl bodu navíc možno přičíst za nostalgii.