"Věřím, že tohle dílo zvedne spoustu obočí a hlavně udělá radost všem, které jsme prostřednictvím 'JENTAK sessions' bezmála půl roku navnazovali," prohlásil jsi o novém EP "JENTAK". Máš nějaké ohlasy, že nahrávka ta obočí skutečně zvedla?

Mám, hlavně ze strany umělců, se kterými buď pracuji nebo o sobě alespoň víme. Jejich obočí jsem samozřejmě neviděl, reakce se ke mně většinou dostaly digitálně, ale zpětná vazba byla přesně taková, v jakou jsem doufal. Hodně lidí překvapil směr, kterým jsem se vydal, čekali ode mě něco jiného.

Z čeho máš na tomto EP největší radost ty sám?

Z toho, že jsem si vyzkoušel styl, po kterém jsem už nějakou dobu pokukoval. Za všechny bych zmínil song "Posílám ti lásku" - je inspirován osmdesátkovým a devadesátkovým rockem. Něco takového jsem chtěl už dlouho nahrát, ale nebyl jsem obklopen lidmi, se kterými by to šlo. Když jsme s John Wolfhooker natočili společný singl "Tidal Wave" a vedle mě stál jejich producent Filip Vlček, který rocku rozumí, byl to pro mě impuls, že teď je ten správný čas. Během lockdownu jsem navíc neměl možnost cestovat do Kanady za producentem, se kterým obvykle pracuji. To, že budu tvořit s Filipem, tedy vyplynulo zcela přirozeně. Celkově mám v hlavě spoustu žánrů, které bych si chtěl zkusit. Jde jen o to, kdy, jak a proč se do toho konkrétního pustím. Mohl bych to dělat takticky, podle toho, který žánr zrovna funguje, který je víc v kurzu. Ale já to spíš střílím od boku podle toho, co mě momentálně baví.

V jednom z minulých rozhovorů jsme mluvili o tom, že jsi jako malý kluk poslouchal písničky Aerosmith, protože tvoje máma byla jejich velkou fanynkou. Vracíš se tedy tímto EP tak trochu i do svého dětství?

Je to tak, zrovna zmíněný song "Posílám ti lásku" je toho příkladem. Aerosmith jsou dodnes moje nejoblíbenější kapela tohoto žánru. Rád bych se jim někdy přiblížil a udělal písničku, která jimi bude přímo inspirovaná. Ne že bych je chtěl kopírovat, při jejich specifičnosti to ani nejde. Spíše bych jim tím rád složil poctu. V "Posílám ti lásku" je toho z nich podle mě ještě málo. (smích)

Je pravda, že ses dokonce setkal s jejich frontmanem Stevenem Tylerem?

Došlo k tomu v Berlíně, když koncertovali v tamním amfiteátru. Jakmile jsem se dozvěděl, že je možné si pořídit vstupenky zahrnující i meet and greet se Stevenem Tylerem, neváhali jsme s mým manažerem Lukášem Rychtaříkem ani sekundu a šli do toho. Nakonec se ukázalo, že to bylo nejlepší rozhodnutí, které jsme udělali. Šlo totiž o rozlučkové turné. A i v případě, že na nějakou další šňůru vyjedou, s osobním setkáním už to asi nebude tak jednoduché.

Jak tehdy meet and greet probíhalo?

Původně jsme měli vymezenou jen chviličku, mohli jsme se vyfotit a podat si s ním ruku. Už to by pro mě bylo cenné. Ale Stevenovi se líbil můj tehdejší outfit - má totiž rád indiánské motivy, které jsem v té době také často nosil. Zapovídali jsme se a probrali toho víc. Nakonec musel uklidňovat ochranku, že je vše v pořádku, že si se mnou povídá rád.

Výrazným momentem ípíčka je také skladba "Jako McFly", na tebe nečekaně tvrdá. Zalíbila se ti rockovější poloha? Chtěl bys ji do budoucna ještě nějak prohlubovat?

Baví mě hodně. V dětství a dospívání jsem často poslouchal právě i takto tvrdou hudbu, vyrůstal jsem na horách a miloval třeba Hatebreed. Na druhou stranu je to technicky asi nejnáročnější song, jaký jsem kdy natočil. U takové hudby je třeba pracovat s hlasem úplně jinak. Já to umím vyřvat, ale za tu cenu, že si odpálím hlasivky na dva dny. To samozřejmě při běžné koncertní zátěži nelze dělat. Budu si muset sednout se svou učitelkou zpěvu Hankou Peckovou a probrat s ní, jak to zazpívat technicky tak, aby hlasivky netrpěly. Půjde to, ale chvíli potrvá, než se to naučím.

Naživo tedy "Jako McFly" asi fanoušci v nejbližší době neuslyší?

Teď by to určitě nebyl dobrý nápad. (smích) Do budoucna by ale bylo super, kdyby se to povedlo. Už tak mám velkou spoustu songů, které jsem naživo nikdy nezazpíval a už možná ani nikdy nezazpívám.

Je to vůbec poprvé, co jsi celou desku, respektive EP, připravil s českým producentem. Proč až teď? Myslel sis, že v zahraničí to zkrátka dělají lépe?

Dřív to v zahraničí opravdu dělali lépe, alespoň co se hiphopu týče. Nebyla u nás taková dostupnost programů a zdejší producenti neměli ani potřebné know-how, nevěděli, jak hudbu správně mixovat, masterovat. Dnes tady máme spoustu skvělých producentů, předtím by je ale člověk spočítal na prstech jedné ruky. Byli tady Wich, Mike Trafik a za nimi nikdo. S Osamou z The Glowsticks nás navíc pojí přátelství, takže naše spolupráce byla vždy dost srdeční záležitostí. Neměl jsem proto důvod se rozhlížet jinde.

Nakonec se spolupráce s Filipem Vlčkem osvědčila natolik, že jsi s ním pracoval i na soutěžní písni letošní Eurovize "Omaga".

V té době jsme už připravovali EP a do toho se nám ozvali národní zástupci Eurovize, že musíme připravit tři nové songy pro letošní ročník. Ten původní, se kterým jsme měli soutěžit minulý rok, jsme bohužel znovu použít nesměli.

Proč tři songy?

Kvůli české porotě, která o vybraném songu rozhodovala. Předložili jsme tři hotové písničky a porotci si z nich vybrali tu, se kterou jsme nakonec na Eurovizi jeli. A to byla právě "Omaga", kterou jsme dělali s Filipem. Na dalších dvou skladbách pracovali jiní producenti, i stylově byly úplně odlišné. "Omaga" byla původně spíše taková legrace, která vznikla v době práce na EP. A nakonec z toho vzešel singl.

Mrzelo tě, že jsi nemohl na semifinálovém večeru v Rotterdamu vystoupit s původní soutěžní skladbou "Kemama", se kterou jsi minulý rok zvítězil v národním kole?

Mrzelo mě to hodně. Ten song měl sdělení, které jsem chtěl v Eurovizi předat. Přál jsem si vylézt na mezinárodní stage a nenucenou formou do tanečního afro-popového beatu říct to, co jsem měl na srdci, odvyprávět svůj příběh. Byla to pro mě srdeční záležitost, hodně jsem si v hlavě představoval, jak to vystoupení bude vypadat.

Jsi teď s odstupem času s letošním soutěžním singlem "Omaga" spokojený?

Snažím se umět přijímat i prohry. Ze semifinále jsme nepostoupili, ale vím, že v dané situaci jsme pro to udělali maximum. Je složité, když člověk něco dělá na druhý pokus, jako náhradu za to, co nám zakázali odprezentovat. Nechci, aby to znělo jako výmluvy, ale… pak už to zkrátka není ono. Problém byl hlavně v tom, že jsme museli v krátkém čase věnovat stoprocentní péči ne jednomu songu, ale hned třem, protože jsme nevěděli, který z nich si porota vybere. Finální výběr už jsme pak nemohli ovlivnit. Oni hlavně chtěli, aby tam byl velký, vysoký refrén. Zpívat "Omaga" naživo ale pro mě nebyla žádná legrace. Když jsme ho zkoušeli s kapelou, znělo to skvěle, ovšem podmínkou účasti v Eurovizi je halfplayback a tam už výsledná energie nebyla taková.

Ty sis přál vystoupit s jinou písničkou ze tříčlenného výběru?

Ano, v té trojici byl song, který se jmenuje "Chillin", můj oblíbený. Produkovali ho The Glowsticks, stejně jako loňský "Kemama". Když jsem přijel do Rotterdamu a viděl, s čím vším tam lidi vystupují, bylo mi líto, že ho nemohu předvést. Šlo o uvolněnou hiphopovou/r’n’b záležitost. Po Eurovizi jsem uvažoval, že vyjde alespoň jako můj další singl, ale nakonec jsem si to rozmyslel - asi by mě pak o to víc štvalo, že jsem s ním nemohl soutěžit. Když je po všem, člověk přesně ví, proč se to nepovedlo. Všichni mají najednou potřebu ti říct, co jsi měl udělat jinak. Ne nadarmo se říká, že po bitvě je každý generál.

Vzhledem k pandemickým omezením jsi zažil velmi specifický ročník Eurovize. Jaká to byla zkušenost?

Pro mě to bylo zklamání hlavně z hlediska socializace. Do Eurovize jsem šel proto, abych se seznámil s účastníky z dalších zemí, abych navázal kontakty. Doufal jsem, že se budeme moci s Filipem setkávat s dalšími účastníky, natáčet společná videa, vzájemně se promovat. Nic z toho nebylo povolené. Nesměli jsme se s nikým potkat - a pokud ano, museli jsme dodržovat třímetrovou vzdálenost nebo mít roušku. Po celou dobu pobytu jsem nesměl opustit hotel, s výjimkou dvou výletů s průvodkyní, které byly organizovány přímo Eurovizí. Do toho jsme absolvovali každý den antigenní testy a každý druhý den ne zrovna příjemné PCR testy. Byla to tak trochu zkouška odolnosti, co vše musí člověk zvládnout. V tomto směru to tedy vlastně hodnotím jako dobrou zkušenost.

Zaujal tě někdo z ostatních soutěžících?

Krásné vystoupení měla portugalská skupina The Black Mamba, i když šlo o žánrově specifickou hudbu. Líbil se mi také švýcarský reprezentant Gjon’s Tears. A velmi mě zaujal islandský hudebník Daði Freyr, ten je pro mě velkým objevem. Ještě lepší song měl minulý rok. Myslím, že to je podobný případ jako u mě - klip k jeho loňskému soutěžnímu singlu má na YouTube více než 33 milionů přehrání, zatímco ten letošní jen 5 milionů. Přesto skončil v soutěži na skvělém čtvrtém místě. Na rozdíl ode mě ho letos národní porota nechala připravit jen jeden singl, do kterého mohl dát vše a netříštit energii. A navíc ho pojal v podobném duchu jako ten původní.

Vraťme se zpět ke tvé tvorbě. V posledních letech volíš spíš cestu samostatných singlů, popřípadě ípíček. Proč nevydáš plnohodnotnou desku? Chybí ti koncept, nebo ti na dnešní dobu přijde album příliš dlouhé?

Nepřijde mi dlouhé, líbí se mi forma alba, jen nemám koncept. Teď pracuji na rapovém EP, možná ale nakonec přeroste v album. Hranice mezi tím je tenká. Přiznám se, že když nějaké album obsahuje dvacet songů, moc si ho nepouštím, a to ani v případě svých oblíbených umělců. Snažím se každý track maximálně vypiplat, nedělám žádné vycpávky. Muzika, kterou tvořím, je náročná časově i finančně. Nahrát třeba patnáct skvělých songů, z nichž většinu ani nestihnu odpromovat jako singly, by mě mrzelo.

Má to ale i druhou stranu mince - pokud hudebník vydává hodně singlů, které nejsou uchované na žádném albu, na některé z nich se časem zkrátka zapomene.

V tom máš pravdu. Když o tom teď přemýšlím, mám například hodně rád song "Šílený". Rád bych ho dal i na připravovanou desku, protože by byla škoda, kdyby se na něj zapomnělo. Možná připravím nějakou remixovou podobu i s kapelou. Opačným případem je "Kolotoč" - ten nikdy na žádném albu nevyšel, dokonce není ani na Spotify. A lidi mě pořád bombardují dotazy, kdy tam bude k poslechu. Tehdy jsem ho jen nahrál s lyric videem na YouTube, nikdy to neměl být singl. A dosud jde o kousek, který na koncertech otevírá DJ set a okamžitě mění vystoupení v obrovskou party.

Stíháš nové singly průběžně zařazovat do koncertního setlistu?

Setlist pravidelně obměňujeme, přidáváme nové songy a vyřazujeme ty, které se stylově podobají nějakému jinému a lepšímu. Přednost dostane vždy ten, který naživo lidi víc baví. Moje show má vždy dvě části - s kapelou a s DJem. Obvykle je poměr 60 minut na 40 nebo 70 na 30 ve prospěch kapelní části. Fanoušci si tak odnesou celistvý zážitek, vidí nás v různých podobách, od čistě muzikantské až po rozjetou party. Aby to bylo i trochu interaktivní, většinou nabízíme lidem možnost vybrat si mezi dvěma tracky ten, který pak zahrajeme. Pak jsou ale skladby, bez nichž se neobejde žádný můj koncert, protože diváci by jinak odcházeli naštvaní a zklamaní. Některé písně zkrátka umělce přerostou a on už se jich pak nezbaví, i když třeba pro něj osobně zestárly.

Které to jsou u tebe? "Bomby"?

Jednoznačně to jsou "Bomby". Udivuje mě, jak i po osmi letech fungují. Další z těch, které musíme zařadit stůj co stůj, jsou "Asio" a "Sweet Chilli" - ty hrajeme s kapelou, což je super. Určitou klasikou mého repertoáru se stalo i "Tělo". Fanoušci už ho asi slyšeli tolikrát a v tak rozmanitých situacích svého života, že se s ním velmi sžili.

Svůj v pořadí druhý koncert v O2 areně jsi kvůli pandemii přesunul na říjen 2022. Věříš, že v té době už si ho budou moci fanoušci užít zcela bez omezení?

Rozhodně v to věřím, kdyby ne, ani bych termín koncertu neohlašoval. Vzpomínám si na jeden moment, kdy jsme měli na základně smluvních závazků propagovat předchozí plánovaný termín v únoru tohoto roku. A nebylo to vůbec příjemné, protože jsem už tušil, že to nedopadne. Jsem rád, že jsme koncert přesunuli na termín, v němž je plnohodnotné uspořádání opravdu reálné. Kdyby to mělo být ještě letos, moc bych nevěřil, že to vyjde.

Jak jsi ty sám čas lockdownů trávil? Co jsi kromě příprav na Eurovizi a nového EP dělal?

Zrovna v době, kdy to celé začalo, jsme otevřeli hospodu Výčep Kabelovna, jíž jsem spolumajitel. Dále jsem se věnoval bojovým sportům, trénoval balanc a brazilské jiu-jitsu. Více času jsem trávil s rodinou a kamarády. Ale celkově toho moc nebylo, znám lidi, kteří ten čas využili ještě efektivněji. Celé to období pro mě doprovázel takový zvláštní povlak deprese, stresu a bezmoci. Moc jsem v něm nedokázal pracovat.

Když jsme spolu mluvili posledně, říkal jsi, že by ses rád naučil kreslit komiksy. Povedlo se to?

Vidíš, to jsem klidně mohl dělat! Teď už bych v tom byl expert, mohl jsem už nějaký komiks vydat. A víš co? Dnes začnu.