Vcelku nedávno jsme tu měli desku "Easy Breezy" partičky Hippie Chippies a příběh pětice kovbojů Frankie & The Deadbeats není jiný. Stručně: muzikanti protřelí hraním punkových divočáren - v tomto případě Just For Being, Cardio Ratio, Prague Conspiracy, Unholy Preachers, TiNG a dalších - popadli akustické kytary a dali se na hudbu, která by mohla hrát v hlavním vysílacím čase na Country rádiu (a v každém případě by byla podstatně lepší než většina tam prezentované produkce). Toliko úvod.

Frankie & The Deadbeats dokázali zaujmout už svým prvním singlem. Skladba "Let It Rain" ukázala jejich cit pro atmosféru i stylovou náklonnost k americkým vzorům. Jasná byla také jedna věc - tohle je zvukově velká kapela, a jakkoliv není u nás rozhodně v ranku alt-country osamocena, zvukově všechny ostatní o kus převyšuje. A zbývajících osm kousků na jejím debutu "The Shining" ukazuje, že ochutnávka nelhala a byla velmi dobrou přípravou na výsledek.

Nahrávka "The Shining" je zvukově vlastně vcelku tradiční, žádný punkový nápřah jako u Hippie Chippies, žádná balalajka jako u Dingo. I v těchto stylovým mantinelech je však tahle pětka schopná stvořit originální a svou muziku. Do popředí je posunutá zaprášená kytara, která, v kombinaci s přihrávkami foukací harmoniky, vytváří až zasněně melancholickou atmosféru suchých plání amerického středozápadu. Skupina už od začátku nastoluje spíše střední tempo, songy nespěchají, spíše klusají a místy cválají vpřed.

Čiší z nich smutek a melancholie, která si nezadá s tou, s níž operuje desperát Nick Cave - ostatně, těžko si na něj u některých písní nevzpomenout. "The Shining" ale není žádná depka, skladbám nechybí nadhled a lehký humor. Frankiemu a jeho všivákům nechybí nadhled, například když v "City Cowboy" poukazují na to, že jsou vlastně kovbojové bez koní, pistolí a slávy, anebo když celou kolekci otevřou samplem, v němž hlavní roli hraje jeden hodně mizerný střelec. Do hry tahají i nostalgickou notu ("Cowboys & Dreamers") a hned dvojitou hudební citaci Johnnyho Cashe v "Soul Of The Blues", nebojí se odskoku k surf rocku v "Something Calm", ironicky nazvané pecce, protože tohle je zdaleka ta nejméně klidná věc na albu.

Škoda jen, že v úplném závěru desce trochu spadne řetěz. Ne že by poslední dvě věci nebyly dobré či snad ztrácely atmosféru: jsou velice povedené a atmosféru celku udržují skvěle. Jen prostě nabízejí méně chytlavých momentů a podařených nápadů než sedm kousků před nimi, a tak ušima trochu prošumí, aniž by zaťaly onen pověstný háček.

Frankie & The Deadbeats po prvním albu nepůsobí jako vyložení inovátoři, stylově jsou naopak velmi poctiví a nemají potřebu kořenit žánr hromadou dalších vlivů. Ukazuje se, že přidržení se tradice, přidání nadhledu a melancholie je funkční cestou. Jiná country úspěšně zapouští kořeny i u nás a je to s ní čím dál tím lepší.