Scházíme se ani ne 24 hodin po vyhlášení Českého slavíka. Jaké to je probudit se ráno jako zlatá slavice? 

Pořád si to ještě moc neuvědomuji. Spala jsem asi čtyři hodiny, protože jsem stále plná adrenalinu, v noci mi bušilo srdce. Slavíka jsem si postavila na noční stolek a radovala se z něj. Jsem nesmírně vděčná za to, že moje první zlato v této anketě přišlo právě letos, když slavím patnáct let na scéně. Tento rok je pro mě významný i díky tomu, že vyšlo "Tělo", písnička, kterou považuji za velmi zásadní. A teď zrovna přicházím s novou deskou "Umami" - po sedmi letech. Kdybych vyhrála v roce, kdy jenom koncertuji, asi bych necítila takovou satisfakci, jakou pociťuji letos.

Použila jste slovo satisfakce. Vnímáte tedy současný úspěch i jako určité zadostiučinění vůči těm, kteří vám na začátku vaší dráhy nevěřili? 

Když o vás zlí jazykové něco ošklivého tvrdí, vždy je skvělé, pokud se vám podaří dosáhnout přesný opak toho, co říkají. A mně mnozí opravdu nevěřili, od třinácti let jsem slýchávala, že jsem rychlokvaška, produkt krátkodobé spotřeby a tak dále. Snad jsem ukázala, že je dobré nenechat se odradit od svojí cesty, že to zkrátka jde. Zároveň si ale uvědomuji, že to není jen o mně - šlo o souhru týmu, písniček, doby a v neposlední řadě i štěstí. Všechno se to potkalo a já jsem šťastná, že můžu být už patnáct let součástí naší scény. Začínala jsem jako holčička s rovnátky a teď tady sedím jako dospělá žena, matka. Jsem dojímací typ.

Na novém albu "Umami" se nachází i aktuální singl "Verze 02", ve kterém rozmlouváte právě se svým třináctiletým já. Představovala jste si tehdy, že za patnáct let budete taková, jaká jste dnes, a tam, kde jste dnes? 

Celá písnička je v podstatě úvaha na toto téma. Přemýšlela jsem nad tím, jaké by to bylo, kdybych se dnes potkala se třináctiletou Ewou. Co bych si řekla, co bych si poradila, jestli bych sama se sebou kamarádila...

A kamarádila? 

Vlastně ani nevím. (smích) Doufám, že nejsem zas tak jiná než tehdy, že se nevzdaluji svým dětským ideálům. Zároveň se ale člověk musí v životě přirozeně posouvat, neustrnout na místě. Zajímalo by mě, co by ta třináctiletá Ewa dnes říkala, snad by mě brala. Ale co si tak pamatuji, chtěla mít rodinu, hezkého kluka, přála si zpívat a dělat to, co ji baví. A to vše se stalo. Trochu mě inspirovala jedna scéna ze seriálu "Jak jsem poznal vaši matku". V něm je postava nekompromisního právníka, který za velké peníze zastupuje korporaci. V jednu chvíli se v muzeu potká se svým mladistvým já - s klukem, který měl chuť zachránit svět. A když se tak na sebe v ten moment dívá, dojde mu, že toto staré já v něm už vymřelo, že se stal přesně tím, kým nikdy být nechtěl. Naprosto se vzdálil svým dřívějším hodnotám. V tomto bodě já naštěstí nejsem a doufám, že ani nebudu.

Přemýšlíte někdy nad tím, jaká bude vaše verze 03 za dalších patnáct let? 

Ano, ale samozřejmě to nevím. Sama jsem zvědavá, kam mě život zavane. Nejspíš budu pracovně úplně jinde, než si dnes myslím - stejně jako jsem si před několika lety nedokázala představit, jaká bude situace v hudební sféře dnes. Když jsem začínala zpívat, prioritou číslo jedna bylo mít písničku v rádiích, jinak si člověk ani neškrtl. Dnes už je to jinak, umělec si může najít obrovskou posluchačskou základnu třeba skrze streamovací služby. Člověk se musí na své cestě vypořádat s řadou věcí, které nemůže nijak ovlivnit, protože svět kolem něj se neustále mění. Je důležité se v něm vždy zkusit najít a zároveň si udržet svoje dlouhodobé hodnoty.

Ve třinácti letech asi člověk potřebuje, aby ho někdo pomyslně držel za ruku. Později je ale důležité najít si vlastní cestu, osamostatnit se. Kdy u vás tento zlom nastal? Bylo to období koncertu ve Foru Karlín k deseti letům na scéně? Tehdy jste změnila management a vyzkoušela si, jaké to je naložit si na bedra zodpovědnost za takovou akci... 

Na to období si živě vzpomínám. Před těmi pěti lety jsem se určitě postavila na vlastní nohy a nebylo to vůbec jednoduché. Šlo určitě o zásadní krok mé kariéry. Ale zažila jsem i jiná osamostatnění, ne tolik mediálně viditelná, přesto vnitřně velmi důležitá. Jedno z nich přišlo, když jsem se rozhodla ukončit studium práv ve Varšavě, protože jsem usoudila, že se chci naplno věnovat jedné činnosti, a to hudbě. Studovala bych vlastně pro jiné, pro to, aby si řekli: Ona asi nebude hloupá. Tenkrát jsem pochopila, že potřebuji žít podle toho, co mě opravdu baví, živí a snad jsem v tom i dobrá. Zašla jsem proto za rodiči a řekla jim, že u nás v rodině jsou sice všichni vysokoškoláci a já chtěla být taky, ale moje cesta asi povede jinudy. Slíbila jsem jim, že se budu vždy vzdělávat - ale ne v systému školství. Rozhodla jsem se, že se pokusím co nejlépe rozvíjet svou hudební dráhu, že se naučím tvořit písničky, dělat koncerty, že pochopím, jak funguje hudební trh. Dnes jsem za toto rozhodnutí moc ráda, hodně věcí jsem si tehdy ujasnila.

Takže i proto si nyní novou desku vydáváte sama... 

Ano, chtěla jsem mít práva ke svým písničkám, proto album vydávám pod svým labelem, i když s pomocí distributorů v Polsku i v Česku. Nestačím se divit, kolik práce s tím je, zjišťuji, co to všechno obnáší - možná i proto, že vydávám album na dvou trzích. Snažím se spoustu úkolů delegovat na druhé, zároveň mám ale potřebu vše kontrolovat. Pro většinu lidí asi tato činnost není vidět, počítají jen čas, který strávím na na pódiu, a to vše mimo něj už nevnímají. Za sebe mohu říct, že mě i práce v pozadí baví. Cítím se být díky ní ve svém oboru lepší, než kdybych byla třeba napůl zpěvačka a napůl právnička. Nejspíš bych totiž nebyla opravdu dobrá ani v jednom.

Zmínila jste, že album vychází sedm let po předešlém "Leporelu". Cítíte teď, když je hotové, úlevu? 

To si pište! Byl to úplný porod, náročný a dlouhý proces. V určitém momentu jsem dospěla k jisté frustraci, protože jsem měla příliš mnoho demonahrávek v naprosto počáteční fázi, miliony nápěvů a nebyla schopná je dotáhnout do konce. Stále jsem nevěděla, jak album uchopit. Cítila jsem velký tlak, uvědomovala si, že je to moje první deska bez mého objevitele Leška Wronky, první deska, na které chci definovat sebe samotnou jako dospělou Ewu. Nevím, jestli byl větší tlak od mého okolí, nebo ten, který jsem si sama vytvořila v hlavě. Moc mi s tím pomohl Jenda Vávra, který si se mnou poslechl všechny rozdělané písničky. Poté jsme se dohodli, na čem budeme dál pracovat a co vyhodíme. Díky němu jsem se očistila od všeho přebytečného. Řekl mi, ať desku udělám tak, aby mě samotnou bavila, že se nemusím držet jednoho stylu ani být uvězněná v tom, jak jsem zněla před deseti lety. Vnesl do toho svobodnou mysl a to pro mě byla velká pomoc a úleva.

Jak velký byl u jednotlivých písniček váš autorský vklad? 

Podílela jsem se na vzniku všech skladeb, jsem jejich spoluautorkou. Zrovna u "Verze 02", o níž jsme před chvílí mluvili, jsem složila hudbu a text jsme dali dohromady právě s Jendou Vávrou a se zpěvačkou Annabelle. V případě singlu "Tělo" jsem se také podílela jak na slovech, tak na hudbě. Dvěma texty přispěl Tomáš Belko, ale i s ním jsem si vždy sedla a předložila mu svou představu nebo třeba vlastní polskou verzi textu. Nikdy to zkrátka nebylo tak, že bych jen někomu řekla, ať mi napíše text, a pak čekala na hotový výsledek. Nejpracnější přitom bylo vymyslet témata - o čem chci zpívat a jak o tom chci zpívat.

V poslední písničce "Umamy (Kořeny a křídla)" zpíváte: "Pouštím se na tenký led, když zkouším do hloubky jít, chci štěstí vepsat na papír, i když vím, jak to sladce zní." Je to tenký led jít v písňovém textu do hloubky? 

Minimálně ve dvou tématech ano - mateřství a Vánoce. Pro většinu lidí jsou totiž na hraně trapnosti a přeslazenosti. A já bych nechtěla znít příliš pateticky. Skladba "Umamy (Kořeny a křídla)" je zrovna o mateřství, zpívám ji svému synovi. Vzpomínám si, jak jsem šla do studia nazpívat vokály, a hudební inženýr Lukáš Martínek povídá: "Nechcete si to ještě rozmyslet?" (smích) V některých momentech si svůj záměr obhájíte, ale tady jsem to nedokázala. A tak jsem se rozhodla, že písničku přepracuji, udělali jsme ji znovu, věřím, že lépe. Věděla jsem, že toto téma je na hraně, ale zároveň jsem se potřebovala vypsat z emoce štěstí a dojetí, kterou jsem intenzivně prožívala.

Vyžaduje odvahu zpívat o osobních tématech? 

Částečně určitě ano, člověk jde s kůží na trh a je zranitelnější. Pokud zpíváte o něčem obecném, neriskujete, že vás někdo raní. Ale když otevíráte svoje niterné pocity a přicházíte s něčím, co jste opravdu prožil, může vám velmi ublížit, pokud se do vás začne někdo strefovat. Takovým tématem pro mě bylo i "Tělo". Důležité v takových případech je, zda si za tím člověk stojí - a já si za tím stála a pořád stojím. Prioritou se pro mě stalo to, aby moje písničky zrcadlily, jaká opravdu jsem, co řeším, jak se dívám na svět. Aby mě zkrátka skrz můj repertoár mohli posluchači lépe poznat. Proto jsme nad tématy seděli nejdéle. Jsou vesměs pozitivní, protože i já jsem v podstatě šťastný člověk. Nemůžu zpívat o žádné velké depce, když v takové fázi života nejsem.

"Tělo" a zejména jeho poselství mělo velký mediální dopad. Myslíte si, že hudba má moc někomu změnit či ovlivnit život? 

Řekla bych, že ano. Nevím, zda jsem to někdy zažila já sama, ale to, co mi lidé občas píší, je velmi silné. Na Slavíku jsem písničku zazpívala živě a přizvala si do vystoupení holky, z nichž každá má nějaký unikátní příběh se svým tělem. Některé z nich se objevily už ve videoklipu, přidaly se k nám ale i další, se kterými jsem předtím nespolupracovala. Ne vždy se s tím svěřily přímo mně samotné, ale od lidí ze svého týmu vím, že mluvily o tom, jak moc jim písnička pomohla. Říkaly, že zpráva, kterou "Tělo" nese, se touto cestou dostala do veřejného prostoru a lidé na ně dnes koukají jinak. Jsou si více vědomi toho, že každé tělo je jiné a že na některé změny na něm nemáme vliv. A to je pro mě ten největší balzám na duši.

Šlo by podle vás taková témata v písničkách otevírat třeba před deseti lety, kdy ještě nebylo tak obvyklé o nich hovořit? 

Nejsem si tím jistá. Už dříve jsem sice nahrála song "Mám boky jako skříň," ale ten byl spíše o tom, jak se vypořádat s útoky bulváru. Máte pravdu, že dnes je doba, kdy se o vztahu k tělu více mluví, téma body positivity hodně rezonuje i ve světě. Za nejdůležitější považuji vděk za to, že je tělo zdravé a funkční. Jde o neuvěřitelný nástroj, který jsme dostali zadarmo. Mě samotnou to motivuje k tomu, abych se o něj starala.

Našla byste obsahový námět, kterým se sice zabýváte, ale na jeho písňové zpracování si zatím netroufáte, protože zkrátka ještě nepřišel jeho čas? 

V tuto chvíli mě nic nenapadá. Měla jsem samozřejmě i další rozpracované demoverze, ale nakonec jsme našli společná pojítka s obsahem jiných písniček, které už na desce jsou. To se týká třeba druhého singlu "No ne", který je o umění odmítat. Nebylo tedy nutné tuto myšlenku rozmělňovat do několika písní. Kdybych v sobě měla ještě něco, co bych momentálně potřebovala vykřičet do světa, na desce bych to udělala. Přesto je pravděpodobné, že do budoucna něco takového zase přijde.

Nejspíš se ale shodneme v tom, že ne vše, nad čím člověk přemítá, je nutné sdílet s veřejností. Určitě i vy máte témata, která probíráte pouze se svými blízkými a do vašich písní neproniknou... 

To máte pravdu, něco je opravdu lepší řešit s kamarády u piva. Nemám v sobě žádné velké zloby, ale některé věci mě přesto trápí. Třeba rozdělování společnosti, to, že nás rozhádá už úplně cokoliv. Každý máme totiž jiné zdroje, zatímco dříve lidé trpěli nedostatkem informací, dnes jich mají až příliš. O tom, mimochodem, zpívám v písni "Zkraceno v překladu", kde poukazuji na to, že se toho na nás valí tolik, že musíme informace zkracovat do titulků a hashtagů, abychom je vůbec mohli pobrat. Nevím ale, jak bych zrovna téma rozdělování společnosti do písně zpracovala, nemám to v sobě dořešené a podložené argumenty. Nemusím mít nutně na vše názor, zvlášť ve věcech, kterým až tak nerozumím. Snažím se být empatická a vlastně často rozumím tomu, proč lidé říkají to, co říkají. Navíc věřím, že hudba patří mezi to málo, co nás ještě dokáže pojit. Je to univerzální jazyk. Ačkoli mám své názory a také je dokážu veřejně vyznávat, přímo v tvorbě spíš ráda řeším to, co lidi spojuje.

První polovina desky se zdá být více popově přímočará, ta druhá možná o trochu zamyšlenější. Šlo o dramaturgický záměr? 

Snažili jsme se postupovat systematicky od písní s důrazem na produkci až po ty, které jsou více organické a ve kterých zapojujeme živou kapelu. Album zahajuje intro "Umami", proto jsem věděla, že ho chci koncepčně zakončit písní "Umamy" s podtitulem "Kořeny a křídla", který symbolizuje princip mateřství, jak ho vnímám. Chci dát dítěti kořeny, aby vědělo, odkud je, ale nezapomenout, že potřebuje i křídla, aby mohlo jednou letět dál.

Umami je pátá chuť a vy ve zmíněné závěrečné písni zpíváte, že jste ji našla. Co pro vás tuto pátou chuť představuje? Je to právě mateřství? 

Přesný význam chutě umami se špatně popisuje, ale nejdůslednější překlad je lahodná. Jde o chuť, která dává vyniknout všem ostatním chutím, zvýrazňuje je. Zároveň díky ní chutná jídlo kompletně. Pro každého znamená umami jeho života něco jiného, pro některé je to koníček či práce, pro jiné nějaká další zásadní životní hodnota. A já ji opravdu našla v mateřství, protože právě to dodalo mému životu nový rozměr. Navíc se mi v tom mém kontextu líbila slovní hříčka umami - u mámy.

V Polsku vyjde album až v lednu. Bude obsahově stejné? 

Jen s jediným rozdílem ano - v polské verzi bude v jedné z písní host. Vždy jsem měla na albech v obou zemích stejné písničky, tentokrát to ale nebyl záměr. Naopak jsem si říkala, že když něco v daném jazyce fungovat nebude, na desce se to v té zemi neobjeví. Ale nakonec to hezky vyšlo. Polské vydání je oproti tomu českému posunuté hlavně z praktických důvodů, abych měla prostor na to v obou zemích album propagovat. V mém požehnaném stavu a se synem doma by pro mě bylo složité, kdyby se vše kolem vydání dělo v Česku i v Polsku najednou.

Právě dokončujete divadelní turné "Málo se známe". Jaké máte koncertní plány s deskou "Umami?" 

Po dokončeném turné "Málo se známe", finálových přenosech SuperStar, které letos moderuji, a představení nové desky společně ještě s pár klipy se z pochopitelných důvodů na nějaký čas z veřejného života stáhnu. Turné k "Umami" bych chtěla s kapelou absolvovat příští rok na podzim - a jelikož je to pátá chuť, půjde tematicky o pět koncertů v Česku a pět v Polsku.