Mirai vyrostli. Pamatuju, když jsem je viděl poprvé. V Brně. Na jejich prvním Majálesu. Tehdy připomínali baby verzi Kryštof, čerstvě se přejmenovali a spolu s Nebe nebo Slzou se objevovali v článcích na téma "budoucí hvězdy českého popu". K nim měli tehdy daleko. Ten koncert byl o ničem. Nevýrazný. Bez nosných písniček. Bez charismatu. A i když se jejich postupně rostoucímu seznamu hitů dařilo dobývat rádia, vlastně jsme se pořád v zásadě míjeli.

Loni ale zahráli v Letňanech na Letokruhu. Měli kostýmy, promyšlenou dramaturgii a snažili se, aby to byla show. A ono jo. To už se mi líbili. Hudebně tolik ne, na to jsou jejich refrény až moc vlezlé a zůstávají v hlavě nepříjemně dlouho. Ale ten koncert měl něco do sebe.

A teď? Teď už si brousí zuby na haly. Vyprodaný areál Ledáren Braník přivítal před půl devátou takřka hotovou kapelu. Starší singly sice pořád ještě tahaly za uši a už už by je mohl nahradit nový materiál, ale příjemné bylo, že i když nejste skalní, chytáte se. Rádiové hity se střídaly stejně rychle jako koncertní propriety a cílem bylo předvést něco takřka v každé písničce. Tak to přece dělají Coldplay. Barvičky, optimismus, práce s diváky. A ono to fungovalo.

Pokud lze koncertu něco vytknout, tak slabší nazvučení, kdy třeba v "Souznění" nešlo Miraiovi rozumět. A také i jeho samotný vokální přednes. Zpěvák s velkým rozsahem z něj asi nikdy nebude, bylo by ale fajn, kdyby se zaměřil na artikulaci a polykání koncovek. Tu a tam jsme totiž v publiku rozuměli jen refrénům.

Jinak to ale byla velká show. Dvojici mužů ve skafandrech s plamenomety střídaly vystřelovací role, v "Yahodě" se frontman s fanynkou projeli na nafukovacím ovoci na lidech, došlo i na mexickou vlnu nebo na společný dřep s výskokem v úplném závěru. Viděli jsme ohněm plápolající bubenické paličky v jedné z nejlepších písní "ØTCHI", z publika vylezl na stage Kazma, zahopkal si s diváky a pak Miraiovi Navrátilovi s celou skupinou popřál k narozeninám.

Střídaly se aranže, hudební žánry i klíčové nástroje. Pochvalu zaslouží houpavější "Pojď ke mně blíž" i "Volám". Trik s akustickým začátkem "Anděla" na malém pódiu u zvukaře a celokapelovým finišem z hlavního pódia pořád funguje. Celé kvarteto s diváky čile komunikovalo a postupně se blížilo do očekávaného vyvrcholení s napodruhé zahraným největším hitem.

Uteklo to. I to bývá známka dobrého koncertu. A tento dobrý byl. Těžko říct, zda by stejně dobře fungoval, kdyby svět byl normální a lidi se nebáli sedat si vedle sebe v tramvajích. Mirai ale připomněli, že je fajn chytnout se s ostatními kolem ramen a skákat spolu sem a tam. A i když trefně připomněli, jak si před pár dny český premiér udělal nechutné promo z fotky na koncertě Ewy Farné, pomáhali svými jednoduchými, radostnými texty zapomínat na všední starosti. Spojovali. A ten bezstarostný optimismus přenášeli dál. Tu a tam nějaký ten pestrobarevný zážitek potřebujeme všichni. A ten tihle pánové umějí.