S produkcí debutu vám před lety pomáhal Kay Buriánek ze Sunshine. Jak to bylo nyní s druhou deskou "Divoké kvítí"? V čem byl přístup jiný? Prý jste si vyzkoušeli spolupráci se třemi různými producenty...

Chtěli jsme se posunout, a hledali jsme někoho, kdo se protne s naší vizí. Přestože jsme experimentovali a vyzkoušeli spolupráci se třemi producenty, nakonec jsme desku produkovali sami. Rádi spolupracujeme s jinými kreativci, ale je pro nás naprosto zásadní, ať to do sebe zaklapne a ten člověk pochopí, kdo jsme a jak tvoříme.

Proč jste dali nové řadovce název "Divoké kvítí"? Když jsem hledala toto spojení, vyskočil na mě tento citát od E. V.: "Jako divoké kvítí; musíš si dovolit růst na všech místech, kde by si lidé nemysleli, že někdy budeš." Má to nějakou souvislost nebo jinou metaforu?

"Divoké kvítí" je pro nás synonymem nezávislosti. Vychází to z mého textu k písni "Konec léta", kde se zpívá: "Je konec léta, co zaseješ, to sklidíš, ale já nejsem pole, spíš louka divokého kvítí." Lidi mají představu, že si tě srovnají do nějakého vzorce, který jim vyhovuje, a nemají rádi, když z toho jejich vzorce vystupuješ. Nedokážou se s tím srovnat. Je to vlastně úplně jako v tom citátu: "Musíš si dovolit růst na všech místech."

Měli jste prý pětadvacet songů. Proč jste nakonec zachovali stejný poměr sedmi skladeb jako na prvotině?

Je to tak. Na demosnímcích máme písní opravdu hodně, ale v dnešní době singlů nám přijde jako plýtvání časem, energií i penězi dělat dlouhé desky. Lidi stejně ve finále znají dva tři hlavní singly. Ostatní písně jsou pro skalní fanoušky a fajnšmekry, kteří si poslechnou celou desku. Navíc jsme ji vydali na vinylu společně s debutem, takže vlastně všichni, kdo si to koupí, dostanou dvě alba a celkem 14 písní.

Když jsme u té vinylové edice - proč jste se k tomuto kroku rozhodli? Obal je zase takový designový. Černo-červená kombinace ukazuje vaše pojetí divokosti? Mně to spíš připomíná pohřební kvítí…

Chceme Munroe odlišit hudebně i vizuálně, proto se stále držíme černobílé, ať už ve fotografiích nebo videoklipech. Ale abychom to přece jenom posunuli dál, vpustili jsme k vizuálům "Divokého kvítí" i trochu barvy. Ale velmi decentně. Pozorný člověk je tak schopen odlišit, které písně a vizuály vznikly k první a které ke druhé desce. Naše hudba i celkový pocit vychází z dekadentní estetiky, ale žádný smutek v tom není. Spíš právě ta zmiňovaná divokost. Fotografka a výtvarnice Michelle Adlerová to vystihla tak, že jsme vizuálně někde mezi meziválečnou německou expresionistickou fotografií a pozdními sedmdesátkami à la Joy Division.

Základy některých nahrávek vznikly ve vašich oblíbených Jeseníkách. Odráží se toto prostředí do výsledku? Tiskové materiály píšou, že jste "Divoké kvítí" okořenili lehkou elektronikou a že je tam víc akustických kytar. Chtěli jste znít syrověji, temněji?

Určitě jsme chtěli zachovat syrovost a minimalismus, tedy atributy, které jsou pro naši muziku typické. Současně jsme se na nové desce chtěli posunout trochu jinam. Pro nás je experimentování se zvukem důležitou součástí tvorby. Nemá smysl opakovat stále stejný koncept. Jeseníky jsou divoké hory, pořád jsou tam cítit ty sudetské příběhy. Myslím, že ta nezkrotnost je cítit i na nahrávce.

Ve studiu s vámi byl i bubeník Roman Vícha. Nenapadlo vás natrvalo rozšířit projekt, aby nebyl jen dvoučlenný? Není to handicap hrát jen ve dvou, nebo si na tom opravdu zakládáte?

Tenhle náš handicap je zároveň naší devízou. Posluchač se musí naladit na naši energii, přijmout naši hru. Samozřejmě nikdy nemůžeme znít jako personálně velká kapela s bicíma a basou, ale to ani nechceme. Tu výrazovou originalitu bychom si rádi zachovali. S Romanem jsme spolupracovali už na první desce a fungovalo to. Patří v České republice ke špičce a rozumíme si. Prvotní beaty navrhujeme sami, on je pak rozvede a přetaví do živé podoby. Koncertně se bez bubeníka obejdeme, protože do hudby zapojujeme ještě další prvky jako třeba kotoučový magnetofon nebo smyčky, které v reálném čase kroutíme a destruujeme. Koncert je tím pádem jiný než deska. Takový divočejší rituál.

Na album jste vybírali peníze prostřednictvím HitHitu. Mezi odměnami byly například on-line pokec na jakékoliv téma, kurz rétoriky, soukromé autorské čtení, role ve videoklipu nebo originální píseň přímo pro přispěvatele. Už se něco z toho uskutečnilo? Bylo to obohacující i pro vás?

Pro nás bylo hlavně obrovské překvapení, že nás podpořilo tolik lidí. Vybrali jsme kolem 220 % původní částky. Všechny odměny, co zmiňuješ, si někdo objednal, ale hlavní část tvořily objednávky vinylových desek, triček, GOLD a VIP balíčků. Většinu už jsme poslali našim podporovatelům. Z těch živých odměn se toho zatím moc neuskutečnilo kvůli pandemii covidu, ale samozřejmě s tím počítáme.

Texty prý vyprávějí příběhy bardů, vyděděnců a bláznů. Jedná se o touhu mluvit s lidmi?

Rád pozoruju a komunikuju s lidmi, jsou zdrojem informací o sobě, o stavu tohoto světa. Vyděděnci ze společnosti, bardi a blázni míří za svými ideály přes všechny překážky, omítají klasické společenské normy, objevují a jsou nekonečným zdrojem podivuhodných příběhů. Vždycky jsem měl pro ně slabost.

Hned úvodní píseň je "Není čeho se bát". Myslíte si, že je ve společnosti strach?

Stach je jedna z primárních lidských emocí a největší nepřítel lidstva. V současné společnosti s ním žongluje kdekdo. Nechceme být toho součástí. Věříme, že život stojí za to žít a nemá smysl produkovat jakoukoliv negativitu a zlo. Zlem se projevují malí a hloupí lidé.

Co znamená "Tisíc holubů jsem pro tebe koupil"?

Je to metafora. Zvláštní dar, který je obrovským krásným gestem, ale vlastně z něho nakonec nic hmatatelného nezbyde. Tisíc holubů se rozletí a zůstane jen vzpomínka, jen ten jeden krásný moment tisíců třepetajících křídel. Je to relativizace hmotných věcí, kterými je tento svět přehlcen.

Jsi ty sám louka divokého kvítí a ne pole, jak zpíváš ve "Vlčím menuetu"?

Celý život žiju podle sebe. Dělám, co mě baví, a tím se i živím. Snažím se udržovat tvůrčí nezávislost a nepřizpůsobovat se těm, kteří by mi chtěli vytvářet jakékoliv hranice a vměstnat mě do svých škatulek. Snažím se zlepšovat a nevyhýbám se výzvám. Je to asi těžší způsob života, ale je svobodný a po všech stránkách stojí za to. Svoboda vždycky spočívá v odvaze dělat věci po svém.

Doprovodné video přiznává fascinaci béčkovými horory z padesátých let. Co vás na nich tak baví?

Americké horory z padesátých let jsou jednak esteticky velmi specifické, jednak se hemží bizarními scenáristickými nápady. Oba aspekty jsou pro nás inspirující. Důležité bylo pro nás i to, abychom natočili něco úplně jiného, než se dnes u nás točí. Vzhledem k ohlasům mám pocit, že se to povedlo.

Jaké to je "tančit s černýma vlkama", jak v songu zpíváte?

Pro nás je les a jeho magie přirozenou součástí naší estetiky a vlci do ní patří. Jsou pevnou součástí naší i indiánské mytologie. Indiáni si vlka cenili jako statečného lovce, pro jeho životní sílu a schopnost se tiše a nenápadně pohybovat po krajině. Obdivovali ho nejen pro jeho pevné rodinné pouto, ale také proto, že své teritorium bránil proti narušitelům. Všechny tyto vlastnosti jsou hodné obdivu.

Závěr klipu k této písni je navíc jakousi metaforou pocitů z české hudební scény - že si chvílemi připadáte, jako byste byli z Marsu. Kvůli čemu? Co vás štve na hudební scéně?

Česká hudební scéna je malý zatuchlý rybníček. Pokud chceš dělat něco originálního, svojského, musíš počítat s tím, že cesta bude těžší. V Americe i v Anglii média i hudební ceny hledají a snaží se podporovat osobité věci. Tady se pořád omílají ta samá jména. Samotnou kapitolou jsou rádia, do kterých už není šance se bez podpory velké gramofirmy vůbec dostat. Zakladatel uměleckých cen Jantar, nezávislého rádia Ostravan a vizionář Aleš Honus nedávno řekl, že v playlistech zmiňovaného rádia je spousta skvělých písní, že vůbec nechápe, proč i další rádia nedávají prostor velmi kvalitním kapelám.

Proč máte v klipu místo mikrofonů květiny?

Má to návaznost právě na ten název desky "Divoké kvítí". Jak jsem nedávno napsal na Facebooku, květiny jsou nejlepší mikrofony.