Když jsem psal recenzi na tvou poslední desku "Sně", psala jsi, že o tobě nemám psát jako jazzové klavíristce. To mám napsat nadžánrová? Kdy ti došlo, že už ten jazz prostě nestačí?

Jestli mám nějakou fakt jazzovou desku, tak jsou jen dvě. První, o které se moc nemluví, je z roku 2004. Tehdy jsme měli svůj spoluautorský projekt "S’aight" s mým mužem Patrikem Hlavenkou (Karpentskim). Hráli s námi Jaromír Honzák, Dano Šoltis, Rosťa Fraš, který už umřel, a Vlastík Šmída a to byla fakt jazzová nahrávka, v té době se jich tady moc nevydávalo. Tou druhou byla v roce 2009 "Joy for Joel", kterou jsem natáčela v New Yorku s newyorskými jazzmany.

Ale už rok předtím jsme dělali Eternal Seekers, do níž se ten jazz taky lehce otisknul. Když rozumíš hudební kompozici 20. století a jazzu, máš mnohem větší svobodu dělat cokoliv jiného. Protože nemusíš nic těžce promýšlet, ale stavíš se k tomu s nadhledem. Takže už s Eternal Seekers tam byly písničky, zhudebňování básní. Pak v roce 2011 byla Baromantika, což byl společný nápad Lenky Dusilové a mě, postavit tady ty producentské osobnosti. A pak "Theodoros", to bylo v době, kdy jsem už pár let poslouchala písničkáře a inteligentní pop nebo indie, indie pop, songwritery, ale s velkým přesahem. A dost často to jsou lidé, kteří tomu jazzu fakt rozumějí, ale jdou svojí cestou. Přesně tak jsem to chtěla udělat s "Theodoros", přestože to je klavírní album. Chtěla jsem jít po jednoduchých melodiích a nějakých formách. Vytvořit písně pro klavír. Takže ono se to utvářelo strašně dlouho...

Zmínila jsi Lenku Dusilovou, spoustu dalších jazzmanů, hrála jsi s kdekým...

I s rockery. Já jsem třeba, to se moc neví, natočila dvě skladby na poslední desku Davida Kollera "ČeskosLOVEnsko". Takže nezvou si mě jenom jazzmani.

Je nějaká situace, natáčení, setkání, na které obzvlášť ráda vzpomínáš?

Všechny projekty, které jsem dělala, jsem milovala. Já nevím, co bych vypíchla. Svoje věci nedělám moc s cizími producenty, protože já si všechno ráda dělám sama. Svoje alba ale vždycky spoluprodukuji s Patrikem (Karpentskim - pozn. red.), protože je slyší od prvotních nápadů a sám má spoustu zkušeností. V minulosti jsem též věci konzultovala se svým vydavatelem Petrem Ostrouchovem, třeba u desky "Scintilla" měl nápady na některé skvělé hosty a tak dál. S jiným producentem jsem se setkala, když jsem byla u Davida Kollera v Mikulově a byl tam Kipper, který hrává se Stingem. To byly čtyři dny strašně zajímavé a vlastně úplně jiné práce. Tam sedíš u někoho, kdo ti vykládá, že Stingovi taky mluví do těch písniček, že by to mělo být jednodušší, aby se to hrálo, a takové ty řeči. Klasika, bohužel. To byla fakt skvělá zkušenost.

A něco, co bys chtěla zopakovat? Třeba něco, co bylo krátkodobé a chtělo by to ještě jednou?

Ne, já to tak nemám.

Ty chceš v podstatě jít pořád dál, pořád kupředu...

Dlouho jsem se odhodlávala k tomu, abych začala zpívat. Jsem vděčná za to, že jsem to udělala. Od předchozího alba mám pocit, že jsem díky Pavle Fendrichové, to je zásadní koučka a vokální terapeutka, posunula mnohem víc to, jak komunikuju prostřednictvím zpěvu. Něco zpívám už na Eternal Seekers, jednu písničku jsem zpívala na druhé Baromantice. Z toho hlediska jsem velmi vděčná za všechny ty projekty, které byly velkou zkušeností. Všechno jsou to krásné zkušenosti, ale nechce se mi vstupovat dvakrát do stejné řeky, to nemám moc ráda.

Je spousta muzikantů, kteří si na jedné desce postavili kariéru, protože omílají dokola totéž a asi jim to stačí.

Někomu to asi stačí, to je pravda. Já nechci, aby to znělo egocentricky, ale vnímám v sobě proud kreativity, kterou potřebuju přetvářet. A jde to relativně rychle a dobře a z toho mám radost. Když tvořím, prožívám ty nejšťastnější okamžiky, proto to dělám. Dokud to jde, dokud jsem schopná ty věci transformovat do muziky a do své tvorby, tak to dělám, protože to nemusí být napořád.

Nakousla jsi novou desku. Má nějaké jednoticí téma?

Nové album se jmenuje "Žijutě". Já jsem v určité fázi života, kdy si uvědomuju, že bych některé věci chtěla měnit, a že ten život je jediná věc, kterou reálně máme, a je jenom jeden okamžik teď a tady. Tady je ten život, jinak se to nedá prožívat. To je pro mě velké téma.

Jaké je tvoje nové dílo ve tvých očích?

Je tam mnohem víc mých textů. Rozhodla jsem se, že budu víc psát. Je tam jedna zhudebněná báseň Emily Dickinson. Mám k ní citový vztah, protože jsem tři roky žila ve městě Amherst (jejím rodišti - pozn. red.), studovala jsem tam Masters of Music a hrála jsem dokonce v jejím domě. Mám tam spoustu hostů. Vedle Kapely Snů - Oskara Töröka, Patricka Karpentskiho a Miloše Klápště - tam jsou Adam Koller, Tomáš Neuwerth, Tomáš Liška, Thom Artway, Pavla Fendrichová tam zpívá vokály, je tam Oto Klempíř, Gabriela Vermelho, Vojta Nýdl, Lukáš Duchovič jako spoluautor a sound designer jedné písně. Je tam taky Rick Perry z New Yorku na saxofon. Snažila jsem se tam mít lidi, které mám ráda, se kterými mám nějaký vztah. A taky album uzavírám písní s Davidem Stypkou.

Podle rozložení těch muzikantů to zase očividně přesahuje žánry a styly...

To asi ano. Ale myslím si, že tam jde ještě víc o písničkářskou formu, byť já když říkám, že dělám pop, tak trochu s nadsázkou, ale vždy tím někoho pobavím.

Já se nebudu úplně smát, ale když slyším pop, představím si něco úplně jiného.

Já vím, ale já pop miluju. Jen u mě nemá ten masový ani finanční kontext.

Když je chytrý a je tam něco navíc, alespoň trochu, tak prosím. Ale co se občas hraje v rádiu, to je běs.

"Žijutě" je deska, na níž hodně pracuji se svým hlasem. Řekla bych, že mnohem víc než na albu "Sně". A ty skladby mají větší aranžmá.

Zmínila jsi song s Davidem Stypkou...

Nestihli jsme ho udělat za jeho života. Tři měsíce předtím, než zemřel, jsme byli spolu na songwriting kempu a on ho tam pustil v noci pár lidem a těm se moc líbil. Říkal mi tehdy, že bychom ho měli dokončit. Původně měla píseň doprovázet film "Dukla 61". Nebylo zrovna nejjednodušší se k ní vracet a dodělávat ji po Davidově odchodu.

A jak došlo ke spolupráci s Otou Klempířem z J.A.R.?

Mě to napadlo tak nějak out of nowhere a jeho ve stejné době taky. Začali jsme se kamarádit. Myslím, že na sobě máme rádi to, co každý z nás umí, že tam je určitý obdiv a respekt a inspirace. Pro nás oba to jsou jiné hudební polohy.

Z vás obou tady čiší taková zvědavost - co z toho vlastně vyleze...

Ta píseň vznikla, když bych to řekla legračně, v podstatě z hecu. My jsme si říkali, uděláme popový song, a došli jsme k tomu, že někdy jsou harmonické struktury známé, ale že se to dá udělat jinak. A když jsem přišla s tímhle kouskem, řekla jsem mu, že on by zas měl napsat něco o lásce, že přes to nejede loď. A tak jsme se do toho hodně ponořili a z výsledku "Láska, tvl!" jsme nadšeni.

Nedávno ti vyšel soundtrack k filmu "Zátopek". Jak se skládá pro film, když to srovnáš s vlastní tvorbou? Hádám, že autor hudby je svázaný obrazem...

Skladatel by měl sloužit celku. Není dobře, když soundtrack leze ven. Hudba by měla sloužit obrazu, neměla by moc předjímat, neměla by být moc návodná. Můj interní pohled na věc je, že by zároveň neměla být připosraná. Myslím, že tohle vyvážit je docela těžké. S filmovou muzikou nemám tolik zkušeností, ale David Ondříček mě oslovil už na druhý film - nejdřív to byla "Dukla 61", kde jsem se hodně učila, hodně jsem s ním o tom povídala. Bylo dobře, že jsem byla soundtracky nedotčená. Je zajímavé, že spousta filmových muzikantů už přesně ví, co a kam dát. Já jsem naproti tomu jela po pocitech a hodně jsem se naučila.

Co chci však říct k Davidově cti: režiséři do filmů většinou dávají takzvanou temp music, referenční hudbu, což znamená, že střihač stříhá na nějakou muziku. Všichni si zvyknou na hudbu, která tam je, a ten skladatel se může zbláznit, aby to našel. To David nedělá. Do "Dukly" nastříhal jednu moji skladbu z alba "Scintilla" a do "Zátopka" jsem vymyslela hlavní téma, které se objevuje i v traileru, a pak konec maratonu, a to ještě než začali stříhat. Dopředu jsem tak měla témata na základě scénáře. To je ideální. Tedy minimálně pro mě.

Nenutil ti Ondříček svoji představu? Dal ti volnou ruku?

Dal mi volnou ruku. To rozhodně. On taky ale zná moji hudbu, zná můj rukopis. Někdy máš pocit jako skladatel, že to funguje, ale režisér řekne, že tam slyší něco úplně jiného. Ty se musíš vyznat i v jazyce, v tom žargonu. Byla to krásná, ale hodně náročná práce.

Co pro tebe znamená Emil Zátopek? Jaký k němu máš vztah?

Než jsem začala dělat soundtrack, nějaký zásadní vztah jsem k němu neměla - pokud už jsem koukala na nějaké sporty, byly to úplně jiné disciplíny. Co mě ale fascinuje, a to máme možná společné, že si šel za svým cílem. Protože cíl asi není mít deset desek, cílem je ten proces. Když něco děláš s radostí a naplno, projeví se to pak ve výsledcích. Ty ale nejsou tím nejdůležitějším. Mě fascinovala jeho houževnatost. Jsou tam samozřejmě i negativní stránky člověka nebo procesu, ale já věřím tomu, že jsme celiství jen s plusem a minusem, takže se učím na sobě i na ostatních tohle přijímat.

Je o tobě docela slyšet - "Zátopek", nová sólovka a teď ještě album s Vojtou Nýdlem.

To byla krásná spolupráce, protože my se známe dlouho, od dob Eternal Seekers. Tehdy to byl Lenčin nápad spojit mě s ní a Clarinet Factory. Vnímala jsem od začátku, že Vojta má ve svém hlase něco, co není úplně obvyklé. Vídávali jsme se pak docela málo, ale pokaždé ze mě vypadla otázka: "Vojto, kdy bude tvoje sólová deska?" Až to po dlouhých letech dopadlo tak, že k albu "Dítě z větru" došlo a Vojta mě zároveň požádal, abych ho produkovala.

Jsi ho k tomu dokopala...

Úplně. (smích)

Bez tebe by to neudělal?

Nechci si přivlastňovat takovou zásluhu, ale třeba by to trvalo jen o trošičku déle, a třeba taky ne… Ono to není jednoduché, když jsi v nějakých souborech. Takže my jsme fakt řešili kromě samotných písniček i jejich pořadí a obsazení, témata i vztahy a tak dál. Nebyla to jen čistě muzikantská produkce, protože jsem to i nahrávala. Někdy produkuješ a nearanžuješ. Tady jsme se do toho často nořili více. Ale správný producent by neměl přebít vizi zpěváka, skladatele, neměl by mu jeho způsob předělávat, přizpůsobovat si ho k obrazu svému, nějak ho opravovat. Měl by vytáhnout esenci té či oné výpovědi. Můžeš nabízet: "Takhle to slyším, a ty se rozhodni." Nejvíc mě potěšilo, když mi pak sdělil, že takovou svobodu u dělání hudby si velmi užil.