Zrovna u skupiny Jelen se ale v minulých letech zdálo, že si hraní užívá a kromě nového materiálu jí ani divákům ke spokojenosti vlastně nic moc nechybělo. Platili prostě za spolehlivou koncertní jistotu, u níž přesně víte, co dostanete. Když ale frontman Jindra Polák po dalším roce naplněném spíše jen svou grafickou činností a natáčením komiksového pořadu SMASH! pro televizi Óčko konečně mohl vytáhnout i kytaru a zahrát si před pravděpodobně dosud nejpočetnějším letošním publikem, bylo na něm vidět, že je za to opravdu rád.

A nebyl v tom sám. Jeho kolega a trumpetista Alexandr Smutný, jemuž patří velký dík za nekonečné meetingy s vládou, během kterých spolu s dalšími členy České obce hudební neúnavně vysvětloval nejen ministerstvu kultury, jak ta kultura v České republice vlastně (ne)funguje, se taktéž nepřestával usmívat a viditelně si opětovnou přítomnost na pódiu velmi užíval.

Areál Ledáren Braník byl zaplněný takřka po okraj a stačilo odzpívat jen krátké intro "... Zabil jsem v lese jelena..." a už měla kapela lidi omotané kolem prstu. Plánovanou páteří tohoto vystoupení měly být především ukázky z nové desky "Věci & sny", na které formace zkouší střídat žánry a na kterou jsou reakce spíše smíšené. Pisateli reportáže nevadí ani tak ty úkroky stranou, jako spíše až příliš časté opakování refrénů a jejich vytěžení až na dřeň. Ono není občas na škodu napsat i třetí sloku nebo alespoň bridge.

Na druhou stranu se ale pražské uskupení zlepšilo v timingu, a jak první singl "Jediný, co chci", tak dvojka "Ještě jednu noc" přesně trefily ten moment, kdy je dobré před refrénem zastavit a s jeho nástupem mu dát o něco lepší břink. Naživo to fungovalo skvěle. Napomáhal tomu i nový člen, mladý bubeník Vít Polák (s frontmanem příbuzní nejsou, jedná se o shodu jmen), který i řadu starších věcí citlivě a vkusně doplnil o pár momentů, kde se nově hraje i na bicí.

A jen co si kapela z backstage přivolala na scénu věrnou souputnici Kateřinu Marii Tichou, začala se nepříznivá předpověď počasí naplňovat. Je smutným paradoxem, že zrovna ve chvíli, kdy se zpívalo o větru, vodě a mracích, obloha zčernala podobně hrozivě jako před pár dny u koncertu Pekaře na lodi a s odehráním "Klidná jako voda" se hudebníci i diváci museli schovat před silnou bouřkou. Po nucené, zhruba půlhodinové pauze, než se vypršel ten nejhrozivější mrak, se naštěstí mohlo hrát dál. Spousta návštěvníků v happy end nevěřila a utekla domů, i tak se obecenstvu v pláštěnkách podařilo rozmístit se pod pódiem tak, že to skoro vypadalo, jako by ho většina zůstala.

Závěrečná půlhodinka už byla napěchovaná hity - "Co bylo dál?", "Tančíme spolu", "Magdaléna" a k tomu třeba i hostující Míša Tučná v písni "Spím v obilí". Atmosféra byla přímo elektrizující. Jestli v první půlce bylo na muzikantech vidět, že hrají s vděčností a radostí, tak ta druhá půlka už byla nefalšovaná párty. Členové spolu na stagei vtipkovali a pošťuchovali se.

Asi nejvíc rozjařená z nich byla Kateřina Marie Tichá. Jindy spíše něžně a decentně zpívající držitelka Anděla v kategorii objev roku byla viditelně nadšená, že konečně může naplno zpívat. K euforii jí jistě pomohl i fakt, že před pár dny musela odpískat svůj vlastní sólový koncert na lodi (rovněž kvůli nepřízni počasí), a tak se vyřádit mohla až nyní.

Radost a nadšení z hraní zkrátka byly obrovské na obou stranách. Nebýt rychle se přibližující dvaadvacáté hodiny ohlašující noční klid, jistě by Jelen & spol. ještě nejednou přidávali. Nezapomenutelný večer.