Lecos nasvědčovalo, že by se album "Light" trnavských Veneer mohlo stát událostí slovenského hudebního jara. Nadějná skupina, která si v mezičase před natočením první desky udělala jméno remixy a pilným koncertováním, se dostala pod ochranná křídla velkého labelu a ještě získala exkluzivní spolupracovníky. Výsledek je důsledkem toho, že Veneer berou svoji práci smrtelně vážně. Profesionálně produkované album se špičkovým zvukem, dotažené do posledních detailů a k tomu ještě promotion, jak má být. "Light" skupiny Veneer rozhodně není žádná odfláknutá práce.

O triu Simona Danielová, Daniel Bihány a Pavol Hubinák zatím bylo slyšet hlavně díky remixům, jedinou vlaštovkou byl promosingl "Snobbish Heart" a výborné reference od návštěvníků jejich koncertů. Naproti tomu duo Bolak a Lalok - Milan Cais a Dušan Neuwerth - rozhodně nejsou na producentské stoličce nováčci. Neuwerth je v současnosti asi nejlepším domácím producentem (Tata Bojs, Ecstasy Of St. Theresa nebo Kryštof) a za Caise mluví úspěchy Tata Bojs. Neuwerthova práce je v neviditelné dokonalosti výsledného produktu, precizní caisovská rytmika je slyšet v "Last Day" nebo "Snobbish Heart". Písně a instrumenty ale patří Veneer samotným, takže odpovědnost leží hlavně na jejich bedrech.

Veneer se na "Light" nevyhnuli chybě, kterou začínající skupiny na debutových albech často dělají - snaží se předvést v různých stylových rovinách, odhalují přehršel vlivů a deska pak postrádá nějakou logickou jednotu. Na první půlce desky se sešly skladby vděčnější většinovému posluchačskému vkusu - vesměs chytlavé breakbeatové smrště s chytlavým vokálem a (z velké většiny) živými nástroji. Druhá polovina udělá radost náročnějším a ukáže Veneer v docela jiném světle. Možná se Veneer na první polovině až příliš úzkostlivě snaží dostát posluchačskému vkusu a jsou tak zoufale nesví, slyšet je projíždět se na jiných vlnách na dalších skladbách přináší uspokojení jiného druhu. Snivý trip hop závěrečné "Learned To Fly" mi sedí více než ukřičené "Snobbish Heart" a epická stavba psychedelického vlaku v "Train Of Calm" mi připadne zajímavější než hitová koncepce "Celý svet si ty".

Veneer díky ženskému vokálu připomínají Moloko (v tom lepším) a Kosheen (v tom horším případě), přičemž zpěvačka Simona Danielová má trochu i od Roisin i od Sian. "Last Day" a "Snobbish Heart" jsou typický kosheenovský vokální drum'n'bass, který Simona drží svým vokálem, jenž sice není absolutně jistý, ale dostačuje. Jiné skadby by se daly popsat jako trip hop (tady mě zase v některých klidnějších pasážích napadá Morcheeba, ale co záleží na škatulkách). Jediná instrumentálka alba - spybreak "Over" je postavená na motivu, který připomíná znělku Jamese Bonda. Mobyho "James Bond Theme" mne napadlo hned jako první, ačkoliv i Moby samotný čerpal z funkoidních soundtracků 70. let. Kvákající kytary a breakbeat odhalí další jasný vliv - funk. Dvě skladby alba jsou nazpívané ve slovenštině - jedna singlová pohodovka "Celý svet si ty" a pak rychlejí a kytarovější "33". Mám s nimi při poslechu vždy trochu problém. K hudbě, kterou Veneer hrají, se angličtina přece jen hodí lépe. Nejde přece o texty, nejsme ve folku ani v hip hopu a stejně v nich nejsou žádná moudra. Mezi anglicky zpívanými skladbami pak "Celý svet si ty" a "33" působí jako z úplně jiné desky.

Veneer nezklamali a po pravdě řečeno ani ničím nepřekvapili. "Light" je sice pěkná deska, ale postrádá momenty hudební transcendence, ve kterých by posluchači došlo, že Veneer jsou opravdový originál. Evropská produkce je velká devíza, ale "Light" toho nakonec nepřináší o mnoho více než obvyklá produkce ostatních tuctových kapel a v porovnání s jejich zahraničními vzory vyznívá zbytečně. Druhá polovina desky naznačuje cesty, na kterých není potřeba dělat kompromisy a které vedou k opravdovému vyjádření. Příště snad dají Veneer více sebe samých, "Light" je deska kapely, která má v sobě velký potenciál, ale má problémy ho využít.